Lidové noviny: Stejné šance všem, to je Francie

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s Benoîtem Meunierem, učitelem na pražském gymnáziu, o jeho zkušenostech s českým a francouzským školstvím. Výuka na francouzských školách se podle jeho slov v jednotlivých školách nesmí lišit a nárok na vyšší vzdělání mají všichni v zásadě bez přijímacích zkoušek. Rozhovor vyšel dne 17. 10. v příloze Akademie Lidových novin.

Učí se mnohdy až do pozdního odpoledne, zato mají v součtu čtyři měsíce prázdnin v roce. Jak funguje francouzský vzdělávací systém, vysvětluje Francouz žijící v Čechách, Benoît Meunier. Může srovnávat i s naším školstvím – vyučuje totiž na pražském gymnáziu. Zároveň je jedním z nejznámějších překladatelů české beletrie do francouzštiny. 

Jaké jsou největší rozdíly mezi vzděláváním ve Francii a u nás? 

Ve Francii jde velká většina všech dětí po ukončení povinné školní docházky na gymnázium. Ale vezmu to od začátku. Vzdělávací systém ve Francii vypadá asi takto: základní škola je pětiletá, pak jdou žáci na takzvaný coll`ege, což je ekvivalent českého druhého stupně základní školy a trvá čtyři roky. Tím končí v šestnácti letech povinná školní docházka. Stojí na třech pilířích: vzdělání je laické (ve smyslu necírkevní – pozn. red.), je zdarma a je povinné. Zákon o laické, povinné a bezplatné školní docházce prosadil už na konci devatenáctého století tehdejší ministr vzdělávání Jules François Camille Ferry a každý Francouz to ví.

V prvních devíti letech školní docházky tedy není možné přejít na jiný, výběrový typ školy? 

Program výuky je všude stejný, centralizovaný, stejně jako příprava učitelů. Cílem je, aby byly všechny školy stejné a aby všechny děti měly přístup ke stejnému vzdělání po celou dobu školní docházky. V Česku nastává první dělení dětí a jejich vzdělání už v nízkém věku, když některé z nich jdou na osmiletá gymnázia, další po dvou letech, kdy část přechází na gymnázia šestiletá. Ve Francii devět let studují všechny děti víceméně stejně. Po pěti letech základní školy jdou tedy všichni žáci bez rozdílu na jednotný coll`ege. Coll`ege není úplně snadný, není výjimkou, že žák musí ročník opakovat, a závěrečnou zkouškou neprojdou úspěšně všichni. Ale všichni dostanou šanci na stejné vzdělání.

V kolika letech nastupují děti do školy a jak to je s předškolní přípravou? 

Řekl bych, že nástup do školy je tady v Česku často o rok pozdější. Ve Francii děti chodí do školy od šesti let, a to i když jim na začátku školního roku ještě nebylo šest. Velkým rozdílem oproti Česku je také časný nástup francouzských matek do práce z mateřské dovolené, nezřídka již čtyři šest měsíců po porodu. Děti jsou tedy o dost dřív konfrontovány s fungováním v kolektivu jiných dětí. Je to docela brzy, ale na druhou stranu být s dítětem doma tři roky, jak to dělají některé české ženy, je podlemě pro maminky psychicky náročné a děti si nemůžou tolik hrát s jinými dětmi. Dobré by bylo něco mezi.

Program výuky je ve všech školách stejný, ale školy se liší tím, jaké děti do nich chodí. Jsou školy v sociálně slabších oblastech a jsou školy, kam chodí děti z lépe situovaných rodin. Tím pádem úroveň třídy ve dvou různých školách může být různá. Jak se to projevuje a jak se s tím vzdělávací systém vyrovnává? 

Na konci coll`ege, tedy v šestnácti letech, se skládá již zmíněná závěrečná zkouška. V bohatší čtvrti složí tuto zkoušku úspěšně třeba 95 procent dětí, v té sociálně více ohrožené třeba jen 70 procent. Tuším, že méně úspěšným žákům se nabízí doučování ve středu nebo v pátek odpoledne, ale nejsem si jistý, jestli to vedou přímo školy, nebo jiné instituce v rámci občanské společnosti. Nynější vláda usiluje o to, aby žádná první třída základní školy neměla více než dvanáct dětí, což by mělo pozitivní vliv na ty žáky, kteří potřebují na začátku více pozornosti.

Jak vypadá typický školní den? 

