Pokud chceme mít ve školách kvalitní výuku a snížit nerovnosti, nic jiného než spojování škol nám asi nezbude, říká ředitel Zajíc

Provozovat školu je drahé a ne každá česká víska na to má. I tak je ale u nás na 3000 zřizovatelů, což je podle ministerstva školství moc. Jejich počet chce proto do budoucna snížit, tím ušetřit a zefektivnit výuku. Možnou cestou k tomu má být slučování menších škol. „Pokud by k tomu docházelo, je potřeba myslet nejen na ušetření finančních prostředků. Mělo by jít především o zkvalitnění celého pedagogického procesu,” upozorňuje předseda Asociace ředitelů základních škol Luboš Zajíc, který je současně také ředitelem ZŠ Pečky na Kolínsku. 

Zřizovatelů je u nás v porovnání s úspěšnými vzdělávacími systémy v zahraničí hodně. Je slučování malých škol cesta k lepšímu vzdělávání?

Je pravda, že český vzdělávací systém je hodně atomizovaný a je třeba, aby se dostal do stavu, který je únosný jak po ekonomické, tak po organizační stránce. Otázkou je, jakou cestu zvolit a jak k tomu přistupovat. Nemyslím si, že by bylo ideální to striktně vyřešit sloučením škol pod jednoho zřizovatele. Je tam celá řada rizik, které je potřeba předem eliminovat, aby to nezpůsobilo více škody než užitku.

Co jsou ty věci, které vás trápí? 

Hodně citlivým bodem je slučování různých typů škol. To znamená například spojení základní školy a mateřské školy. Na konferenci Lepší škola bylo v prezentaci náměstka ministra školství Jiřího Nantla sice řečeno, že takto stejně už 30 procent škol funguje. Ale v okamžiku, kdy by to bylo „sloučeno silou”, je to pro základní školy, ke kterým by se mateřské školy přičleňovaly, další zátěž pro ředitele nově vzniklého subjektu. 

V čem přesně? 

Musí zvládnout všechny legislativní záležitosti související s dalším typem školy, odpovídá v podstatě za všechno na dvou subjektech. I kdyby  to fungovalo třeba tak, že aparát mateřinky by přešel do základní školy, odpovědnost zůstává v tomto případě stále na řediteli základní školy. Což je vzhledem ke snaze o odbřemeňování ředitelů protimluv. Ředitelé by se měli věnovat převážně pedagogické činnosti, nikoliv řízení dalšího subjektu jako takového. V tomto případě jde návrh obrácenou cestou.

A kdyby se slučovaly mateřské a základní školy dohromady, kdo by nakonec byl tím ředitelem?

To je další otázka. Podle platné legislativy by se jím s největší pravděpodobností stal ředitel základní školy. 

Co ti ředitelé ve školách, které se sloučí? Ti dostanou výpověď? 

Nemyslím si to. Je důležité, aby byl ve škole stále někdo, kdo je schopen ji řídit. Těžko by ředitel základní školy v okamžiku, kdy se mu přičlení mateřská škola, toho byl ze dne na den v plném rozsahu schopen. Proto by tam stávající ředitelka měla určitým způsobem zůstat. Ať už by to bylo jako ředitelka detašovaného pracoviště bez právní subjektivity, zástupkyně ředitele nebo jinak. V každém případě by tam ale musela být osoba, která zná školku a věci související s jejím provozem. 

A má takové sloučení smysl? 

I to je samozřejmě otázka. Pokud se to týká úspory financí, tak si to úplně nemyslím. Paradoxně by si stávající ředitelka mateřské školy, která by se stala zástupkyní pro mateřskou školu pod sloučenou základní školou, mohla platově polepšit. 

Kde by tedy byly přínosy tohoto slučování? 

Přínosy by byly především ve sdílení jednotlivých činností. Školy by měly například společnou hospodářku, jednoho společného člověka na údržbu budov, sítí a podobně. V tomto ohledu jde podobné činnosti optimalizovat.

Mluvili jsme spolu o cca 3000 zřizovatelích. Kde by tedy měla být ta hranice „toto už je únosný počet“?

Na konferenci pan ministr zmiňoval, že by hranicí měl být celkový počet 5000 žáků. Při takovém počtu dětí je vidět výrazný ekonomický přínos. Docela zajímavá je studie Jakuba Fischera z VŠE, kde se zkoumalo, jak je možné systém optimalizovat a kolik by to přineslo finančních prostředků. 

To ale nebylo úplně o slučování škol pod jednoho zřizovatele, jak se plánuje nyní.

