Maturitní testy pro zrakově postižené mají velké mouchy, nepřestanu na Cermat apelovat, říká čerstvý maturant  

Ve čtvrtek 25. května bylo na gymnáziu Na Zatlance slavnostní zakončení maturit. Tentýž den, nebo spíš ve dvě ráno dne následujícího, poslal čerstvý maturant Henryk Josef Tietjen e-mail řediteli Cermatu a ministrovi školství a popsal v něm svou negativní zkušenost s didaktickými testy upravenými pro zrakově postižené. Ministerstvo reagovalo pozváním na schůzku, ta ale nedopadla podle studentových představ. „Skoro vše, na co jsem poukazoval, zahráli do autu,“ říká. Setkání chce zopakovat, tentokrát posílen o další aktéry ve svém týmu.

Jaké nedostatky jste v těch testech našel? Šlo o češtinu a angličtinu, že?

Ano. Z němčiny mám certifikát, tedy státní zkoušku, můj otec je Němec. Mimochodem, tu zkoušku jsem dělal v Goethe Institutu a taky nebyla dobře přizpůsobená zrakově postiženým, bylo to více méně podobné jako u těch testů Cermatu.

V případě zrakově postižených lidí je zadání v digitální podobě, jinak to žáci dostávají na papíře a vyplňují do záznamových archů ručně. Já jsem to dostal v PDFku v počítači. Dopředu nás informovali, že zadání bude na CDčku, takže jsem si pak na zkoušku přinesl vlastní CD přehrávač. Přijde mi to jako poněkud zastaralá forma, v době, kdy spousta počítačů nemá pro CD vstup.

Záznamový arch za mě vyplnila paní asistentka, která mi zároveň zadání předčítala z počítače, a já jsem ho tak trochu luštil i sám. Když si písmo čtyřikrát zvětším, přečtu ho, i když pomalu.

Cermat podněty nezohlední

Problém byl ale podle vás i v tom, jak jsou úlohy koncipované. 

Přesně tak, bojoval jsem s těmi ve stylu „najdi čtyři pravopisné chyby“ ve výchozím textu o délce jedné strany. Nebo „seřaď odstavce textu tak, aby text dával smysl“, to je taky velmi náročné pro někoho, kdo to cvičení dělá na základě poslechu. Já jsem konkrétně z této úlohy nakonec měl plný počet bodů, ale je to podle mě totálně neuzpůsobené, prakticky musíte udržet v paměti ten text, zatímco vidící člověk se k němu neustále očima vrací.

Snažil jsem se na testy připravit. Na webu Cermatu ale neaktualizují ty pro zrakově postižené, poslední tam jsou z roku 2018. A za posledních pět let se testy změnily, přinejmenším graficky. Zkrátka, těch věcí k naštvání bylo víc. Takže jsem to tak nenechal.

Ve čtvrtek se u nás ve škole konalo slavnostní ukončení maturit a tentýž večer jsem poslal e-mail na ministerstvo: k rukám ministra, mluvčí ministerstva a ředitelům různých odborů a oddělení a řediteli Cermatu. Na druhý den ráno mi hned volali, vzbudili mě, protože jsem to psal do dvou do rána a v deset jsem ještě spal – a smluvili si se mnou schůzku na následující středu.

Kdo volal?

Asistent ředitele odboru středního a vyššího odborného a dalšího vzdělávání. V pondělí mě pak pro změnu zase vzbudily Seznam Zprávy s dotazy k té schůzce, protože jsme média s pomocí našeho učitele mediální výchovy Michala Kaderky informovali.

A jak schůzka dopadla?

Ne moc dobře. Byl jsem sám a jich bylo hodně. Tři lidi z ministerstva, z nichž jeden byl ředitel odboru středního vzdělávání Petr Bannert, dále ředitel Cermatu a jeho zástupkyně a k tomu jedna paní z NPI. Byla to hrozná přesilovka a všichni starší než já. Nechali mě mluvit, bylo to milé, smáli jsme se, ale věci nakonec vždy zahráli do autu. Když jsem řekl, že textu je moc a je to tím pádem složité, tak odpověděli: „No jo, ale od toho tam máte asistentku“. Něco málo uznali, třeba že by se mohlo lépe zvýraznit podtržené slovo v textu, třeba šipkou zkraje stránky. To řekli, že by šlo, ale zkrácení textu a vynechání úloh à la „seřaďte odstavce tak, aby text dával smysl” bylo neprůchozí. Takže jsem inicioval další schůzku, v polovině září, kde budou i lidé ze speciálního pedagogického centra školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené, ředitelka střední školy pro zrakově postižené, moje paní asistentka a speciální pedagožka ze Zatlanky. Aby síly byly vyrovnanější.

