Když se to někde nepokazí a nezadupe, každý v podstatě rád kreslí a má v sobě tvořivost, říká učitelka výtvarky z Brna

Jejím cílem je, aby deváťáci opouštěli školu s pocitem, že rádi a dobře malují. Dělá pro to hodně – nikoho například nenutí sedět a pracovat na výkresu podle pokynů. „Někdy jsem asi pro žáky až trochu otravná s tím svým nadšením,“ říká letošní finalistka ceny Global Teacher Prize Czech Republic Ludmila Fidlerová. „Ale nakonec bývají překvapení, jak krásné věci se jim podařily,“ dodává. Kromě výtvarné výchovy učí také osobnostně-sociální výchovu. 

Řekněte mi něco o vaší škole. Jaká je? 

Naše škola je úplně běžná veřejná základní škola, která se na nic nespecializuje. Nicméně mnozí učitelé se u nás velmi poctivě věnují svému řemeslu. Fyzika, přírodopis a další předměty se berou hodně badatelsky. Jsme také škola s daltonskými prvky na prvním stupni. Velmi nás posunulo, že jsme teď pět let byli zapojeni v projektu Pomáháme školám k úspěchu. 

Učíme se soustředit na výuku vedoucí ke kritickému myšlení a k práci s textem. Čtenářství a pisatelství se nám propisuje do běžných předmětů i třídnických hodin, které jsme si dřív dělali s dětmi jen tak ad hoc, a postupně se z nich stala osobnostně-sociální výchova, která má pevné místo v rozvrhu. Máme hodně žáků s odlišným mateřským jazykem ze všech koutů světa, kteří žijí ve spádovém obvodu v centru Brna. Jinak ale nejsme nijak zvláštní nebo speciálně zaměřená škola. 

Jak se u vás učí děti s odlišným mateřským jazykem?

Výborně, jako všechny ostatní. Já to zase až tolik nesleduji, protože mám výhodu výtvarného umění jako společného jazyka, který není tolik závislý na slovech. Myslím, že naše školní poradenské pracoviště jim věnuje hodně péče. Ta pestrost podle mého názoru není na překážku.

A co to znamená, že jste škola s daltonskými prvky?

Na to já nejsem úplně odborník, protože u nás se Dalton odehrává na prvním stupni, kde neučím, a navíc jsou menší děti i v jiné budově. Nicméně vím, že úkoly a náplň práce si žáci hodně určují sami. Řídí si do jisté míry svůj program a svoje učení, plus mívají speciální dny věnované konkrétním tématům, jako jsou například světová náboženství. Potom se to téma prolíná všemi předměty – což se pak u nás na druhém stupni zase přelévá do projektových dnů nebo bloků. 

Vy kromě výtvarky učíte i osobnostně-sociální výchovu. Co je obsahem takového předmětu?

Školní vzdělávací program tohoto předmětu jsme si napsali za covidu. Jde o sebepoznávací a teambuildingové hodiny, kde se dají řešit konflikty a problémy. Kde každý – i já – může mluvit sám za sebe. Každý z kolegů ty hodiny vede podle svého – někdo víc pohybovou formou, mně zase zabírá pisatelství a práce v komunitním kruhu. Hodně záleží na tom, jaké mám žáky, co se zrovna děje ve třídě, co je potřeba řešit a ošetřit, ale snažím se, aby všichni měli prostor vyjádřit se a naslouchat a posunuli jsme se v tom, co potřebujeme. 

Jedničku má každý

Aby takové hodiny měly smysl, musejí s vámi žáci spolupracovat. Jak to děláte, aby s vámi spolupracovat chtěli? Což se tedy týká i výtvarné výchovy…

Žáci mě zajímají jako lidé, osobnosti. Už jsem si dávno musela říct, že všichni budou mít jedničku, protože výtvarná výchova není přece na výkon, ale „na výtvor“, a to je velmi subjektivní. 