Českému pozorovateli se může zdát, že francouzské děti tráví ve škole mnoho času a že pak už jim nezbývá na nic jiného. Je pravda, že na prvním stupni základní školy se končí o půl páté, na druhém stupni a na gymnáziu ve čtyři v pět hodin. Ale ve škole jsou delší přestávky a školní den dělí na poloviny velká polední přestávka. Spoustu věcí děláte a prožíváte ve škole. Oběd je ve dvanáct hodin, někdy v půl dvanácté, a po něm mají děti dost dlouhé volno, kdy si mohou hrát, dělat nějakou přípravu, nebo dokonce jít domů, když je to blízko. Ve středu končí škola ve dvanáct hodin nebo v jednu a odpoledne je volno. Když to srovnám se školním dnem na zdejším gymnáziu, kde učím, tam děti začínají v 7.50 a jedou jen s krátkými přestávkami až do dvou či do tří, bez pořádného oběda, jen tak v rychlosti něco snědí. Taky je třeba říct, že francouzské děti mají delší prázdniny během školního roku, a to čtyřikrát čtrnáct dní. To je někdy hlavolam pro zaměstnané rodiče, kteří samozřejmě nemají tolik dovolené. Dohromady s dvěma měsíci letních prázdnin mají tedy francouzské děti volno čtyři měsíce v roce. Ještě bych dodal, že vyučovací hodina trvá ve Francii 55 minut oproti české, která má 45 minut.

Jak se ve francouzské škole známkuje? 

Máme systém od 0 do 20 bodů. V předmětech, kde je hodnocení částečně subjektivní, jako třeba volné kompozice ve francouzštině nebo i jiných předmětech, se škála používá v rozmezí řekněme od 5 do 15, to znamená, že učitel nikomu nedá celých 20 bodů a velmi zřídka nulu. V exaktnějších předmětech, třeba v matematice, se používá celá stupnice. Nula bodů je taky za to, když něco neuděláte, neodevzdáte. Ale i ve Francii je nyní trendem omezovat negativní hodnocení a soustředit se spíš na pozitivní motivaci studenta a já s tím souhlasím.

Co následuje po ukončení povinné školní docházky? 

Dvě třetiny dětí pokračují na takzvané obecné gymnázium, lycée général, které je tříleté. Ostatní jdou buď na takzvané lycée professionnel, což jsou odborné střední školy, případně na učiliště.

Gymnázií je tolik, že přijmou každého, kdo o to stojí? 

Přijímací zkoušky na střední školy ve Francii neexistují, takže v zásadě ano, i když třídy jsou dost přeplněné. Na gymnáziích je ve třídě zhruba 30 studentů, občas i 35. Učím na Akademickém gymnáziu Štěpánská v Praze. Mám ve třídě samé šikovné, motivované děti. Kdybych byl učitelem ve Francii, měl bych ve třídě třeba deset šikovných, deset průměrných a deset nemotivovaných žáků. Taky se mě často francouzské návštěvy ptají, když vidí mou vzornou třídu: Kde jsou ty ostatní děti? No, koncentrují se na horších školách, odpovídám. I když rovný přístup ke vzdělání je ve Francii někdy více deklarovaný než faktický, je důležitým ideologickým principem vzdělávacího systému, který se stát snaží naplňovat celkem nekompromisně. Pro mě jako učitele by bylo určitě náročnější učit v méně homogenním francouzském prostředí. Tady to je pro mě pohoda, tam by to byl boj a nevím, jestli bych si ho zvolil, ale společensky je francouzský systém prozíravější a myslím si, že sklon oddělovat dobré děti od méně dobrých se české společnosti nevyplácí.

A co školy soukromé? Jaké mají postavení? 

Ve Francii je všeobecná shoda v tom, že o tu rovnost a jednotnost se má starat stát a má ji hlídat: od jednotných školních osnov po jednotnou maturitní zkoušku a veřejný status škol. Soukromých škol je málo a jsou často považovány za méně kvalitní, okrajově ale existuje i pár prestižních soukromých škol.

Jaká je francouzská maturita? 

V první řadě je státní. Já se osobně domnívám, že to je dobře. Opět, zajišťuje se tím její stejná úroveň na všech školách a taky objektivita hodnocení. Maturuje se ze všech předmětů, ale mají různou váhu podle specializace. Maturuje se také v jiné škole a s jinými profesory, kteří vás neznají, což podle mě umožňuje objektivnější hodnocení. Maturita se skládá z přesně daných kompetencí, zkouší se všude a všichni stejně, a maturitní diplom je tím pádem univerzální certifikát. Na odborných školách se zkouší podobné předměty jako na obecném gymnáziu, ale nezkouší se ze všech předmětů. Student se specializací na chemii třeba nebude zkoušen z filozofie.

A co věhlasné vysoké školy, jako je École normale supérieure? Jaké mají postavení v rámci francouzského školství a kdo v nich studuje? 