Neúspěch vás evidentně neodradí. Jaké emoce to ve vás vzbuzuje? Nevypadáte rozčíleně…

Tak nebyla to moje první schůzka na politické úrovni nebo s významnými aktéry. Jednou jsme také měli ve škole v rámci společenskovědního semináře za úkol udělat rozhovor s politikem a šli jsme za Milošem Vystrčilem, předsedou Senátu.

A to byl kritický rozhovor?

Spíš informační.

V takovém případě ale o moc nejde. 

Ano, tady ta schůzka na ministerstvu, to bylo vyjednávání, a s tím jsem do toho šel. Mám dva přístupy. Buď jde o informační rozhovor, při kterém se smířím s jakoukoli odpovědí, anebo jdu vyjednávat a hledám argumenty na místě, kterými bych přesvědčil, a snažím se být neústupný. Ale když jsou proti vám v přesile, tak se to dělá hůř.

Když dáme stranou, že jich bylo hodně, jak jste zhodnotil své vyjednávací schopnosti?

Myslím, že jsem odvedl celkem dobrou práci, v rámci možností. Bylo mi hloupé jim něco přímo vnucovat. Třeba jsem tam přišel s tím, ať si ty úlohy vyzkoušejí tak, že budou zadání poslouchat. „No jo, jen na základě audia, to já bych taky neodmaturoval, to si musíte přečíst,“ řekl někdo z nich.  A tím skončila debata.

Vycházejí z toho, že nevidomí mají Braillovo písmo a všichni ho používají. Ale to já například neumím. Je škoda, že nebyli k tomu experimentu svolní, bylo by to pro ně hodně poučné. V jednu chvíli pan ředitel Cermatu prokázal i celkem zásadní neznalost těch testů. Vysvětloval jsem mu, že když je v úloze z angličtiny výběr z možností, tak si v rychlosti nestihnu všechny zapamatovat, zatímco běžný student to má před očima. Když se chci spolehnout na psanou verzi, tak mi trvá daleko déle, než text rozluštím. Pan Krejčí mi na to řekl: „Tak si to zastavte!“ Ale to právě nejde. Neměl informace, co Cermat umožňuje, a co ne.

Vtipné taky bylo, že když jsme mluvili o té úloze se řazením odstavců, tak pan ředitel říkal „jo, tuhle úlohu nenávidím,“ zatímco jeho zástupkyně zvolala „a já ji miluju, ta tam musí zůstat!“ Člověk se tomu sice zasměje, ale vlastně je to spíš k pláči.

v politice chybí hlas mladých lidí

Angažujete se v politice, jste zastupitel v Praze 5. Jak se to dalo stihnout, zároveň s poměrně náročným studiem na gymnáziu?

Měl jsem velké štěstí na školu. Chodil jsem na gymnázium Na Zatlance a tam věděli, že některé obory nejsou moje priorita. Od prvního ročníku bylo jasné, že já a přírodní vědy si nerozumíme, že to je jedno velké špatné. Učitelé po mně naštěstí v těchto předmětech požadovali nezbytné minimum a nechali mě se profilovat v tom, co mi do života dá víc. Což jsou společenské vědy, historie, politika, politologie… Zároveň mi tolerovali omluvenky absence, když jsem byl například na zasedání zastupitelstva. Občas jsem přinášel i omluvenky z docházky typu „návštěva Senátu Parlamentu České republiky“ nebo „návštěva Poslanecké sněmovny“.

Jak jste se k politice dostal?

