Maturitní diskuse: Hlavní problémy státní maturity

Publikujeme další příspěvek z  maturitní diskuse.  Příspěvek původně reagoval na potíže s  hodnocením maturitních „slohů“, nakonec ale Oldřich Botlík analyzuje jednotlivé systémové problémy současné podoby státní maturity a ptá se, zda je za těchto okolností rozumné koncept státní maturity dále rozvíjet. Starší příspěvky z této diskuse najdete například ZDE či ZDE.

JAK NASTAVIT LAŤKU?

Problém se samozřejmě netýká jen „slohů“, ale všech předmětů a všech forem ověřování výsledků vzdělávání, které se státní maturita využívá. A nejde jen o požadavky, které musí maturant splnit, aby nepropadl – jde o všechny klasifikační stupně. Dále je nutné, aby nároky v jednotlivých předmětech byly srovnatelné: například základní úroveň musí být v českém jazyce a literatuře stejně náročná jako v matematice. Náročností si musejí odpovídat také jednotlivé cizí jazyky a rovněž další předměty (fyzika, chemie apod.). A konečně, při správném nastavení laťky by loni nemohlo dojít k výraznému skokovému nárůstu například žáků, kteří neprospěli. Vůbec přitom nehraje roli, že jim to mnozí přejí a že si to tito žáci možná i zasloužili: takové svévolné rozhodnutí o lidských osudech nemůže v demokratické společnosti udělat Cermat, nemůže je dokonce sám udělat ani ministr školství.

JAK SLADIT NÁROKY STÁTNÍ MATURITY S ROZDÍLY UVNITŘ SYSTÉMU?

Už z pohledu na učební plány gymnázií a odborných škol je zřejmé, že státní maturita je šita na míru gymnazistům: například budoucí zdravotní sestry nenajdou v předmětech státní maturity třeba péči o dlouhodobě nemocné. Asi by bylo žádoucí, aby všichni mladí lidé získávali všeobecné vzdělávání déle než dnes – nelze však na to „tlačit“ zkouškou, která velkou část maturantů znevýhodňuje.

Není dále vůbec jisté, že požadavky státní maturity a nástroje, které ke zjišťování výsledků vzdělávání používá, odpovídají skutečným cílům vzdělávání ve školách. Maturanti mají právo být zkoušeni z toho, co se učili. Když státní maturita předběhne vývoj ve školách, žáky poškodí. Pokud se naopak stavu ve školách přizpůsobí, pomůže ho zakonzervovat.

Od samého začátku je přitom jasné, že využití výběrových (zaškrtávacích) úloh třeba k interpretaci pasáží použitých výchozích textů je nevhodné. Obdobně nevhodné je jejich použití v matematice či fyzice, kde je dobrým zvykem odůvodňovat postup řešení, resp. dokazovat jeho správnost.

JAK ZABRÁNIT CHYBÁM A JAK NA NĚ ZPĚTNĚ REAGOVAT?

Je zcela zjevné, že v tomhle Cermat nedokázal reagovat na loňské problémy. Každá vadná úloha některé žáky poškozuje – to je zásadní problém, i kdyby šlo u každé takové úlohy o několik jedinců (jsou jich však zjevně, podobně jako loni, desetitisíce). Pokud by se ještě navíc ukázalo, že hodnotitelé neposuzovali jednotně žákovské „slohy“ (tj. opakované nezávislé hodnocení žákovských prací jiným hodnotitelem podle stejných pravidel by vedlo k jinému bodovému zisku), byla by celá státní maturita zralá na zrušení.

Maturanti nemají fakticky možnost se bránit. Jak se ukázalo loni, o námitkách proti práci Cermatu rozhoduje zase Cermat, a přitom vlastně ani nelze vznášet námitky proti vadným testovým úlohám: celá procedura je připravena jen na námitky proti převodu naskenovaných odpovědí žáků do číselného skóre. Jsem opravdu zvědav, jak krajské úřady odbudou námitky žáků proti hodnocení jejich „slohů“.

Problém absence elementárních kontrolních procedur (případně jejich nedodržování – nejsem o poměrech v Cermatu informován) při přípravě testů je zcela zásadní. Podobně zásadním problémem je nemožnost dosáhnout rychle nápravy u chyb, které vyjdou najevo až dodatečně. Například tzv. „harmonizace“ výsledků testu Matematika – vyšší úroveň obtížnosti nebyla žádnou standardní procedurou: šlo o improvizovanou a neprůhlednou modifikaci výsledků testu, k níž by Cermat nejspíš vůbec nesáhl, kdyby necítil silný tlak veřejnosti a možná i odjinud (vzpomeňme si, jak zpočátku tvrdil, že test je svou náročností zcela srovnatelný s tím loňským).

CO VLASTNĚ STÁTNÍ MATURITA POSKYTUJE?

Pokud se dobře pamatuji, konstatoval Nejvyšší kontrolní úřad, že cíle státní maturity nejsou natolik konkretizované, aby bylo možné posoudit, zda jsou dosahovány a zda míře plnění cílů odpovídají vynaložené náklady. Zkrátka, ideální zakázka! Pro dodavatele, samozřejmě.

Nedovedu si představit, že by si po letošním fiasku s náročnější Matematikou maturanti hromadně volili vyšší úroveň obtížnosti. Cíl využít výsledky u státní maturity v přijímacím řízení na vysoké školy tak Cermat zřejmě pohřbil vlastní neschopností. Pokud se navíc ukáže, že chyby v hodnocení „slohů“ nejsou jen ojedinělé, pohřbil Cermat rovněž naděje vkládané do vyšší objektivity této zkoušky. A konečně, umíněnost, s níž Cermat popírá závady v testových úlohách, zpochybňuje dokonce i věcnou správnost nástrojů, které používá, a následně tedy rovněž správnost maturitních vysvědčení, která žáci dostávají.

Řada lidí vítá, že díky státní maturitě propadá víc žáků než dříve. Možná to tak opravdu má být. Velký problém je ale v tom, že nevíme, zda všichni propadli opravdu zaslouženě. Případně, zda naopak neměl propadnout někdo jiný – na čísla z Cermatu prostě není spolehnutí.

STOJÍ TO VŮBEC ZA TY PENÍZE?

Domnívám se, že velká část přímých nákladů spojených se státní maturitou (stejně jako chyby, které pronikly do ostrých verzí testů) souvisí s utajováním zadání. V příštím školním roce zřejmě bude nutno šetřit ještě více než letos a úspory se nepochybně projeví i v důkladnosti zabezpečení. Tipnu si, že pokud státní maturita vůbec přežije letošní ročník, čekají nás příště ABILEAKS – některá zadání se někde objeví ještě před tím, než se maturanti pustí do práce.

Náklady na provoz Cermatu a na služby, které zajišťuje přímo on, jsou však jen částí toho, co nás státní maturita všechny stojí. Kolik času už například ředitelé škol a učitel ztratili tím, že se (vesměs marně) snažili získat v Cermatu informace, které potřebovali? Kolik času promarnili učitelé a žáci ve školách účelovou přípravou na zkoušku, která toho poskytuje tak málo? Kolik lidské energie bude ještě promrháno všemi těmi žádostmi o přezkum, případně soudními žalobami?

Stojí nám to všem za to?