Mirek Hřebecký: Jak vypadá správný ministr školství?

Podle čeho máme posuzovat kvalitu kandidáta na ministra školství? Podle míry ochoty proměnit a inovovat vzdělávací systém? Podle míry politického vlivu, který naznačuje, zda je schopen udržet a posílit investice do vzdělávání, včetně platu učitelů? Podle ochoty vybrat si na úřad schopné spolupracovníky a umět čerpat i z nápadů jiných stran, než je ta vlastní? Nebo podle toho, že posune ministerstvo alespoň o kus směrem k funkčnímu státnímu úřadu?

Ministr nemusí být nutně odborník

Ideální by bylo naplnit všechny tyto předpoklady, ale to není reálné. Takže je dobré ohlédnout se, jak na tom byli v minulosti ti lepší z ministrů školství a pojmenovat, v čem by se z jejich působení mohl příští ministr poučit.

Klíčová je míra politického krytí kandidáta. Jakou má pozici na politické scéně, ve vládě a vládních stranách. Sebevětší vizionář, který na vládě i svém úřadu pohoří, je na nic. Světlým příkladem budiž exministryně Petra Buzková, právnička, která se před svým nástupem do funkce nikdy školstvím nezabývala a v úřadu to s horlivostí nepřeháněla. Přesto se díky ní, coby místopředsedkyni tehdy mocné ČSSD, podařilo protlačit baterii klíčové legislativy, která v mnohém platí dodnes – školský zákon a celá série navazujících vyhlášek, které odstartovaly reformu vzdělání. Z této doby pochází i právo rodiče na zařazení dítěte do hlavního proudu vzdělávání, odkud se později postupně rozvinulo to, čemu dnes říkáme inkluze.

Úředník, konzervativec či inovátor

V ministerské funkci je třeba se obklopit schopnými lidmi, sám ministr moc agendy nezvládne a nefunkční úřad je spolehlivá brzda jakkoli pozitivních záměrů. Dobrý ministr přináší nápady, ale zároveň posiluje obsazení úřadu na pozicích náměstků a ředitelů odborů a pak nechá úředníky – často profesionály ve svém oboru – pracovat. V tom vynikal například ministr Fiala – budoucí premiér. A naopak zcela tragický byl vyhlášený chaotik Dobeš, který úřad dokázal i během svého krátkého působení personálně destruovat.

Komplikovanější je to s mírou inovativnosti. Je skvělé, když ministrem je člověk uvažující moderně, ale zároveň chápající limity zbytku společnosti a respektující setrvačnost systému. Změny, které ve školství uděláte, se v plné šíři projeví až za deset patnáct let, takže je nutné dvakrát měřit a jen jednou řezat a na „doříznutí“ si s pokorou pár let počkat. Dobrý ministr dokáže mít kolem sebe lidi, kteří znají trendy a navrhují, zatímco on potřebuje dobrý čich, aby věděl, na co vsadit, co je pro systém nejpodstatnější. Tedy ne populista, ale stratég.

Jaký bude nový ministr

Petr Gazdík v každém případě vstupuje na scénu s jedním velkým bonusem. Veřejně prohlásil, a v tom je ve shodě s velkou částí politické scény, že Strategii 2030+, jíž schválila současná vláda, považuje za kvalitní materiál a hodlá ji naplnit. Současně Robert Plaga pravděpodobně zůstává v pozici náměstka pro vysoké školy, z níž na ministerskou pozici nastoupil. Už to je výjimečné, protože jestli něco českému vzdělávání prospívá, tak je to kontinuita politického vedení. V minulosti nejvíc škodilo příliš prudké otáčení kormidlem po každé nové vládní rošádě.

Kromě toho, že bude nový ministr čerpat z toho, co vymysleli úředníci a politici před ním, mělo by smysl, aby převzal a realizoval něco z toho, co do koalice PirSTAN přinesli Piráti. Ti se v minulé sněmovně školství věnovali a jejich programové teze jsou jednak založené na datových analýzách, jednak nabízejí opatření na systémové úrovni, zatímco Starostové se více dívali dolů do regionů, k samosprávám, které školy zřizují. Oba ty pohledy jsou důležité.

Nutné bude krizové řízení

Ministr po covidu v českém školství najde vyčerpané učitele a ředitele, ale také žáky, kteří z výuky vypadli a velmi obtížně se do ní vracejí. Žáky odborných škol, kteří se budou muset vypořádat s nedostatkem praxí a s blížící se maturitou. Bude třeba velká míra empatie, systém je hodně vyčerpaný, učitelé melou z posledního. Jestli si něco zaslouží masivní posílení, tak jsou to podpůrné profese – školní psychologové, speciální a sociální pedagogové věnující se duševnímu zdraví dětí a ideálně i učitelů. Často to souvisí i s dětskou psychiatrií, takže jde o meziresortní problém vyžadující řešení na úrovni vlády. V první fázi jde o hašení postcovidového požáru, ale skvělé by bylo dál se věnovat bezpečnému prostředí pro žáky i ve standardní výuce. Výčet úkolů ve školství je to jen částečný, na mnoho dalších věcí stále čekáme, ale to bychom asi už po ministrovi chtěli víc než po Jamesovi Bondovi.

Autor je programovým ředitelem Informačního centra o vzdělávání EDUin. Text vyšel v Lidových novinách.