„Mantra“(?) zvaná kritické myšlení …

Pro jistotu předešlu, že tenhle text není proti kritickému myšlení, i když se to někomu může místy zdát.[1] Je spíše o podobě používání tohoto pojmu a o jistých souvislostech: Měl jsem v poslední době příležitost poslouchat v médiích, na debatních fórech, v „komisích“ atp., různé analytiky, politiky, novináře či experty na vzdělávání, kteří volali po náležitém rozvíjení tzv. kritického myšlení. Silné a oprávněné akcentování kritického myšlení (dále KM) samo o osobě by mne ještě nepudilo k psaní. Puzení nastalo, když jsem si povšiml, že KM v těchto promluvách občas nabývalo podoby takřka klíčového úkolu vzdělávání v této zemi. Jedná se totiž o schopnost zdobící dobrého člověka a pravého občana, zvládajícího elegantně smršť všemožných typů informací oddělováním zrna od plev!

Nic proti! Jenže ‒ tohle mi přišlo jako dost málo. Předně se mi zdá (mluvím o své zkušenosti!), že takový důraz je projekcí toho, jak jsme tady zvyklí uvažovat o vzdělání: vzývání KM indikuje takové myšlení o takovém vzdělání, které je výrazně kognitivně orientované. Znát (roz. pamatovat si fakta, pojmy atd.) a myslet ‒ toť žádoucí výsledek vzdělání! Ale např. vztah KM a interakčního chování lidí (v různých situacích) v téhle souvislosti prakticky nikdo nezmínil. Takže o konativním aspektu vzdělání, ačkoliv ho ten kognitivní může významně ovlivnit, už se nehovořilo. A už vůbec nic nesměřovalo k tomu, že by KM mělo něco společného s emocionalitou, ačkoliv již elementární psychologie upozorňuje na skutečnost, že myšlení a city jsou dvě strany téže mince. Nu, sami určitě víte, jak těžké by bylo oddělit strany mince … A tak se mi zazdálo, že tento způsob „myšlení o (kritickém) myšlení“ stojí za pozornost.

První zajímavost je, že všichni ti, kdož hovořili o KM, vlastně nikdy neřekli, co tím myslí. Poslouchal jsem řečníky, kteří KM spojovali obecně s „prací s informacemi“. A tečka. Jistě, nelze vždy vše znovu a znovu vymezovat. A u KM to může být dokonce problém. „Je to jedno z těch slov ‒ stejně jako „diverzita“ nebo „tvrdá data“ ‒, která všichni používají, ale přitom existuje 50 různých způsobů, jak je definovat,“ říká jeden z manažerů společnosti Ernst & Young (server byznys-časopisu Inc.). „Zmínka o kritickém myšlení v pracovních pozicích se od roku 2009 zdvojnásobila,“ uvádí k témuž The Wall Street Journal (Inc.). KM prostě „frčí“. Podobně to asi bude u nás třeba se slovem „projekt“. : – ) Definice KM ale samozřejmě existují. Např. zde odkaz v poznámce č. 1 nebo web The Critical Thinking Community (CTC)[2] (či jinde). Kvůli malému prostoru blogu tak jen pro jistotu definice z české „wiki“: KM je soubor dovedností „nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně nepřebírat tradované názory, dokázat zaujmout odstup a připustit odlišný pohled, vytvořit si vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i jiných kvalifikovaných osob“.
Všimněme se, že tu není zmínka o dovednosti „jednat“ (v souvislosti s KM). Vypadá to, že jde hlavně o seberegulaci (kupř. emocí), o ovládnutí určitých „heuristických“ dovedností a aplikaci jistých myšlenkových operací (analýza, komparace apod.). V definici CTC se však píše, že KM má dvě obvyklé složky. Jedna se týká získávání a zpracovávání informací. A druhá (sic! neboli: tak pozor!) řízení (svého) chování právě na základě práce s informacemi. Třeba to chápu špatně, ale myslím, že „kriticky myslet“ by mělo jít v páru s „rozumně jednat“ (či dokonce: vůbec jednat). Zkušenost mi říká, že tyhle dvě entity nekráčejí vždy ruku v ruce (pane jo!, kolik jsem jen potkal a potkávám „kritických analytiků“, kteří ovšem nejsou ochotni podpořit skutkem dokonce ani své vlastní závěry …). Jasně. Snad to vysvětluje opět CTC: Kritické myšlení se liší v závislosti na motivaci ‒ a když se (KM) zakládá (pozor!:) na sobeckých motivech, často se projevuje v obratné manipulaci s myšlenkami ve službách vlastních zájmů! Takže máme ve hře motivaci. Chce to nepochybně ještě něco dalšího, než být „jen“ analytický atd. Zdá se, že kultivace KM kupř. bez kultivace morálky může jít i do sfér ne zcela žádoucích.

