Mezigenerační spolupráce, solidarita a dialog

Mám za to, že největší pozornost laické i odborné veřejnosti, která se zabývá vzděláváním, přitahuje základní školství. Předškolní vzdělávání postupně získává na váze, ale myslí se jím nejčastěji rozvoj dětí v mateřské škole. Vzdělávání dětí ve věku do tří let je stále nějak mimo zorné pole. Přitom se v něm děje mnoho zajímavého a hlavně … důležitého.

Podílel jsem se jako konzultant na projektu Péče o děti jako mezigenerační most a rád jsem přijal nabídku, abych sepsal úvodní kapitolu připravované metodiky. Mohl jsem si díky tomu utřídit myšlenky k tématu mezigenerační spolupráce, tak důležité i ve světě vzdělávání  … formální i neformální vzdělávání je většinou postaveno na tom, že příslušníci starší generace se snaží ovlivnit tu mladší. 

Text má vyjít na papíru, nerad bych, aby z tiskárny vylezl bezduchý nebo zbytečný text. Rád bych se proto podělil se čtenáři blogu EduInu o několik myšlenek, které mě nad tímto tématem napadly, a budu vděčný za jejich komentáře. 

Tedy: 

Rozdíly mezi generacemi narůstají. Šance na jejich tvůrčí spolupráci klesají. Potřeba podpory solidarity stoupá. Péče o dítě je bezednou studnou živé vody příležitostí pro dialog všech generací.

Připomeňme si několik skutečností, které všechny známe a vnímáme, ale často si plně neuvědomujeme sílu jejich dopadu poté, co se sečte jejich váha.

Generace si jsou stále vzdálenější. Doba početí prvního dítěte se neustále zvyšuje. Za posledních 20 let v průměru o 5 let. Ženy i muži se často stávají rodiči ve věku, kdy se jejich rodiče stávali prarodiči.

Vznikají “mezigenerační rozdíly v jedné generaci”. Zvyšuje se rozptyl věku rodičů dětí narozených ve stejném roce. Některým je 20 let, některým 40. V každé větší skupině dětí můžete mezi jejich rodiči nalézt rozdíl celé jedné generace.

Změny jsou rychlejší a hlubší. Po tisíce let žili lidé převážně na vesnicích, stačilo jedno století a žijí převážně ve městech. Díky automobilové dopravě se města rozprostírají po krajině, ale lidé už budou žít převážně v klimatizovaných místnostech, autě a ve virtuálním prostředí. Nebude to trvat ani tisíc, ani sto let… stihneme to za jednu nebo dvě generace. Mění se prostředí a mění se i naše chování v něm. Jako děti byly dnešní prababičky ohromeny televizí, dnešní babičky barevnou televizí, dnešní rodiče bohatstvím programů v televizi… dnešní děti už televize nezajímá. Zajímá je obrazovka jako prostředek pro ovládání (virtuální, sociální, …) reality. Zatímco tři generace televizi používaly stejným způsobem (sledováním, co se v ní děje), ta další má radikálně jiný přístup (spoluvytváří to, co obrazovka ukazuje). Takových příkladů můžeme najít nepřeberné množství (v dopravních či  komunikačních prostředcích, ve stravovacích návycích atd. atd.).

Shrnuto: Dnes spolu žijící generaci jsou si mezi sebou vzdálenější než všechny spolu žijící generace v minulosti.

Základem mezigenerační spolupráce napříč všemi kulturami byla rodina. Dnes už ne. Tradiční rodina přestává existovat, moderní se rozpadá. Z nukleárních rodin se stávají nukleonové – ještě menší než je model máma-táta-děti. Roste i vzdálenost mezi prarodiči a vnoučaty – geografická, ekonomická i sociální a hodnotová. Dnešní rodiče jsou méně závislí na svých vlastních rodičích, pořizují si samostatné bydlení, rozhodují se o svých kariérách… a také o svých vztazích a o způsobu výchovy. Generace dnešních “nukleonových” rodičů už nezažila dětství v široké rodině, jejich rodiče – příslušníci generace nukleárních rodin – ještě ano. Představa o tom, co je to rodina, se mezi generacemi různí daleko větší měrou než jak tomu bylo v předchozích generacích. Představa dnešních malých dětí o tom, co je to rodina, co je jejím smyslem a kdo (všechno) je jejím členem, bude ještě více odlišná.  

Shrnuto: Mezigenerační spolupráce ztratila svého přirozeného nositele a tvůrce.

Proč mluvíme o mezigenerační spolupráci a ne mezigenerační solidaritě? Je přece v ohrožení, už jen z důvodu materiálního zajištění, nejčastějšího zdroje konfliktů mezi lidmi. Dnešní generace rodičů platí prostřednictvím povinných odvodů státu důchody svým rodičům, na ten vlastní si ale musí sama našetřit. Vedle toho bude často až do stáří splácet náklady na pořízení vlastního bydlení. Ponese vysoké náklady na vzdělání svých dětí, které bude v průměru o pět let delší než bylo jejich vlastní a o deset let než tomu bylo u dnešních prarodičů. Po celou dobu budou živit své, třeba již dávno plnoleté, “děti”. Příslušníci dnešní “sendvičové” generace brzy zjistí, že při péči o své vlastní dětí a své vlastní rodiče jí nezbyly zdroje na péči o sebe sama. Vnímají dnešní dědové a babičky tíži dnešního rodičovského údělu? Jsou připraveni nabídnout své zdroje, uskromnit své potřeby? Kladná odpověď bývá tak daleko, jak daleko je jejich rodina.

Všechny dnešní generace žijí více v institucích než v rodinách. Děti tráví více času se svými učiteli než rodiči, dospělí se svými kolegy než partnery, starší lidé s ostatními staršími lidmi ve formálních i neformálních komunitách. Budoucnost mezigenerační solidarity je proto ve spolupráci realizované v institucích.

 Nejpřirozenější takovou institucí je ta, která pečuje o malé dítě. Dnešní malé děti totiž mají velmi podobné potřeby jako malé děti před stem nebo tisícem nebo statisícem let. Mají potřebu lásky, bezpečí, přijetí, učení se novému, chtějí se hýbat a jíst, rozkládat a skládat věci kolem sebe… V  prostředí pečujícím o malé dítě se mohou přirozeně stýkat zástupci různých generací a v různých rolích. Třiadvacetiletá pečovatelka může komunikovat se čtyřicetiletou prvorodičkou stejně jako šedesátiletá učitelka s třicetiletým tátou školáka. Budou řešit situace, které se týkají jich obou, příslušníků dvou generací, v zájmu generace třetí, nejmladší. Každý se snaží nabídnout to, o čem je přesvědčen, že je pro dítě nejlepší. Předpokladem nekonfliktního dialogu mezi příslušníky různých generací je vědomí, že jsme každý vyrůstal ve velmi odlišném prostředí. Není třeba zkoumat, které je “to správné”, protože naše původní prostředí už stejně neexistuje, nikdy se nevrátí. Můžeme si proto navzájem bezpečně nabízet inspiraci a hledat spolu způsob, jak podpořit vývoj dítěte v dnešní době, v jeho prostředí. Při takovém hledání se můžeme vzájemně poznávat, navzájem se přijímat a podporovat. Základem dobrého soužití různých generací je jejich dialog. A dialog vzniká jen tam, kde vznikají společné hodnoty. Péče o dítě je univerzální pojítko všech generací. A bude tomu tak i nadále, přes všechny změny, které nás čekají.

 Psáno jako předmluva metodické publikace projektu Péče o dítě jako mezigenerační most.