Máme učit dějiny českého králíkářství?

Učit literární dějepis, který v naprosté většině škol končí tak nejpozději v šedesátých či sedmdesátých letech, je čím dál absurdnější. Za prvé proto, že 99% těch knih 99% středoškoláků nikdy ani nevidělo a zcela jistě je nebudou teď ani nikdy později číst, takže se z této podivné disciplíny stal jen telefonní seznam autorů a děl. A za druhé proto, že literatura a obecně estetické disciplíny jsou v moderním vzdělávání natolik důležité, že je trestuhodné plýtvat vymezeným časem na něco tak zbytečného, jako jsou abstraktní dvojice či trojice pojmů typu Nezval – poetismus – Edison, které je třeba si zapamatovat, aby byl člověk uznán za vzdělaného. To bychom mohli stejně dobře učit dějiny českého králíkářství. Například – 1934, František Kožíšek ze Skutče, samec Michael, župní výstava ve Znojmě, 15 bodů z dvaceti možných. Vám to snad nepřipadá důležité?

Mám k tomu dvě stručné historky. Na vzdělávací konferenci Hýl, která tenhle týden probíhá v Praze na Malé Straně, vyprávěl ekonom Tomáš Sedláček o svém studiu na dánském gymnáziu a říkal, že tam každý týden museli přečíst knihu, o níž se pak celou hodinu diskutovalo. Bylo dobré vědět, v kterém desetiletí zhruba vznikla, ale vážně se studentů nikdy nikdo neptal, kdy se přesně narodil autor a nenutil je vyjmenovat, co dalšího napsal.

Ta druhá historka je domácí. Sedíme se synem u večeře a on se zmíní, že za písemku z českých meziválečných literárních směrů byl oceněn nízkou číslicí.

„Konstantin Biebel S lodí, jež dováží čaj a kávu? S. K. Neumann Rudé zpěvy?“ utrousím.

„Jo, tak něco.“

„Za kolik?“

„Za jedna“

„Aha!“

Samozřejmě, že je to k smíchu. Poezii nečte a z těch knih, jejichž znalost osvědčil na výbornou, zná leda tak Čapkovy povídky, ty ho bavily. Ostatní nikdy neviděl ani z dálky. V mojí knihovně, kde se takové věci najdou, rozhodně nebrousí, čte jiné knížky. Ale škole, kam chodí, stačí, když si zapamatuje pojmy bez obsahu a umí je v testu k sobě správně přiřadit. Případně na poslední chvíli přečte dvacet knih ke státní maturitě a cosi banálního o nich řekne před komisí, aby dosvědčil, že je opravdu četl. Jaké může mít takové vzdělání cenu a smysl? Takhle pitomě se učila literatura už před třiceti lety, kdy jsem střední školu končil já.

Ani na vteřinu nepopírám, že literatura je zásadní věc pro kultivaci osobnosti a poznání světa. Ale důležitá jsou ta písmena uvnitř a jejich smysl, ne ty desky s autorem a titulkem. Čest těm, kteří i u nás učí literaturu „po dánsku“, ale stát jim to rozhodně neusnadňuje. Podívejte se do školních osnov nebo do testů státní maturity. Pořád stejná literární veteš fakticky beze smyslu.

Že jsem zbytečně razantní? Mám snad nějaký lepší nápad? Mám. Vejde se do čtyř bodů.

Na základní škole bych literární teorii a literární dějepis neučil vůbec, to je jen zabíjení času, které vede u dětí k pocitu, že literatura je nuda k nesnesení. Ať čtou v tomhle věku cokoli, výběr je na nich, občas bych jim z dětské a dobrodružné literatury přistrkoval ty kvalitnější kousky a snažil se s nimi o tom co nejvíc mluvit. Smyslem základní školy je, aby tištěnému textu co nejpřesněji rozuměli a brali čtení jako zajímavou a přínosnou činnost.

Na střední škole bych nezačínal Mastičkářem, Jiráskem a Antonínem Sovou, ale Hůlovou, Wieveghem, Škvoreckým a třeba současným americkým románem. Hlavně by to měly být spíš tenké knihy, co se dají přečíst do týdne. Smyslem je vzbudit u studentů pocit, že i velká literatura se jich týká a řeší jejich problémy. S vyššími ročníky bych přidával na náročnosti četby (to bude různé školu od školy) a směřoval bych postupně zpátky do historie (Topol, Hrabal, Bulgakov, Hemingway, Tolstoj, Goethe). Hodiny bych stavěl výhradně na diskusi o konkrétních knihách a zadával bych jako domácí práce eseje o nich. Přičemž na některých školách typu učilišť a průmyslovek si pod slovem esej nepředstavujte nic moc sofistikovaného. Prostě pokus o vlastní názor na knížku. Literární dějepis v dnešním slova smyslu bych nechal jen jako obsah výběrových seminářů pro zájemce a maturovat bych z něj nechal jen v profilové části maturity na školách, které chtějí vychovávat lidi pro studium na příslušných specializovaných fakultách.

Detailní dějiny literatury a literární teorii bych nechal až na vysoké školy a pro ty, kteří ke své profesi tenhle metajazyk potřebují. Samozřejmě, při mluvení o knihách na střední škole pár pojmů potřebujete – motiv, fabule, syžet, kompozice – ale je jich minimum a seznamoval bych studenty opravdu jen s těmi, které v praxi školních debat užijí.

A po celou tu dobu bych pro posílení schopnosti vnímat estetické a strukturní kvality nějakého díla využíval debat o filmech, protože ty jsou na rozdíl od knih každodenní součástí života všech dětí. Domácí úkol: podívejte se na třetího Harryho Pottera, příště se budeme bavit o tom, jak v té a té scéně dosahuje režisér napětí, očima jaké postavy ten příběh vypráví. A na další hodinu si stejnou pasáž přečtěte v knížce a řekneme si, jak totéž dělá literární autor. Podobnou úlohu pro vyšší gymnazisty třeba s Coppolovou Apocalypse Now, Pelíšky nebo Simpsonovými. To by mi umožnilo alespoň částečně kultivovat divácký vkus studentů, což se jim zcela jistě v životě bude hodit. Navíc oni by mluvili o dílech, která doopravdy a celá znají, a mně by to pomohlo při výchově k pochopení, k čemu je dobrá literární teorie a komparatistika.

Vše. Je to podle vás nesmysl? I kdyby nebyl. Podívejte se na dnešní osnovy – Rámcové vzdělávací programy pro základní a střední školy a uvidíte, že tahle cesta je v praxi velmi obtížně průchodná. A ještě jednou vrcholné uznání všem učitelům, kteří se snaží alespoň částečně po ní jít.