To ne, ale je to možnost, která ukazuje, že spojování škol může ušetřit spoustu peněz. Studie hovoří o tom, že se musí vytvořit větší celky, které by fungovaly dohromady. Není to ale jen otázka ekonomická, je tam ještě druhý pohled, který je podle mě podstatnější a je často  opomíjen.

Jaký? 

V současné době za kvalitu vzdělávacího procesu zodpovídá v podstatě pouze ředitel školy. Což může rozevírat nůžky mezi jednotlivými školami a přispívat k nerovnostem ve vzdělávání. Pokud by docházelo ke sjednocování škol a vytváření větších celků, je potřeba myslet nejenom na ušetření finančních prostředků. 

Mělo by jít především o to, aby se zkvalitnil celý pedagogický proces. Aby zde byl někdo, kdo za to bude zodpovědný. V současné době máme totiž ministerstvo školství a pak je ředitel školy. Mezitím je samozřejmě kraj či obec, ti ale řeší spíše administrativní záležitosti. Zásadní úlohu zde má za současného stavu zřizovatel, který by měl mít zájem na tom, aby škola fungovala co nejlépe. Ne vždy k tomu ale má kvalifikovaný aparát.

Nebude tedy po slučování škol někde chybět pedagogický lídr? Protože jak sám říkáte, bude potřeba někdo, kdo za vzdělávání bude zodpovídat. A když bude mít pod sebou ředitel pět škol, pořád by měl na jedné, druhé, třetí, čtvrté i páté škole být někdo, kdo bude celý proces učení sledovat a bude k dispozici kolegům. Rozumím ekonomickému aspektu a snaze zbytečně nevyhazovat peníze, ale pořád je přece primární rolí školy vzdělávat. Čili – nebude chybět na školách pedagogický lídr a neutrpí tím vzdělávání?

To je samozřejmě velmi důležitá otázka, nad kterou by se ministerstvo mělo hluboce zamyslet. Inspiraci si může vzít v zahraničí, kde už fungují zajímavé modely. Třeba v Nizozemí existují takzvané „boardy“, říkejme tomu česky „Rady”. Jde o aparát, který má na starosti skupinu škol, kterých může být až kolem 50. Počty žáků se zde pohybují v průměru od 2000 do 5000 žáků, ale u velkých skupin to mohou být až desítky tisíc. 

Tyto Rady zajišťují servis svým školám a jejich ředitelé se mohou opravdu věnovat pedagogickému procesu. A když něco potřebují, zavolají někomu z Rady a ti to zařídí. Potřebují učitele? Seženou. Potřebují IT podporu? Seženou. Potřebují jiné zaměstnance? Sehnat firmu na opravu? Zařídit výběrové řízení? Udělají. Rady dohlíží na to, aby na všech školách, které pod ně spadají, byla zajištěna určitá úroveň kvality vzdělávání.

To by se podle vás mělo přenést v nějaké podobě i do Česka?

Opět – je to jedna z variant. Víme, že funguje v zahraničí. V současné době u nás existuje celá řada návrhů a možností, jak ke spojování škol přistupovat. Jedna věc je ministerský návrh, pak je tu návrh Eduzměny nebo Partnerství 2030+. Například návrh místní školské správy by mohl být funkčním řešením. 

Za vás je nejlepší jaká varianta?

Za mě je potřeba to především pořádně odzkoušet. Protože ono něco zavést a pak konstatovat, že to není úplně ono, a pak řešit za pochodu, co s tím, to není vůbec jednoduché. Mnohem efektivnější je podle mě aplikovat navržený systém na určité vymezené území, kde proběhne pokusné ověřování. V něm se vychytají jednotlivé neduhy a buďto se ukáže, že systém je účinný a má smysl ho zavádět, a nebo se ukáže, že to zkrátka není ono a můžeme jít od toho pryč. Ale ať to nemá negativní dopady na celý systém a nehrozí riziko, že pak zase budeme všechno překopávat.

Jak by to mělo vypadat v praxi? Jak například rozlišovat, které školy se budou spojovat? Bude to na hranici okresu, podle zřizovatele, typu školy, velikosti?

Je to velice diskutabilní a citlivá záležitost. Záleží to na předloženém návrhu, který se zpracuje. Když zůstanu u konceptu, se kterým přichází Partnerství 2030+, navrhuje se v něm to, aby se pokusné ověřování zaměřilo na oblast na úrovni ORP. To je oblast, která se dá technicky zvládnout, ale zároveň není malá a odpovídá rozsahu 2000 až 5000 žáků. 

V první fázi by se mělo ověřování zaměřit především na oblasti, ve kterých k tomu bude vůle jak škol, tak především jejich zřizovatelů. Ne tedy spojení škol někomu celoplošně vnutit, ale vyzkoušet fungování systému na dvou, třech místech, kde se uvidí, jaký to bude mít v dané oblasti konkrétní dopad na úroveň vzdělání. 