To jsme se tedy dostali již na úroveň univerzitního vzdělání. Nejdřív tedy obecně a pak k té vaší otázce. Ani univerzity ve Francii nevypisují přijímací zkoušky, ale nějaká selekce tam je – podle dosavadních výsledků, studenti musí napsat motivační dopis a ještě jsou další kritéria, podle kterých se přijímá. Jak stoupá tlak na výkon, není to už tak jako před dvaceti třiceti lety, kdy mohl jít na vysokou, kdo chtěl. Kromě těchto veřejných vysokých škol existují grandes écoles, což je francouzské specifikum. Jsou to prestižní vysoké školy s velkou autonomií, ale z velké části financované státem. Na těchto školách přijímací zkoušky jsou, a to tak těžké, že studenti, kteří se tam hlásí, často tráví rok až dva předtím v přípravkách. Mezi tyto školy patří École nationale d’administration (ENA), ta připravuje budoucí vysoké státní úředníky a politiky. Řekl bych, že osmdesát procent francouzských politiků prošlo touto vzdělávací institucí. Prestižní technické vzdělání poskytuje École polytechnique, jejíž absolventi nastupují do velkých státních i soukromých firem a do armády. École normale supérieure připravuje budoucí univerzitní profesory v oblasti humanitních věd. Faktem je, že tyto školy navštěvují spíše děti rodičů, kteří sami dosáhli podobného vzdělání. Pro studenty z běžných rodin systém není moc propustný.

Máte dceru – do jaké školy chodí? 

Moje žena je Češka a doma mluvíme česky, také žijeme v českém prostředí, proto jsme se rozhodli pro francouzskou školu, jinak by dcera francouzštinu uměla jen na úrovni druhého jazyka. Takto bude bilingvní. Škola jede přesně podle francouzského vzdělávacího systému a osnov pro veřejné školy. Rozdíl je ten, že financování je částečně soukromé a platí se školné, ale francouzský stát poskytuje svým občanům stipendia. I když by mi nevadilo, kdyby dcera chodila do veřejné školy, protože veřejnému školství fandím, jsem velmi rád, že takto získá možnost volně se pohybovat v obou jazykových prostředích a pak si sama vybere, zda chce studovat na české, nebo francouzské vysoké škole.

Co vás jako dítě bavilo a co naopak štvalo na základní škole? 

Vyrůstal jsem v Lyonu, na předměstí, ve čtvrti s činžovními domy, takže ani sídliště, ale ani vily, něco mezi. Ve Francii se povinně chodí do spádové školy, podle bydliště. My jsme měli školu kousek od domu. Byli jsme čtyři sourozenci, do školy jsme chodili sami a sami jsme se odpoledne vraceli. Škola mě spíš nudila, spousta času prosezeného v lavicích a jen občas něco, co mě zajímalo. Bavila mě hlavně literatura, zeměpis a cizí jazyky, taky hudební výchova. Nešel mi pravopis, takže jsme s mámou dělali diktáty a tím se to pak zlepšilo.

Vy, budoucí překladatel, jste měl problém s pravopisem? 

Ano, je to trochu zvláštní, pořád pracuji s jazykem. Ovšem francouzský pravopis je velmi obtížný. Abyste psali francouzsky správně, musíte se naučit strašnou spoustu věcí nazpaměť, proti tomu je tvrdé y a měkké i v češtině podle mě malý problém. Ještě k mému školnímu prospěchu: nejdřív jsem se učil na jedničky, ale pak jsem to začal odbývat. Rodiče na mě moc nedohlíželi, jak jsme byli čtyři, neměli na to čas. Známky se mi na základní škole postupně zhoršovaly.

Jak vzpomínáte na léta strávená na gymnáziu? 

Na to mám krásné vzpomínky. Byla to pěkná škola, v prostorách bývalého kláštera s výhledem na staré město. Měl jsem fajn spolužáky. Bavily mě slohy. Zejména na druhém stupni a na gymnáziu se v humanitních předmětech klade důraz na vlastní uvažování, což navazuje na tradici tradičního francouzského žánru eseje. „Lepší hlava dobrá než plná,“ napsal Montaigne. Zato výuka jazyků byla bídná: příliš velké skupiny, žádný rodilý mluvčí.

Jací byli učitelé? 

Byli různí, někteří sympatičtí a lidští, jiným šlo hlavně o disciplínu. Měli jsme učitele i učitelky, půl na půl. Ve francouzském školství si učitelé nemohou sami rozhodnout, kde budou učit. Ani školy si nevybírají své učitele. Vše probíhá centralizovaně. Škola je učiteli přidělena na základě bodů, velkou roli hraje služební stáří. Služebně mladí učitelé dostanou místo ve vzdálenější škole, musí do zaměstnání cestovat nebo se přestěhovat. Často musí jít učit do horších škol, čímž se myslí ty v chudších čtvrtích. Postupně učitel získává nárok na takzvaně lepší školu, třeba v centru města, nebo dostane možnost vrátit se zpět doměsta, odkud pochází. Jsem z učitelské rodiny, můj otec byl učitel a až několik let po začátku kariéry se mohl vrátit učit do Lyonu, odkud pocházel.