Manipulace, veřejný prostor, vzdělání aneb Safra, kdo mě asi za ten blog platí?

Horuji v těchto blozích za „psycho-sociální výchovu“ (ať už se jmenuje „osobnostní a sociální…“ či jinak). Ač změny v kurikulu chystány, (k dnešku) mám temné tušení, že láčkovci, středověké bitvy a příčestí opět nakonec jako učivo zvítězí na celé čáře. Ale domněnky teď stranou. Dnes to zkusím velmi konkrétně, a že se tu potkám s úsilím kolegů „od“ mediální výchovy či výchovy k demokracii, to je na bíle dni. Půjde totiž o manipulace ve veřejném a úžeji „politickém“ prostoru. Tam je slyšíme v přímém přenosu, takže se dobře dokladují. Rozpoznat je a čelit jim by mělo být (myslím) věcí všeobecného vzdělání.

Nejprve definice manipulace, především slovní. Manipulace = obvykle výrok (leč záleží i na tónu jeho pronesení), jímž se manipulátor (M) snaží zneklidnit další osobu (D), zasáhnout její city a současně tak ovlivnit kvalitu jejího myšlení. Cílem je nějaký typ zisku na straně M. „Zásah“ je veden osobně. M. se snaží trefit do toho, v čem jsme většinou křehcí: do našeho sebeobrazu, do integrity naší osobnosti atd. A do našich emocí ‒ vyvolat chce hlavně ty negativní. Zisk může být čistě „psychologický“: M je prostě spokojen s tím, že D na jeho manipulaci reaguje, že kupř. zneklidní, začne se hájit, začne dělat to, co M chce, aby D dělal (aniž by si o to ale M řekl přímo). Nebo taky že D pojme k M obdiv (třeba pro jeho „chytrost“ s níž ví, „jak jsou věci správně“ atd.). Nebo se D i naštve (ale ideálně ne na M, nýbrž na někoho, na koho M chce, aby se naštval). Zisk může být ovšem i „věcný“ (např. aby si někdo koupil, co nepotřebuje nebo dal hlasy nějaké straně ne rozmyslně, ale třeba z úzkosti vyvolané právě manipulací). Manipulace jsou svého druhu útokem vedeným M vůči D, ačkoliv jejich podoba může být běžná či nenápadná. Manipulací tak může být výrok „Všichni to stihli, jen ty ne.“ nebo „Že vám to nevadí, mít takovéto tapety.“ Shrnuto a podtrženo: Nestojíš za nic! Nutno ale dodat, že manipulace mohou cílit i k vyvolání pozitivních emocí. Např. výrok „Ty jsi jediný, kdo se v tom vyzná“ může být sice pravdivý, ale jako manipulace také zcela lživý. Jeho smyslem je pošimrat ego a tím kupř. otupit pozornost osoby D. A náležitě toho využít: třeba, aby D udělal nějakou práci za M nebo uvěřil lži, kterou mu M servíruje.

Vedle toho ale musíme ‒ a na tomto poli zvláště ‒ zmínit ještě manipulace s fakty. Mívají podobu a) zamlčení faktů, b) jejich dezintepretovaného výkladu, c) vytváření informací zcela nepravdivých nebo d) rozmlžených apod. Tady se M dokonce nemusí namáhat intervencí „do ega“ D, stačí mu dát klamavé informace, podle nichž začne D myslet a jednat. Oba typy manipulací, „osobnostní“ i „věcné“, se dají samozřejmě báječně spojit (jak uvidíme).

Vyberu teď pár typů manipulací výše označených jako „manipulace ve veřejném, úžeji v ’politickém‘ prostoru“. Čerpat budu z tuzemska i z ciziny.[1]

‒ „Kdo to/kdo je platí?“ Je-li to manipulace, směřuje k vyvolání neklidu D, k tomu, že se děje něco „neovladatelného“, je tu nějaká tajemná síla (a M naznačí, že ví, kdo to je a že je to hanebné!!!). Současně jde o manipulaci s fakty (vesměs „to“ neplatí žádný zloduch nebo se o financování něčeho ‒ pokud se to vůbec financuje ‒ ve skutečnosti ví).

‒ „Oni …“. S tím souvisejí tajemní „oni“ (od iluminátů přes Rockefellery až po nedefinovatelné, ale mocné „tamty“). Princip manipulace je stejný: a) nemáte vlastně svůj osud v rukou; často však vnímáme i b): ale já vás ochráním …

‒ „Je to kampaň (vedená proti mně).“ alias též „Jsem oběť!“ Pokud jde skutečně o manipulaci ‒ a to jde často, protože tyto výroky ve veřejném prostoru užívají lidé, o nichž je možno se podle dostupných evidencí domnívat, že na jejich hlavě se nějaké to máslo skutečně roztéká ‒ pak cílí na vřelé city D vůči M a někdy opět operuje s tajemnými silami (a s úzkostí D). A to i v případě, že kampaň má přívlastek „mediální“ … koneckonců ‒ kdo si to asi u těch médií platí, že?