Možná bude tento odstavec jistou „boulí“ na vyprávění, ale když už jsme u motivace … F. Zakaria (Respekt, 49, 2017) zmiňuje téma, které s myšlením a motivacemi také souvisí, byť jinak, než psáno výše. Připomíná výzkumný postulát behaviorální ekonomie: lidé celkem bez problémů jednají proti vlastním (ekonomickým) zájmům. Např. vášnivým podpůrcům Trumpa jeho rozpočtová politika ubere peněz, ale láska trvá. A že problém může být prostě v tom, že lidé své zájmy „vnímají mnohem emocionálnějším způsobem, než se vědci domnívají.“ Mají otázky náboženství, rasy a kultury větší motivační sílu, než otázky spojené s racionální ekonomickou kalkulací? Obávám se, že vedle kultivace kritického myšlení se opravdu neobejdeme bez učení se reflektovat vlastní emoce a toho, jak ovlivňují naše skutečné jednání.

Nuže − dodatek na závěr této části (opět CTC): Nikdo nedisponuje univerzálním kritickým myšlením; každý je vystaven epizodám nedisciplinovaných nebo iracionálních myšlenek. KM funguje jen na určitých úrovních, při určitých vhledech a soupeří s různými tendencemi k sebeklamu. Učit se mu je prý „běh“ na celý život… Takže?: Univerzálnost jistých mechanismů myšlení je nutně limitována individualitou. Na tu ovšem může (může!) mít zpětně i blahodárný vliv.

Vraťme se ale ještě na začátek a k inspirátorům tohoto blogu. Pokud neakceptujeme automaticky, že KM je prostě floskule, jejíž obsah se rozumí „samo sebou“, či že je to něco natolik jednoznačného a blahodárného, že je potřeba to univerzálně naučit většinu národa, pak se hodí začít zkoumat, co si kdo o KM vlastně myslí. A ejhle, narazíme i na různé „čertíky“. Někteří spočívají v nepochopení toho, oč jde; nechápavce ale beru v částečnou ochranu, není to jednoduché, jak již víme(!). Jiní pak tkví snad i v některých charakteristikách ukotvených v podstatě KM samého.

Autor knihy Teaching for Critical Thinking, S. Brookfield, např. (mimo jiné) uvádí v kapitole věnované nedorozuměním a rizikům kolem KM, že k němu bývá přidáváno negativní znaménko, jakoby při něm šlo především o hledání a pojmenování toho, co je „špatné“ či hodné kritiky.[3] Při cestě za takovýmto „kritickým“ poznáním pak údajně KM paralyzuje analýzu jako takovou a soustředění na hledání chyb omezuje naše jednání. A tady přidám povzdech akademika Rotha z Wesleyan Uni (Dreher, blog, The American Conservative), že kritičnost studentů vůči tomu, co je jim prezentováno, je už spíše kontraproduktivní bariérou učení než něčím, co by ho podporovalo. Fetišizaci nedůvěry jako znak inteligence považuje autor blogu spíše za znak jisté krize. Dále tu je pár dalších „misunderstandings“ (neporozumění): údajné spojení KM s nezbytností celkové transformace osobnosti (čehož se může leckdo obávat); splývání KM zúženě s tím, co označujeme jako „řešení problémů“; nebo: KM je proces jasně vyúsťující do nějakého správného řešení. Za jeden z ne zcela blahodárných výsledků, či spíše důsledků výcviku v KM se rovněž považuje skepticismus a relativizace všeho. A „na stole“ jsou též výzvy, kterým je nutno čelit. Kupř., že KM lze považovat za typ maskulinní pochybovačnosti či eurocentrické racionality (opět Brookfield).

Vraťme se na konec ještě o pár řádek výše, ke zmínce o motivaci (psychologie…) či morálce. Tak znovu k psychologii: R. Paul ve své případové studii (viz The Critical Thinkig Community) užívá pojem „pseudokritické myšlení“ a objasňuje je takto: Pseudokritické myšlení je „ … všude na světě, protože všude jsou lidé, kteří se považují za modely dobrého myšlení a snaží se podle svého modelu ovlivňovat ostatní. Někdy prosazují přístup k myšlení zcela explicitně – například tím, že navrhují program, který chce podpořit kritické myšlení. Ale častěji prostě implicitně propagují formu vadného myšlení, aniž by si svého způsobu uvažování byli vědomi.“

Budu povděčen, když se rozvíjení KM bude u nás více pěstovat. Je ho potřeba jako soli. Stejně tak budu ale vděčen, když se KM v hlavách těch, kteří o něm rázně mluví, nezplacatí do floskule. Floskule bez povědomí o tom, že skutečná kvalita KM nemůže nezáviset na osobnostních rysech kritického „myslitele“, jeho motivech, postojích, sebereflexi a tedy i citech. A že „uvěznění KM jen v hlavě“ bez „angažmá srdce“ a bez důsledků v hodnotných skutcích (tedy v chování/jednání člověka), by bylo zmrhanou příležitostí. Pardon, ale zřejmě další práce pro edukaci …

[1] Na pedagogickém webu stojí za to upozornit, že tento blog není ani o právem oceňovaném a oblíbeném programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení, na jehož stránkách lze např. najít důležitý definiční text D. Kloostera „Co je kritické myšlení?“.

[2] Viz též International Center for the Assessment of Higher Order Thinking.

[3] Příčina bude zřejmě právě ve slově „kritické“. Jeho řecký původ je postojově neutrální a značí prostě poznávání, avšak naše konotace směřuje zhusta k odhalení něčeho nedobrého a k poukázání na to.