Jsem z Malvazinek. Když mi bylo šestnáct sedmnáct, začal jsem se zajímat o místní dění v této lokalitě. Přidal jsem se ke spolku, který se snažil zabránit širší developerské výstavbě, řešili jsme veřejný prostor, dopravu a tak. Pak jsem se dostal do konfliktu, nebo jak to říct, do pře s tehdejším vedením radnice. Chtěl jsem totiž občas interpelovat radu, ale takové právo existuje až od osmnácti let, a mně bylo sedmnáct. Takže docházelo k situacím, že zastupitelstvo hlasovalo o tom, jestli smím vystoupit. To se mi zdálo zvláštní.

Hlasovali pro?

Ano, nakonec mě nechali.

Asi postupovali podle nějakých pravidel.

V jednacím řádu je napsáno, že vystoupit může člověk starší osmnácti let, který splňuje nějaké další podmínky. Já jsem splňoval všechny kromě věku. O výjimkách podle jednacího řádu rozhoduje zastupitelstvo. Bylo to podle pravidel, ale mně ta pravidla připadají zvláštní, omezují mladé. Člověk s demencí, který nedokáže zformulovat větu, možnost vystoupit má, ale člověk, kterému je sedmnáct a zajímá se o své okolí, ji nemá. Podle mě je jednací řád špatně nastavený. Bavil jsem se o tom pak i se spolkem Otevřená společnost a tam mi řekli, že podle Úmluvy o právech dítěte, článek dvanáct, odstavec a, v souladu s Ústavou České republiky, hlava první, článek 10, má člověk, který je schopen  formulovat své vlastní myšlenky, právo se vyjadřovat k věcem, které se ho týkají. Což podle mě lokální dění je.

Obecně vzato se vás týká celá planeta.

Ano, to si taky myslím. A teď, když jsem v zastupitelstvu, jsem navrhl, aby se ta hloupá věková hranice zrušila.

Úplně? I některé čtyřleté děti umí vyjadřovat své vlastní myšlenky.

Vycházím z toho, že to asi nebude častý fenomén, že by vystupovaly takto malé děti. Děti mladší patnácti let by měly mít pověření od rodičů. Zároveň si ale myslím, že i čtrnáctiletý člověk by měl mít možnost přijít a říct, že pozoruje dětské hřiště u svého domu a nelíbí se mu tam to a to, třeba že se tam scházejí „divní lidé”. Interpelace je vyjádření názoru, pohledu na věc, není to rozhodování. Rozhoduje pak zastupitelstvo a jeho členům musí být minimálně osmnáct.

Proč jste se stal zastupitelem? Nestačilo vám být aktivní v tom spolku, který jste zmiňoval?

Občanský aktivismus je skvělý, strašně důležitý, ale mě baví nejen na problémy upozorňovat, ale i je řešit, a pro to neznám lepší místo, než je politika.

K jakému politickému směru jste se přidal?

Když mi bylo šestnáct, oslovila mě místní buňka strany Zelených s nabídkou, abych s nimi spolupracoval. Pak mi to nabídli Piráti. Když jsem byl na pracovních praxích ve Sněmovně jako asistent poslankyně Starostů a nezávislých, nabídli mi to i oni. Já jsem tedy ve Sněmovně chtěl k Pirátům, ale ti neměli gesční oblast školství, která mě zajímala, takže jsem šel ke Starostům, protože ti školství mají a zároveň mají k Pirátům nejblíž. Pak jsem začal spolupracovat se SEN21, jehož předsedou je Václav Láska, který je senátorem pro Prahu 5 a teď také zastupitelem v této městské části. K nim jsem se nakonec přidal. Je to podobné Pirátům, ale ti už jsou velcí a je tam velká konkurence a třeba poznamenání minulostí. Tady jsem přímo u zrodu nové politické strany. Byl jsem u toho, když jsme poprvé kandidovali do zastupitelstva, tam u nás na Praze 5. Byl jsem na šestém místě kandidátky, ze čtyřiceti jedna lidí, což je dobré, volitelné místo – a tak jsem se stal zastupitelem.

Politiku většina lidí vnímá jako něco špinavého a neatraktivního, a vy o ní mluvíte nadšeně… Je to jen váš případ, nebo se náhled na politiku ve vašem okolí mění?