Jasně, že máme zadání, máme kritéria, máme úkoly, ale někdy přece stačí si promluvit, ukázat si výtvory navzájem. A abych se vrátila do osobnostně-sociální výchovy, tak například loni jsem měla deváťáky. My pedagogové si u nás ve škole vedeme deníky, kam si píšeme plány na další rok, svoje cíle a poznámky. Podobné deníky jsem přinesla hned v září i těm deváťákům, aby si zkusili stanovit a zapsat nějaké cíle. Ačkoliv jsem to vůbec nečekala, hned sklonili hlavy a začali psát. Když odešli, tak jsem si jejich zápisy pročítala a úplně mě dojali – i ti, od kterých člověk nic nečeká, tak si psali třeba budu babičce venčit psa nebo nebudu se tolik stresovat. Měli tam samozřejmě i učební cíle, velké cíle, ale i takovéto menší, milé. 

To je krásné, jak to pokračovalo?

Pak jsem tedy udělala chybu, protože o třídních schůzkách jsem deníky v dobré víře nabídla k nahlédnutí rodičům, aby se podívali, jaké skvělé děti mají. No a ti deváťáci příští hodinu přišli s tím, že je to zrada a už mi nebudou nikdy věřit. Hrozně mě to mrzelo, měla jsem pocit, že jsem totálně selhala a taky jsem jim to řekla. Oni se začali smát. „Ne, v pohodě, pančelko,” říkali – a jsme pořád v kontaktu, byla to výborná třída, i když hodně živá. 

Nicméně deníky opravdu skvěle fungují, ale už s nimi zacházím opatrněji, protože se v nich nacházejí opravdu velmi intimní věci. Mám i zpětnou vazbu od dětí, že si ze začátku třeba myslí, že to bude „zase nějaká blbost do školy“ a nakonec je to psaní tak chytne, že si už potom i píší třeba poznámky do mobilu, když o něčem přemýšlejí nebo je něco zajímavého napadne. Těším se, že teď na konci roku deníky otevřeme a uvidíme, jaká témata se tam komu opakují, a co z nich asi vyplývá. 

Pracujete i s něčím dalším kromě deníků?

Teď jsem dostala šesťáky a s nimi jsem začala komunitní kruh. Nejdřív to bylo náročné, nechtěli si tam jít ani sednout. Stálo to dost úsilí. Sehnala jsem jim do třídy sedačku, aby měli pohodlí, a židle vyřazené z různých firem z okolí a tak, ale ze začátku se pořád jen dohadovali, třeba i o to, kdo kde bude sedět. 

Pomohlo, když jsem jim předala zodpovědnost. V jednu chvíli jsem z nich byla opravdu nešťastná a řekla jsem jim: „Tak tedy dobře, když tady budete jen chodit a křičet, introverti budou nešťastní. Zařiďte si to sami, protože já už nevím, co s vámi!” 

„Učíme se soustředit na výuku vedoucí ke kritickému myšlení a k práci s textem.“ (c) Kateřina Lánská

A postupně si to opravdu sami zařídili. Když jsem na konci roku přišla do hodiny, oni už seděli v kruhu a probírali, co chtějí řešit. Hodně tomu pomohly kartičky nenásilné komunikace, které si rozložíme na zem a usnadňují nám mluvení o emocích, o tom, kdo co prožívá. Já mám roli moderátora nebo průvodce a řešíme, co je třeba. Snažíme se i různé věci posouvat dopředu, ne o nich jen povídat. Moc nevěřím na kázeňská opatření, raději se bavíme o tom, co můžeme dělat, aby ani nebylo potřeba je udělovat. Když se někdo chová agresivně, hledám příčinu. Neštve nebo netrápí ho něco ve třídě? Takhle se učíme přemýšlet a ti žáčci na to dobře reagují, a to jsou přitom malí, teprve šesťáci! 

Těžká témata lze řešit i ve skupině

Co podle vás pálí dnešní teenagery a co od nás dospělých potřebují?

Myslím si, že si dost věcí umějí obstarat sami, ale některé si sami nezařídí. A to je například jen úplně obyčejná laskavost nebo vyslechnutí, nějaký prostor, kde se dá si v klidu o věcech promluvit bez toho, aby je dospělí soudili, hroutili se nebo hned nabízeli nějaká řešení. Prostě klidný prostor pro sebe, protože na Instagramu nebo TikToku je všechno hrozně rychlé. 