‒ Parafráze: „Naše (moje) potíže způsobují zahraniční síly.“ Banánoví státníci tu rádi hovoří příkladně o Americe. Zdejší M mají pro tento účel „tu unii“. M se snaží působit ani ne tak na národní hrdost, jako spíše na cosi označitelného za nacionalistické city v negativním smyslu (kořeněné nesnášenlivostí, odporem k jinakosti, hypertrofovanou pýchou i na národní poklesky atd.). Principem manipulace je vyvolávat v D úzkost (ze ztráty suverenity), pocit jeho vlastní „správnosti“ a naopak nesprávnosti všech jiných a též poměrně primitivní odvedení pozornosti od pravé podstaty nějakého problému k jeho (v případě manipulace) fiktivnímu způsobiteli. Variantou může být i

‒ „My o sobě budeme rozhodovat sami“ mířící na vyvolání úzkosti a nepřátelství (bez ohledu na to, že v řadě problémů v dnešním světě a ve strukturách, jichž je ČR součástí, to prostě není možné ‒ ostatně, v tomto rámci i my rozhodujeme o jiných).

‒ „To je jejich vnitřní záležitost, k tomu se nevyjádřím“, praví politik strany X o jiném ze strany Y, přičemž na tohoto druhého se právě vyvalil nějaký průšvih (kradl, lhal, někomu ublížil apod.). Manipulace je v „autoritou“ předváděném zjevném ignorování mravní dimenze problému a manipuluje občany okouzlené straníkem Y k tomu, aby se v jejich hlavách relativizovalo pojetí morálky ve veřejném prostoru.

‒ „Oni dělají politiku, my řešíme problémy.“ Klamavý výrok. M se veze na populistické vlně odporu části veřejnosti k tomu co je „politika“ a posiluje ho. Jenže ‒ a to už D nevidí ‒ M vyslovením tohoto výroku dělá sám politiku („jakbrno“ jak se říká; Brno promine).

‒ „Jsem přesvědčen.“ Velmi velmi rozšířené klišé v ústech politiků všech druhů! Tady bude stručnost zvláště proti mně, ale zkusím takto: Skutečné přesvědčení je poměrně vícevrstevnatá a ne úplně jednoduchá kognitivní a emoční struktura (jakýsi pevně kotvený vnitřní model „něčeho“), jejíž součástí je i připravenost k určitému typu jednání. V ústech M se stává výrok problémem v případě, že má uklidnit/zneklidnit D tím, že „autorita si je něčím jista“. Ona „jistota“ se ale přitom týká např. věcí, u nichž jistota prostě panovat nemůže (nebo „nyní“ nemůže). Nebo nejde o „přesvědčení“, nýbrž zjevně toliko jen o nějaký „názor“, což je ale pouze snadno měnitelné mínění, které není totožné s hluboce založeným přesvědčením. Navíc, pokud se D identifikuje s údajným přesvědčením jako skutečností, hrozí, že si nadále bude vyhledávat už jen fakta, která budou jeho manipulací nabyté přesvědčení bezhlavě (…) podporovat. A ještě jeden typ, dnes poslední:

‒ „Všichni, kteří … jsou …“ aneb „nálepkování“, označování těch, kteří M vadí, lezou na nervy nebo mu šlapou na paty určitými podstatnými či přídavnými jmény (prolhaní; zaplacení; organizovaní; hlupáci; „kavárna“; rádoby[někdo];). Vše cílí na úzkosti a agresivitu. Asi už není, co dodávat.

Nu, nemyslím, že by takovéhle věci měly stát na okraji kurikula a učit se prostě jen tam, kde je ředitel nebo kantor, kterého to zajímá. Politici hrají svoje manipulativní hry napříč celým spektrem stran. K politice to prostě patří, i když ne nevyhnutelně. Nejde tu totiž ani tak o politiku, jako o „povahy“ těch, kteří ji dělají. Ale zanedbanost vzdělání k tomu, jak jejich manipulacím rozumět právě jako manipulacím, ta je u nás stále [2] povážlivě patrná.

[1] Kvůli nutné hutnosti textu nebude možné výklady cizelovat do superpřesnosti.

[2]  … podle mé sice nevýzkumné, ale kvalifikací přecejen podepřené zkušenosti z různých sociálních prostředí.