Tenhle negativní vztah má na svědomí minulý režim a taky devadesátá léta, privatizace, korupce, Jonák, Mrázek, Černý. Hodně lidí si také myslí, že do politiky lidi jdou, aby si nahrabali. I na zastupitelstvu u nás se řeší platy uvolněných zastupitelů a jestli nemají moc. Já to takto vůbec nevnímám, nemám takový vztah k penězům. Jasně, že je dobré dostat i za politické působení nějaké peníze, aby člověk měl na živobytí. Hlavním motorem ale musí být touha něco změnit.

Skepsi vůči politice, která ve společnosti zakořenila, budeme, myslím, dlouho napravovat. Ale v mé sociální bublině je angažovaných lidí docela dost. Když se podívám na své spolužáky ze Zatlanky, o veřejné věci se zajímají, možná spíš v nějakých občanských hnutích a iniciativách, než že by přímo vstupovali do politických stran, ale o politiku jde. Měl jsem ale i spolužáky, kteří říkali, že se do ničeho zapojovat nechtějí, protože jakmile člověk otevře pusu, je to nebezpečné. Ve smyslu, že je pak snadné se dostat do konfliktu a to nechtějí. Já konflikty taky nechci, ale neodradí mě to.

Když jsme si domlouvali rozhovor, řekl jste, že se zajímáte o vzdělávání. Proč zrovna o vzdělávání?

To je pravda, dostal jsem se k tomu přes svůj projekt Malvazinky ve stínu 20. století, což je taková audio interaktivní hra, kterou jsem vytvořil jako pomůcku pro výuku moderních dějin.

S tou jste v červnu získal 2. místo ve své kategorii v celostátní přehlídce Středoškolské odborné činnosti. 

Je to tak. No a pak mám taky nějakou osobní zkušenost se školou, která vede k zamyšlení. Třeba nemám rád učebnice, už proto, že je nepřečtu. Odjakživa mě nebavily ani pracovní sešity. Nepřišlo mi, že vedou k efektivnímu učení. Taky se mi zdá, že se člověk často učí ve škole něco, co v životě pak nevyužije. Místo mediální gramotnosti, například, která je tak důležitá, se učí pravěk.

Vzdělání má být pro život a pravěku je nějak moc, to je teď slyšet často, stala se z toho až vyprázdněná zkratka. Zahraju si na ďáblova advokáta: má se vzdělání poměřovat tím, jak moc je praktické? Nedává životu větší hloubku a smysl i to, že se člověk dozví i něco navíc, třeba o pravěku?

S tím souhlasím, na gymnáziu. Ale na základní škole, kde jsou i lidé, kteří jdou pak na učiliště, a ti by se měli naučit, jak číst pracovní smlouvu a interpretovat média a takové věci. To se v současné škole většinou nenaučí. Zato se tam učí o faraonech.

Chápu váš point, že škola neplní svou úlohu přípravy na život, na druhou stranu si nemyslím, že o faraonech by se na základní škole nemělo mluvit. 

Jasně, jde spíš o to, aby učitelé žáky nezahlcovali balastem a uměli vybrat to podstatné, základní fenomény. Základní vzdělání někdy zabíhá do strašných detailů, které se případně hodí až na gymnázium. Člověk by se na základní škole měl naučit, co znamená H2SO4. To ano. Ale jestli má vodík jeden plusový a jeden mínusový náboj, to si myslím, že je absolutně sekundární. 

A kromě toho by základní škola měla děti učit i praktické věci. Na základní škole jsme měli workshop organizovaný lektory Člověka v tísni, kde jsme cvičili různé praktické situace typu jak vyplnit formulář nebo pracovní smlouvu. Ve formuláři byly schválně nějaké chyby, a když si to člověk nepřečetl pozorně, měl problém. A vždy nás na něčem nachytali. Nebo tam byla situace, kdy nám slibovali víc peněz, pokud budeme pracovat bez smlouvy, ale zároveň nám pak ukázali, že až půjde do úzkých, bez smlouvy se nám nepodaří pracovní vztah prokázat a možná nedostaneme vůbec nic. Na Zatlance jsme měli seminář, kde jsme zase měli hledat chyby v obchodní smlouvě. Pořádal ho opět Člověk v tísni. To například považuju za velmi důležitou součást vzdělávání.

