Ministr Fiala musí jednat jako krizový manažer

Publikujeme komentář z Lidových novin, v němž Jiří Zlatuška z Masarykovy univerzity vyzývá ministra školství, aby nenechával řešení zapeklité situace okolo žádostí o přezkoumání maturitních písemek na krajích a CERMATu, a zvolil vlastní řešení, jež by celý proces urychlilo. Podle autora by měl neprodleně iniciovat proces, ve kterém správní úřad sám ze své iniciativy opravuje chyby ve svém konání, na které přišel.

Ministerstvo školství po kafkovsku vítězí nad maturanty. Jak jinak označit skutečnost, že ministerstvo považuje individuálně podávaná odvolání za jedinou cestu revize výsledků. Maturanti jsou vystaveni průtahům za chyby v koncepci i provedení maturit, které nezpůsobili. Považme k tomu i ironii, že tato odvolání budou na odborné úrovni vyřizována stejně neprůhledným způsobem, kterým Cermat sděloval výsledky oprav prací a jejich klasifikaci.

Je známo, že hodnocení slohu bylo natolik nekorektní, že politici včetně premiéra volají i po zrušení státních maturit. V této situaci je nejen možné, ale i potřebné dělat víc. Jinak jde jen o pokračování alibismu, který již před týdnem oprávněně kritizoval Václav Klaus ml.

Ministr Petr Fiala je vystudovaný bohemista a nemusel by zrovna v případě slohu čekat na dobrozdání vnější odborné nebo politické autority. Měl by neprodleně iniciovat autoremeduru na straně ministerstva, tj. proces, ve kterém správní úřad sám ze své iniciativy opravuje chyby ve svém konání, na které přišel. K adjustaci dosažených výsledků již v případě obtížnější úrovně matematiky sahal sám Cermat, když prováděl rekalibraci dosažených výsledků. S ohledem na probíhající přijímací řízení na vysoké školy by se i v obecném problému velkého množství potenciálních odvolání mělo stát bez prodlení a z iniciativy úřadu. Není podstatné, kdo problémy způsobil a jaká má nebo nemá byt koncepce do budoucna. Ministr školství si prostě v dané situaci nemůže dovolit nejednat jako krizový manažer.

Zatím to vypadá, že místo odpovědnosti vůči postiženým maturantům si na ministerstvu raději nasazují klotové rukávy a v příšeří ministerské úřadovny čekají na to, kdo zvládne nebo nezvládne poslat papír se správně formulovanými námitkami. Pak ještě vše okoření pro MŠMT charakteristickými průtahy ve využívání maximálních limitů správních lhůt, nebo dokonce jejich prodlužováním i v případech jakkoli jednoduchých. Pro ministerstvo školství i ministra osobně je to – zdá se – zatím lákavá představa. Vůči postiženým maturantům jde ovšem o necitlivost a nezodpovědnost. Vzpomeňme si na to, až se u mladých generací bude stupňovat odpor proti „establishmentu“. Dnešní maturanti tvoří důležitou část generace nových voličů, a přičteme-li i jejich rodiče nebo prarodiče, nejedná se o zanedbatelné počty.

Maturity coby přijímačky jsou mrtvé

Státní maturity jako přijímací zkoušky na vysokou školu jsou definitivně mrtvé. Revize znamenají další oddalování okamžiku, kdy jsou známy výsledky, potřebné pro stanovení pořadí přijímaných tam, kde by na jejich výsledku záleželo. Pro pozdě přijímané studenty je to nejistota s ubytováním na kolejích, nemluvě o potřebě zařizovat si během prázdnin život pro všechny případy jinak. Jen nezodpovědná vysoká škola tomu bude své budoucí studenty vystavovat. Jen bláhový si nevybere pro podání přihlášky ke studiu školu, která nediskriminační proceduru při přijímání bere vážně, a bude se hlásit na školu, kde by přijímání záviselo na dysfunkci státního zkoušení. Nejistota stran toho, co budou maturanti dělat po prázdninách, vyvolává i nemalé náklady na straně studentů samých, ale i státu.

Nezaměstnanost absolventů všech stupňů škol vzrostla meziročně na dvojnásobek. Výjimkou jsou absolventi vysokoškolského studia, kde její relativní výše v poměru ke zvyšujícím se počtům studujících poklesnout dokázala. Každý maturant, který je bezdůvodně tlačen na pracovní trh hned po střední škole, zvětšuje armádu mladých nezaměstnaných, na které v systému sociálního zabezpečení stát vynakládá další prostředky. Ty pak chybějí tam, kde by mohly být užity oprávněněji, nebo dokonce produktivněji.

Autor je emeritní rektor Masarykovy univerzity