Náměstek ministra školství Jiří Nantl na konferenci Lepší škola několik variant představoval, takže jak se to podle vás jako ředitele školy potkává s realitou? Ne vždycky se to, co je na papíře, daří do praxe dostat.

Slučování škol je jedna část, kterou ministerstvo školství navrhuje v rámci širších plánovaných změn. Určitě to přínos mít může, ale jak říkám, je třeba si dát pozor na rizika, která z toho mohou vyplývat. Pan náměstek toho představil víc, mně osobně se třeba líbí navrhovaná právnická osoba, která může vzniknout bez toho, že by musely vznikat nějaké pevné svazky obcí. To je totiž vždycky trošku riziko. 

Proč?

Protože třeba při změně zastupitelů může dojít k jinému názoru na fungování školy a situace se tím komplikuje. U školské právnické osoby je určitá vůle, která by mohla fungovat.

Vy sám jste ředitelem Základní školy Pečky na Kolínsku, kde je necelých 800 dětí. Dokážete si představit, že byste měl pod sebou jako ředitel 5000 dětí?

To by mělo fungovat jinak a neměl bych být ředitelem přímo těch 5000 dětí. Spíše by se jednalo o osobu, která by to celé měla na starosti a byla by jakýmsi „ředitelem ředitelů“. To znamená, že by šlo v podstatě o další stupeň řízení, kde by „ředitel ředitelů“ fungoval jako určitý koordinátor. Zajišťoval by kvalitu výuky, aby byla rovnoměrná a nedocházelo k tomu, že jedna škola bude vynikající a druhá bude úplně špatná. Naopak. Školy by se měly od sebe navzájem učit. 

Myšlence rozumím, ale přijde mi velmi složité ji dostat do praxe. Jedna škola bude mít 1000 dětí, druhá 200, škol bude 10, v ní 10 ředitelů a k nimi ještě „ředitel ředitelů“. Takže další pozice navíc v případě, že by prošel tento model. Vidím tam tedy primárně možnost ve sdílení pracovníků například. 

Po ekonomické stránce to může přinášet úspory podle velikosti bloku. Dnes si školy platí ekonoma či právní pomoc a podobně. Pokud by tyto pozice fungovaly sdruženě, jsou to poměrně vysoké úspory. Tyto úspory by pak zaplatily aparát, který by to celé spravoval. Nemusel by to tedy být jeden člověk, ale jak jsem říkal nějaká Rada nebo obdobný aparát.

 Zbytek záleží na tom, jak by byl celý systém nastavený.

A kdo by rozhodoval o tom, jaké školy se sloučí? Co kdyby nějaký zřizovatel řekl: „Já nezvládnu mít pod sebou další dvě školy, chci mít jen tu svou?”

Nechci se vyhýbat odpovědi, ale opět záleží na tom, jak se to celé nastaví. Jestli by tam byl aparát, který by to spravoval a řídil, pak už to není otázka jenom zřizovatele. Protože pokud by to byla třeba zmíněná právnická osoba, šla by správa škol částečně mimo zřizovatele. Zřizovatelé by do ní svoje školy delegovaly. Není to o tom, že by zřizovateli přibyla práce navíc, ale přesunula by se na právnickou osobu.

A zřizovatel by byl jen provozovatelem škol? 

Měl by v podstatě na starosti jen budovy jako takové.

A ředitele by vybírala právnická osoba? 

Velmi pravděpodobně ano.

Takže by to už nemusela být politická otázka toho, kdo bude ředitelem a jestli s ním třeba starosta vychází? 

Odpolitizované rozhodování by byl jeden z velkých bonusů, to rozhodně. Když mluvíme o spojování škol, přibližuje se to tak trochu dřívějším školským úřadům, které fungovaly na odborné bázi. Zajišťovaly školám servis a dohlížely na kvalitu. Po odborné stránce by teď měl tuto funkci plnit střední článek podpory, zřizovaný ministerstvem školství. Poskytuje odborné rady či podpůrnou činnost, ale za kvalitu vzdělávacího procesu nezodpovídá. K tomu je třeba zajistit odbornou profesionální platformu.

Jste příznivcem toho, aby se školy spojovaly? 

Ono nám v podstatě asi moc jiného nezbyde, protože současný systém je opravdu hodně finančně náročný. Také kvalita poskytovaného vzdělání se docela dost liší. Nůžky se v tomto směru rozevírají, a pokud chceme zajistit všem dětem kvalitní vzdělávání, musíme s tím něco udělat.