Tak důležitou, že bych za to ty faraony i vyměnil. Hrozně moc lidí má v tomto a podobných věcech obrovské mezery a nechá se na tom pak v životě upéct. Dokud se tohle člověk ve škole nenaučí, je úplně jedno, jestli bude povinná školní docházka trvat devět nebo deset let, jak se nyní na MŠMT diskutuje.

A co se vám na českém školství naopak líbí, je něco takového?

Co opravdu kvituju, jsou alternativní vzdělávací programy, jako je třeba ten náš ALT na Zatlance. Montessori, SCIO školy a tak dále.

ALT je alternativní větev gymnázia. Co jste v tomto typu vzdělávání nejvíce ocenil?

Blokovou výuku. Nemáme dějepis, zeměpis a občanku – máme to dohromady. To mi přijde hrozně fajn, umožňuje to lépe hledat souvislosti mezi jednotlivými fenomény. A ještě mi přijdou skvělé ty expedice jako forma neformálního vzdělávání, hrozně moc mi to přineslo. Týden přežít v přírodě, no, v přírodě je asi silné slovo, byli jsme v kempu, ale stejně, celá organizace byla na nás, a když si to studenti nezařídí, tak třeba nemají co jíst, tečka. Učitelé se o ně nepostarají. Zároveň byla zajímavá ta badatelská činnost, kterou jsme měli za úkol. Jde samozřejmě o amatérské badatelství, ale i tak to bylo přínosné. My jsme třeba prolezli řopíky v Lužických horách.

Kam dále směřujete?

Podal jsem si přihlášku do Hradce Králové na politologii, na FHS na Karlově univerzitě a pak do Brna na historii. Ale když jsem šel na den otevřených dveří, tak na FHS mě to spíš demotivovalo. Když jsem s proděkanem řešil, jestli by mi mohli přijímací řízení nějak uzpůsobit, tak měl kolem toho hodně řečí, nepřišel mi moc otevřený. A ani jsem na tu fakultu a na Karlovu univerzitu obecně nezaznamenal moc dobré recenze. To jsem na Masarykovu univerzitu v Brně slyšel podstatně lepší ohlasy, ale tam jsem nakonec nešel, protože jsem si uvědomil, že studium historie zahrnuje kromě moderních dějin velkou část věnovanou jiným obdobím, která mě zase tolik nelákají.

Já jsem na FHS chtěl jít proto, abych pak mohl nastoupit na jejich magisterský program orální historie. Rozhovory s pamětníky a podobné věci, to mě velmi zajímá. Účastnil jsem se například projektu Příběhy našich sousedů od neziskové organizace Post Bellum.

Nakonec jsem se tedy rozhodl pro politologii v Hradci Králové a budu tam studovat kombinovaným způsobem, což znamená, že do školy budu jezdit jednou za týden či čtrnáct dní na konzultace. Jak Masarykova univerzita, tak Hradec Králové mají střediska podpory zdravotně postižených studentů a obě univerzity byly velmi otevřené, když jsem s nimi jednal. A když mi spolužáci říkají, že na Karlovce to teď funguje tak, že se musí dostavit k podpisu čestného prohlášení o tom, že budou šířit dobré jméno univerzity, tak mi to přijde jako „old school“. Tohle v Hradci nebo na Masarykově univerzitě třeba vůbec není.

Bude to více méně distanční studium?

Ano. Kombinované vzdělání v Hradci mi umožní režim, který mi vyhovuje. České školství je dělané pro skřivany, ale já jsem sova. Ráno prostě nefunguju. Ranní vstávání plus stres ze školy kolikrát způsobily, že mi ráno bylo blbě, až jsem zvracel. To, že jsem během covidu mohl vstávat později a bylo to spíš samostudium, mi ohromně vyhovovalo. Mně se totiž nejlíp pracuje od osmi hodin večer třeba do čtyř ráno. Když si domlouvám nějaké setkání, tak dřív než ve dvě odpoledne se mi moc nechce. Včera jsem měl prezentaci té odborné práce k Malvazinkám a odrazilo se to na mně – během dopoledne se mi pak udělalo špatně.