Možná občas potřebují i ujištění, že jsou opravdu dobří. Když se to pojmenuje citlivě, dá se hodně těžkých věcí řešit i ve skupině, kde se na ně můžeme podívat společně. Ideální je, když se u toho ještě něco dělá rukama, protože se dostaneme do stejného rozpoložení, jako když lidé dřív drali peří a u toho si povídali. Je to taková běžná, a přitom hrozně potřebná věc. Skoro mi to přijde až jako mindfulness technika, kterou je dobré se naučit. Spousta lidí jsou totiž například skvělými vědci nebo mysliteli, ale k čemu to je, když se uvnitř cítí prázdní?

Vy jste za vaši školu velmi aktivní v projektu Pomáháme školám k úspěchu (PŠÚ). Co vám to dalo a co pro vás znamená úspěch?

Když jsme se jako škola do projektu zapojili, byla jsem ze začátku trochu rezervovaná. Říkala jsem si, čtenářství, kritické myšlení, tam se tedy jako učitelka výtvarné výchovy úplně nenacházím, to je spíš pro učitele češtiny a podobně. Jenže pak přišlo pisatelství, a to je o komunikaci stejně jako obraz, takže jsem začala hledat různé příležitosti pro svoje zapojení. Potom mě kolegyně češtinářka vzala na letní školu PŠÚ, a mně se otevřel úplně jiný vesmír lidí, kteří si v bezpečném prostoru rozšiřují své myšlení a učí se od sebe navzájem. Najednou jsem si říkala – tady jsem doma, to jsem vždycky chtěla. Mít kolem sebe partu nadšenců, s nimiž se opravdu můžu bavit, na cokoliv se jich můžu zeptat, protože mi hned nezačnou vysvětlovat, co oni dělají líp. 

Hodně jsem se od nich naučila. No, a jak poznám, jestli jsou děti úspěšné? Nejde o to, jestli se dostaly na střední uměleckou školu nebo jestli se pořád zlepšují v nějakých dovednostech. Pro mě je úspěch to, že můžu dělat věci, které mi dávají smysl, a to bych přála i svým žákům. 

V přihlášce do ceny Global Teacher Prize píšete, že je pro vás důležité podporovat v dětech sebeřízení. Jak to děláte?

Nedávno jsme s kolegyní byly s dětmi na tři dny na výletě a ona mi tam říká – jak tak na tebe koukám, ty doma nevaříš podle receptu, co. A měla pravdu – já zhruba vím, kam se chci dostat a co k tomu potřebuji, ale spoustu věcí udělám jinak, než je předepsáno. A u dětí je to stejné. 

Teď jsme se nedávno učili kreslit postavu a v rámci toho bylo úkolem nakreslit ruku. Ale když se někdo zeptá, jestli to může být spíš strom, tak za mě – úplně klidně. Mají nějaké základy, vědí, jak míchat barvy, jak na nás jaká barva působí, že s temperou nebo akrylem se pracuje jinak než s akvarelem. Ale co kdo konkrétně potřebuje, to už si volí každý sám. 

Když je hodina zaměřená na to, že všichni najednou na obřím formátu pracujeme s pastelem, tak v tu chvíli tedy opravdu všichni pracujeme s pastelem, ale když pracujeme individuálně, tak mají volnost a za to jsem ráda. Taky hodně komunikujeme to, že když někdo přijde se skvělým nápadem a druhý si to chce zkusit taky, tak to není nějaké opičení, ale prostě inspirace. Stane se, že rozložíme práce a žádná není stejná a ani techniky kolikrát nejsou stejné – někdo je holt víc malíř a někdo víc kreslíř. Snažím se, aby nikdo nebyl do ničeho tlačený. Hlavně, aby to bylo v pohodě.

Takže, když chce někdo kreslit jenom komiksy, tak může?

Jasně, tak bude kreslit komiksy. Jde to skvěle, když třeba trénujeme postavu. Teď bychom si chtěli zkusit udělat něco prostorového, protože je fajn, když si z hlavy umím přenést svou představu do rukou a když umím přemýšlet v perspektivě a nevidím věci plošně – ale klidně se to zase celé může odehrávat v komiksu, pokud to tak někdo potřebuje. Nebo mám holčičku, která ráda kreslí draky, i z antické vázy jí leze drak. Pro mě v tom není problém – vždycky se všechno dá udělat tak, aby tam dítě mělo to, co tam chce mít. 

U vás mají všichni jedničku? I ti, kteří se vůbec nesnaží?

