Mladí, líní, hloupí, nevzdělaní

Jsou namyšlení, neumějí přijmout kritiku a uznat, že jejich vzdělání je děravé. Dnešní padesátníci…

Jsou namyšlení, neumějí přijmout kritiku a uznat, že jejich vzdělání je děravé. Přitom jim chybí základní dovednosti. Kriticky posoudit, co umím a neumím. Příliš často jsou soustředění především na sebe. Jejich schopnost efektivně spolupracovat je mimořádně nízká, stejně jako jejich schopnosti vyjadřovat se přehledně a srozumitelně nejen v cizím, ale i ve vlastním jazyce. Vnější svět je nezajímá – z hlediska občanských kompetencí je to pologramotná generace.

O kom si myslíte, že mluvím? Hodilo by se to asi na leckoho, ale mám na mysli generaci dnešních padesátníků. Tuhle věkovou kategorii jsem vybral jen proto, že k ní patřím – kritizuji tedy i sám sebe a je ta paušalizace alespoň o něco přijatelnější. Kdybych se takhle vyjádřil o deset let starší seniorské generaci, bylo by to bráno jako pohoršující. Stáří patří úcta. Ale takhle přece o těch, kterým naopak nebylo ještě dvacet, mluvíme a píšeme zcela běžně. Pohoršovat se nad tím, jak jsou ti mladí líní a nevzdělaní, je skoro móda. S nenápadným dovětkem Jo, to my…

Chabá paměť
Mylné mi to přijde hned z několika důvodů. Za prvé zobecňovat je čím dál problematičtější. Generace, která dospívala někde na začátku osmdesátých let, byla vlivem společenských poměrů a omezených možností poměrně kompaktní. O té dnešní to neplatí. Možností k realizaci a sebevzdělání je prakticky neomezeně a existuje stejně mnoho způsobů, jak je lidé, kterým ještě nebylo dvacet či pětadvacet, využívají.

Vynášet jakékoli paušální soudy – včetně těch, které najdete v těchto blozích – je velmi ošemetné. Jediné, co se dá tvrdit s jistotou, je, že se za posledních třicet let ve světě vzdělávání změnilo skoro všechno. Způsob, jak získáváme a využíváme informace, co po nás chtějí zaměstnavatelé, jaké dovednosti potřebujeme v osobním životě…

Druhým argumentem je množství náctiletých, kteří prokazatelně vědí a umějí víc než já a mí vrstevníci. V debatách a protestech okolo státní maturity, nedávno v debatě o dabingu, při nejrůznějších setkáních se potkávám s dvacetiletými, kteří jsou – pokud jde o občanskou odvahu, schopnost obhájit svůj názor, formulovat, naplánovat a dokončit projekt – na úrovni, o níž se nám v jejich věku mohlo opravdu jen zdát.

Když jsme s přáteli vyhlašovali na podzim první ceny Eduína za inovace ve vzdělávání, byli ocenění skoro výhradně lidé tak do pětadvaceti třiceti let. A že jich bylo. Projektů se tam sešlo skoro osmdesát. A každý z nich vyžadoval silné osobní angažmá a pořádný balík znalostí, dovedností a vůle tu věc dotáhnout.

Kde se tedy bere to tvrzení o nevzdělané a líné mladé generaci? Je to chabou pamětí. Když si mí vrstevníci stěžují na to, co neumějí jejich děti, nedá mi, abych si je samé (a sebe) nepromítal v hlavě před třiceti lety. Díky své profesi mám opravdu dobrou paměť na to, co lidé říkají a dělají. Proto mi přijde pofidérní i další argument, že tehdy ještě vzdělání za něco stálo. Je to k smíchu.

Mimo můj záběr
Tehdejší normalizační základka bylo morbidní ukázňovací zařízení, střední školy nuda k nepřečkání a vysoké školy až na pár osvícených pedagogických výjimek přehlídka ztraceného času. Snad mohly existovat někde ojediněle školy, které fungovaly lépe, ale já je nezažil a převládající proud ubíjel jakoukoli kreativitu a vyučoval hlavně pasivitu a poslušnost.

Ta sdílená představa o nevzdělané generaci vzniká nejspíš tím, že ti starší posuzují mladší obvykle podle toho, co umí sami – a myšlenkovou matricí je pro ně právě vzdělávání, které před lety sami získali. Pokud ti mladší neumí, co umím já, považuji je za nevzdělané.

Fakt, že ti mladší umí něco, co já neumím, se mi posuzuje mnohem hůř. Prostě proto, že často ani neumím pochopit, co oni to vlastně umí a k čemu jim to je. Je to zcela mimo můj záběr. Když srovnám svoje vzdělání ve dvaceti se svými dětmi, ano, přečetl jsem v jejich věku asi tak stonásobně víc knih. Ale to je tak všechno. V dalších parametrech na ně nemám ani náhodou.

Samozřejmě, že i u těch dnes náctiletých narazíme na děsivé případy negramotnosti a srovnávací mezinárodní měření konstatují, že se po léta spíš zhoršujeme. Jenže když se do těch čísel podíváme, zjistíme, že opravdu velký problém mají hlavně ty děti a žáci, o něž se moc nestaráme, kteří nám tak obecně přijdou nevzdělavatelní.

Ano, dost možná je takových výrazně víc než před těmi třiceti lety. Ale tím, že jimi budeme paušálně pohrdat, je těžko přimějeme k tomu, aby na sobě víc pracovali. A jedno je třeba s jistým překvapením dodat. Už dnešní vzdělávací systém vychovává alespoň zčásti takové lidi, které bychom chtěli. A přinejmenším bych ocenil, že se k nám starším chovají docela vlídně. Na to, jak o nich každodenně mluvíme.

Text byl psán pro respekt.cz, kde najdete i obsáhlou diskusi pod článkem.