S projektem Malvazinky ve stínu 20. století, který jste zmínil, jste se v celostátní přehlídce Středoškolské odborné činnosti umístil jako druhý v dané kategorii. Byla tahle práce součástí nějakého předmětu na gymnáziu?

Na Zatlance jsou expedice. Kromě těch klasických, jako je třeba lyžák, to jsou i expedice jakožto forma neformálního vzdělávání. V prvním a druhém ročníku si každá skupina studentů vybere téma, které chce zpracovat – v souvislosti s tím místem, kam se jede. Každá skupina dostane přiděleného učitele jako garanta práce a má si najít externího odborníka, se kterým udělá rozhovor. Nám ale tato expedice v prváku odpadla kvůli covidu. Dostali jsme za úkol přinést nějaké výstupy i tak, na libovolné téma. Pracovalo se ve dvojicích a já se spolužákem jsme si vybrali Malvazinky. Výstupy včetně videí zpracovával spolužák, zatímco já jsem se soustředil na historickou rešerši lokality v archivech a celkově na sběr materiálů. Já jsem totiž dřív, před příchodem na gymnázium, nebyl moc fanda informačních technologií, spíš právě naopak, do deváté třídy jsem psal úkoly na psacím stroji. V prvním ročníku jsem už počítač musel vzít na milost, ale nebyl jsem v tom moc kovaný.

A tu práci o Malvazinkách jste pak rozšířil, až vznikla audiohra.

V druhém ročníku jsme byli se třídou na závěrečném výletě a byla tam s námi učitelka, která učí informační technologie. Mluvil jsem s ní o středoškolské odborné činnosti, kterou jsem chtěl dělat, ale do té doby jsem se k tomu nedostal, a ona mi vnukla, ať rozpracuji ty Malvazinky. Když jsem namítal, že mě baví spíš moderní dějiny, tak mi řekla, ať to spojím, a to mi přišlo jako dobrý nápad. Udělal jsem v rámci toho projektu mimo jiné rozhovory s jedenácti pamětníky. A výsledkem je didaktická pomůcka k výuce dějin dvacátého století. Hru jsem namluvil, sestříhal a naprogramoval, ne tedy úplně od základu, ale pomocí stránek MIT App Inventor, které umožňují tvořit aplikace.

Jak se to hraje?

Zažíváte život fiktivní postavy z Malvazinek, která se narodila v roce 1904. Říkal jsem si, že hry jsou dnes populární, ale nevyužívá se dost jejich didaktický potenciál. Takže ta postava ve hře prochází klíčovými událostmi 20. století rámovanými tím místem, kde bydlí. 1914, 1918, 1929, 1938, 1942 a tak dále až do roku 1989. Hra popisuje život na Malvazinkách v té době a zároveň vývoj lokality, zasazený do příběhu, ale takovým způsobem, aby to nemělo na příběh vliv a nevadilo, když hráč Malvazinky osobně nezná. Ale reflektuje se tam třeba to, že kousek od sebe je Krulišova vila, kterou využívá ministerstvo vnitra a kde dřív mělo sídlo SS, a kostel, kde se soustřeďoval odboj.

„Udělal jsem v rámci toho projektu mimo jiné rozhovory s jedenácti pamětníky. A výsledkem je didaktická pomůcka k výuce dějin dvacátého století. Hru jsem namluvil, sestříhal a naprogramoval,“ říká Henryk Josef Tietjen.

Příběh se vyvíjí podle toho, jak se hráč rozhoduje. Postava se tak může stát esesákem, nebo později estébákem, anebo odbojářem. To umožňuje nahlédnout událost z vícera pohledů. Také si tam hraju s fenomény, jako je propaganda… Používám dobové zvukové motivy, jako třeba hudbu nebo hlášení rozhlasu. Celá hra se ovládá hlasem. Může ji tedy hrát i nevidomý člověk. Je to vlastně takový podcast, ve kterém vyprávím příběh té postavy, a pak jsou tam uzlové body, kdy položím otázku ve smyslu „jak budeš dál pokračovat?“. Je tam třeba scéna, že hlavní postava jde po peróně a má nastoupit do vlaku, který veze lidi do Osvětimi. V té chvíli dostane hráč otázku: „Pokusíš se utéct, nebo ne?“ Když to udělá, tak ho pak zastřelí esesáci. Když řekne ne, dostane se do Osvětimi a třeba přežije, pokud se pak nerozhodne špatně v dalších situacích. Když se špatně rozhodne, dostane se zase na začátek hry.