Všichni mají jedničku. Já je často tak dlouho otravuju s tím, že toto je skvělé a bylo by to ještě lepší, kdyby se tam přidala modrá, která je komplementární k oranžové, a pak to celé víc zasvítí… a jsem tak nadšená a raduji se, že jim to pak nedá, a prostě se aspoň trochu vyhecovat nechají. 

Dnes jsem měla jednoho sedmáka, kterému se opravdu vůbec nic nechtělo, tak jsme vzali jen zmenšeninu jedné reprodukce, nalepili jsme ji na hnědý karton a on si to dokresloval fixou a Centropenem. Splnil zadání, protože rozmluvil obraz, a vznikla z toho skvělá věc. Udělal přesně to, co jsem chtěla, dal do toho svoje myšlenky a nápady, a přitom jsem na něj nemusela tlačit: „Teď si sedneš a budeš pracovat, jinak ti dám pětku.” 

Možná jsem pro ně někdy s tím svým nadšením trochu otravná, ale i oni potom třeba zjistí, že je to příjemné nebo že to, co vyrobili, vypadá opravdu dobře, a mají z toho radost. A pak už nemám tolik problém někoho přemlouvat, aby to zkusil, protože už dobře vědí, že opravdu vůbec o nic nejde. 

Jak vidíte pozici výtvarné výchovy ve vzdělávání dětí na druhém stupni?

Výtvarku jsem si musela vždycky sama pro sebe obhajovat, protože je mi jasné, že to není hlavní vzdělávací předmět. Říkala jsem si, že je fajn mít estetické cítění a mít trošku přehled o tom, jak se umění vyvíjelo. Chci, aby se žáci byli schopni zamyslet třeba nad tím, proč se do nějaké doby preferovalo co nejvíc realistické zobrazování, a když pak někdo vynalezl fotoaparát a už to vůbec nebylo potřeba, tak se pak umělci začali vyjadřovat jinak. 

Záleží na dětech a jejich zájmech. Někdo například slyší na to, že umění přece musí mít nějaký smysl, když ho nakupují ti nejbohatší lidé na světě nebo když v různých totalitních režimech jsou umělci popotahování a zavíráni do vězení. Mluvíme o designu a o tom, že lidé mají odjakživa rádi krásné věci, a jak se vlastně taková krása pozná? Vždycky je na něco utáhnu a něčím je přesvědčím. Snažím se pro každého najít něco, aby si nakonec řekl – jo, je to v pohodě. 

Jak se vám pořád daří nacházet taková témata, aby to zajímalo dospívající?

Myslím si, že když se to někde nepokazí a nezadupe, tak každý v podstatě rád kreslí, každý má v sobě tvořivost. Povídáme si, z povídání potom vznikne výzva, pojďme si to teď zkusit!  A potom už sázím hodně na samotnou tvorbu a proces, který se při ní odehrává. Pak je skvělý ten moment, kdy se společně na naše díla díváme a přemýšlíme, jestli se o nich dá mluvit nebo se jim dá třeba zasmát. Letos jsme měli například měsíc animace a dělali jsme film. Chtěla jsem pracovat s plastelínou, ale kolegyně přišla s tím, že se dají využívat různé slizy a gely, tak jsme to změnili. 

Žádný rok není stejný jako ty před ním, a když přijdu na něco nového, chci to vyzkoušet. Pořád hledám, co by je mohlo bavit. Jednu dobu mě hodně zajímala grafika, třeba linoryt, ale přece jen už jsem starší a nechci pořád ošetřovat ty krvácející rány na rukách. Jindy zase pracujeme s ovčí vlnou. Za mě to má smysl, vlastně jen chci, aby si odpočinuli, trochu si popřemýšleli a tvořili. 

S čím chcete, aby od vás odcházeli z devítky?

Chci, aby z nich nebyli takoví ti dospělí, co říkají – já vůbec neumím kreslit ani malovat. Aby věděli, že vcelku zvládnou něco vymyslet a přenést to na papír a aby odcházeli s pocitem, že jim to jde. Protože kdykoliv později se v tom budou moci dál zlepšovat, když budou chtít. Chci, aby měli vzpomínky na to, co všechno si zkusili a prožili. A teď budou mít v ruce i ten deník, na kterém si pracují.