Milan Hejný: V žádné jiné oblasti nemůže dítě projevit tolik fantazie a tvořivosti jako v matematice

„Hleď, aby tvoje snaha udělat z žáků skvělé matematiky nepotlačila snahu udělat z nich slušné lidi“ – to je nejcennější rada, kterou dostal Milan Hejný od svého otce, Víta Hejného, jehož pan profesor označuje za hlavního architekta tzv. Hejného metody. Milan Hejný dokázal nastartovat spolupráci tisíců učitelů nejen v oblasti matematiky, ale také v celkovém přístupu ke vzdělávání dětí. Jeho metoda je cesta k výchově komunikativních, spolupracujících a autonomních lidí. Dnes se podle ní učí na více než sedmi stovkách českých škol. Za obdivuhodné výsledky své usilovné práce získal profesor Milan Hejný Cenu Nadace České spořitelny.

Albert Einstein řekl, že matematika je jediný zaručený způsob, jak se zbláznit. Čím je matematika pro Vás? 

Je to pamlsek pro moji mysl a zároveň pomocník při výchově mladé generace. Asi v žádné jiné oblasti nemůže dítě projevit tolik fantazie a tvořivosti, asi v žádné jiné oblasti nemůže být pravda tak jasně prokázána.

Co Vás naplňuje energií, elánem a žene Vás dál?

Dobrá otázka. Dospěl jsem ke třem zdrojům, z nichž čerpám. Prvním je moje rodina. Především moje manželka, skvělá pečovatelka i rádkyně a naše dvouletá pravnučka Mona. Ta mi stále potvrzuje, že dítě má obrovský potenciál rozvoje somatického, intelektuálního i sociálního. Když jsme spolu, ona určuje, co budeme dělat a jak to budeme dělat. Když si pak v klidu rozebírám, co jsme to vlastně dělali a proč ona volila tu nebo onu aktivitu, obdivuji, jak efektivně to dítě řídí vlastní rozvoj. Druhým zdrojem jsou nejbližší spolupracovníci. Na ty mám štěstí.  V Bratislavě, před 50 lety, jsme se s několika kolegy s velikou vervou pustili do vyučování, ve kterém nikoli učitel, ale žáci orientují směr výuky. Nadšení, které z naši malé skupinky vyzařovalo do okolí, rozšířilo naše řady o další kolegy a posluchače fakulty. Byla to krásná doba, i když lidská závist nám prostřednictvím komunistické strany házela klacky pod nohy. No a po příchodu na Pedagogickou fakultu v Praze se mi dostalo od vedoucího katedry prof. Komana vřelého přijetí a záhy jsem našel výborné spolupracovníky – Naďu Vondrovou, Darinu Jirotkovou, Janu Kratochvílovou (dnes Slezákovou). Asi ještě důležitější, než přímí spolupracovníci, byli mí žáci – v Bratislavě i Praze. Třetím zdrojem je moudrost ukrytá v knihách.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že Vám Váš tatínek doporučil, abyste si do vyučování bral deník a ta nejpřekvapivější zjištění si zapisoval. Co v něm konkrétně je za zápisky a jak ovlivňovaly a ovlivňují Hejného matematiku?

Lidská paměť není příliš spolehlivá. Když vykládám zážitek z prázdnin potřetí, tak mi manželka řekne, že minule jsem to vykládal trochu jinak. To je přirozené. Naše mysl na záznamech paměti pracuje. Když chci svoje zkušenosti s výukou efektivně využívat ke zlepšení práce, musím mít fakta nezkreslená. Proto jsem si po každé hodině (někdy i v průběhu hodiny) zapsal to, co se mi jevilo důležité. Občas jsem se k tomu vracel. Například když Alenka měla potíže s úpravou zlomků, napsal jsem si, jak ji to naučím, pomocí jakých úloh ji to naučím. Moc se mi to nedařilo. Pak, asi po měsíci, mi Alenka s radostí oznámila, že už to umí, že ji to Eva vysvětlila. Do deníku jsem si zapsal, jak to Eva udělala, a pochopil jsem, kde jsem se mýlil.

Máte za sebou neuvěřitelnou cestu, kdy jste často musel prosadit do reálné výuky novou metodu. Byly na té cestě momenty, kdy jste to chtěl vzdát? Nebo chvíle, kdy jste si říkal „stojí mi to za to?“

Nelze říct, že jsem něco prosazoval. Spíše jsem to nabízel těm, co měli zájem. Ani dnes nic neprosazujeme. Kdyby – nedej Bůh – ministerstvo nařídilo, že se takto matematika musí učit všude, byl by to konec naší iniciativy. Zda jsem to někdy chtěl vzdát? Myslím, že ne. Ale byly momenty bolestivé. Například, když jsme měli připravené dvoudenní školení pro více než 50 nadšených učitelů z celého Slovenska a Strana mi zakázal tam jít – musel jsem místo toho mít ve stejné době jakési povídání o škodlivosti náboženství. Nebo když mi Strana zakázala učit na základní škole. To ale naštěstí bylo záhy odvoláno. Tatínek jedné mé žačky byl v tak vysoké pozici, že mohl ministrovi školství nařídit, aby to zrušil. Já tenkrát samozřejmě nevěděl, odkud vítr vane a nevěděli to ani straníci na fakultě. Ale po této události se již se mnou zacházelo ohleduplněji.

A teď naopak: Kdy jste si řekl, že směr, kterým jdete, je správný? Co byly ty nevýznamnější milníky na Vaší cestě ke změně, která ovlivnila to, jak se české děti na školách učí?

Otec mne vedl tak, že jsem již ve dvaceti letech byl přesvědčen, že mým posláním je učit matematice tak, aby to pro posluchače bylo radostné. Toto přesvědčení se rozšířilo i na základní školu, když jsem zde začal učit. Moje přesvědčení sytí učitelé, rodiče a žáci, kteří mi píší děkovné dopisy. Dopisy kritické mne neoslabují. Někdy přinesou i zajímavou myšlenku, ale spíše jen rozhořčení. Moje odpověď na tak rozčílený dopis je rada dát dítě do třídy, kde se učí tradičně.

Kdybyste nezasvětil svůj život matematice, čím byste byl? Jaké jsou – vedle matematiky – další vášně profesora Hejného? 

Filozofie. Tu jsem chtěl studovat spíše než matematiku. V době, kdy jsem vstupoval na vysokou školu, v roce 1954, se u nás skutečná filozofie studovat nedala. Dodnes nacházím potěšení v textech Platóna, Aristotela, Komenského, Descarta, Humeho, Masaryka, mého otce, ale též v Bibli.

Co pro Vás ocenění od Nadace České spořitelny znamená?

Pro mne jde o výrazný signál toho, že v občanské společnosti narůstá poznání, že to nejcennější, co máme, jsou naše děti. Dvě z cen Nadace byly směřovány do této oblasti. Osobně jsem rád, že iniciativa, kterou před mnoha lety otevřel můj otec, našla v Nadaci tak silné pochopení.

A co pro Vás znamenalo, když Vás v roce 2013  oslovili kolegové z Nadace Depositum Bonum? Co vám spolupráce se Spořitelnou přinesla a přináší? V čem vidíte její jedinečnost?

Spolupráce s Depositum Bonum a později s Nadací České spořitelny nám přinesla významnou finanční pomoc a především víru, že naše práce pomůže zlepšit vyučování matematice, umožnila široce rozvinout naše aktivity – tedy nabízet pomoc těm učitelům, kteří projevili zájem a odhodlání změnit styl svého vyučování.