Učit se dějiny přes příběhy je podle mě dobrý model. Dělalo se to tak Na Zatlance?

Částečně jsme se tam učili „velké“, souhrnné dějiny, ale pak se po nás chtěly spíš souvislosti než opakování dat. Je nějaký nutný základ, který se musíme nabiflovat, ale posuzuje se, jak s ním pracujeme. Zadání při zkoušení pak může znít, třeba: „jaký vliv na pozdější vývoj a události v 90. letech měla revoluce v roce 1989” a tak podobně.

V teoretické části mé práce jsem se zabýval právě otázkou, jak dějepis učit lépe. A jak bych se o tom měl poučit. Jako výchozí bod jsem měl: špatně vidím, knížky moc nepřečtu a doba je navíc dynamická, takže informace rychle zastarávají, přichází umělá inteligence a knížky o didaktice brzy budou neaktuální, AI s tím hodně zahýbe.

Jak to přesně myslíte? 

Tak, že ještě před dvěma lety jsme nepřemýšleli, o tom, že AI pronikne tak rychle do výuky, takže učebnice jen pár let staré tohle téma nijak nereflektují. Školy jsou v nové situaci, kterou řeší každá po svém. Na Zatlance se vždy ve čtvrtém ročníku psala závěrečná práce a teď se ta povinnost zrušila právě z důvodů dostupnosti AI, která to za studenta de facto může napsat. Vyučující vycházeli z toho, že se teď taková práce nedá férově hodnotit.

Trochu mě udivuje, že učitelé nespoléhali na zodpovědnost studentů. Hodnocení mohlo být v závorce, ale odstranit celý úkol? Člověk se učí tím, že něco dělá. 

S tím naprosto souhlasím, závěrečná práce o dovednostech studenta vypovídá víc než to, co napíše do testu. I když máme AI, to, jestli člověk umí bádat v archivech, nebo ne, je stále důležitá kompetence. Takže si taky myslím, že je strašná škoda, že ty práce zrušili. A ve škole se o tom vede debata, takže příští rok třeba zase budou.

Zpět k té didaktice dějepisu a jak se dozvědět, jaké jsou trendy, když ne z učebnic.

Z těch všech úvah mi vyšlo, že nejpraktičtější jsou pro mě rozhovory s odborníky. Sešel jsem se s Marcelem Mahdalem z Moderni-Dejiny.cz, s Čeňkem Pýchou, který se zabývá didaktikou dějepisu v Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů, s Tomášem Feřtekem, který založil Eduin, a s Magdalenou Benešovou, která vedla vzdělávací projekty v Post Bellum. A když jsem se dozvěděl, jak se to má dělat, řekl jsem si, že by bylo dobré vědět, co pro to dělá ministerstvo školství. Napsal jsem tehdejšímu ministrovi Gazdíkovi, ten mi schůzku odvolal den před rozhovorem a den poté, co se rozhovor měl konat, rezignoval kvůli Dozimetru. Pak jsem se chtěl sejít s ministrem Balašem, to taky nevyšlo, kvůli předsednictví EU, takže jsem se nakonec sešel s Jakubem Drbohlavem, což je zástupce ředitele odboru regionálního školství.

A co vám řekl?

Řekl mi, že ministerstvo podporuje projekty jako Dějepis+, kde učitelé sdílejí zkušenosti s výukou a že jsou k dispozici různé granty na podporu této oblasti. Také že vznikla Badatelská učebnice Soudobé dějiny. O té už jsem něco věděl od těch odborníků, se kterými jsem se bavil předtím.

Při tom rozhovoru a celkově při tom zkoumání jsem pochopil, kde je v Česku ve vzdělávání problém.

A kde?

V decentralizaci. Ministerstvo může něco vymyslet, ale ve finále to je na řediteli, potažmo na učiteli, jestli se ve škole něco stane, nebo ne. Je to dáno i toky peněz z ministerstva, přes kraj nebo obec do školy, nejde o přímý vliv.

Tak to jste vyhmátl aktuální téma, nyní se o nevýhodách decentralizace dost mluví. Dříve se viděly spíš pozitivní stránky autonomie škol.

Ano, politické vedení ministerstva se často mění a při velké autonomii škol to se systémem tolik nezahýbe. Na druhou stranu je jakákoli reforma hrozně složitá a obtížně se realizuje. Ve finále tu změnu necháváme na učitelích, ale mnozí na to prostě nemají čas. Teď ještě navíc v rámci konsolidačního balíčku chtějí vyškrtat třicet miliard ze školství a já si nějak nedokážu představit, jak to chtějí udělat, jestli snad chtějí propouštět učitele? Což by asi nešlo, když je jich nedostatek. My jsme na ALTu měli tandemovou výuku nebo půlené hodiny, to bylo super jak pro žáky, tak pro učitele.

Chtěla jsem se v rozhovoru dotknout i vaší nemoci. Když jste třeba zkoumal budovy na Malvazinkách – člověk by řekl, že k tomu je potřeba zrak. Vy ale skoro nevidíte.

Nevidím detaily, ale nějaké obrysy vidím. Když jsem sem teď šel na rozhovor, viděl jsem na obloze krásný mrak. Tak jsem si ho vyfotil. Když si nějaký objekt vyfotím, můžu si ho pak hodněkrát zvětšit a prohlédnu si ho v mobilu nebo na obrazovce. Technologie jsou mi teď velmi užitečné. Na ALTu bylo běžné, že je během výuky používala polovina třídy, proto se taky možná změnil můj vztah k nim. Na základní škole jsem se tím odlišoval, a navíc jsem měl počítač a kamerovou lupu, což byl velký krám, který jsem musel pořád balit a stěhovat. Ale velký vliv na to, že jsem si technologie oblíbil, měla paní ředitelka Zatlanky Kmentová, která mi na začátku studia řekla. „Když nebudete umět s počítačem, tak my vás tady asi nebudeme moct nechat, nebudete stíhat.“ Tak to jsem si řekl: „Zatlanka je pro mě víc než odpor k technologiím“. A zpětně jí za to děkuju.

„Je škoda, že v Cermatu nebyli k tomu experimentu svolní, bylo by to pro ně hodně poučné.“

Jaká je to přesně nemoc?

Jedná se o genetickou vadu zvanou Wolfram syndrom, která způsobuje degeneraci očního nervu. Že špatně vidím, zjistili při prohlídce v sedmi letech, ale až ve třinácti mi lékaři stanovili přesnou diagnózu, a to v souvislosti s diabetem, který jsem dostal.

Dokážete se pohybovat i v neznámé oblasti, cestovat?

Ano, ale jednoduché to není. Loni jsem se vypravil do jižní Francie jako dobrovolník, s pomocí organizace INEX-SDA. Jel jsem sám a přede mnou stál problém, jak se tam dostat. Normální člověk v mém věku to dokáže v pohodě, ale tím, že špatně vidím, to bylo komplikovanější. Nejel jsem přímým spojem, musel jsem přesedat, a to desetkrát. A celková délka cesty byla třicet osm a půl hodiny. Z Prahy jsem jel do Německa, z Německa přes Rakousko do Švýcarska, tam jsem v noci přespal na nádraží, protože jsem tam přijel v půl jedné v noci a můj spoj pak odjížděl ve čtvrt na šest ráno. Odtamtud jsem tedy už jel rovnou do Francie, ale tam mě zase zaskočila jazyková bariéra. Jak to říct: povětšinou neuměli moc anglicky, takže jsem musel vytáhnout telefon a ukazovat jim text napsaný ve francouzštině. Na rameni jsem měl pásku, která signalizuje, že špatně vidím, ale ta nebyla moc vidět, jak jsem měl taky na ramenou krosnu. Nakonec jsem ve Francii moc dlouho nevydržel, bylo tam strašné vedro a nedělalo mi to dobře, takže jsem se po týdnu vrátil domů. Letos jedu s INEXem znovu, ale blíž, do Terezína. Vedu skupinu dobrovolníků a ve Velké pevnosti budeme čistit obranné vodní příkopy a podzemní chodby.