Moc, síla a dopad učitelů – “Dementi a lopaty ve třídě”

autoři textu: Monika Olšáková, Tomáš Chrobák

„Negativní prostředí jsme opustili rozvodem, ale mužský element samozřejmě chybí. Taky stávající matikář tvrdí, že na dementy nemá čas a že někdo k lopatě musí! Syn je velmi citlivý a empatický, byl by z něj výborný psycholog! Ale tato cesta vyžaduje gympl a vysokou. Věřím, že úspěch spočívá ve správně vytyčeném cíli a pevné vůli. I vy se mu líbíte, se dvěma malými dětmi v náruči a s úsměvem na tváři jste v jeho očích „borec“! Těší mě spolupráce s vámi. Doma procvičujeme matiku ve spolupráci s youtube.“ Tak zněl úvod mailu od matky žáka, která mě oslovila, zda bych synovi pomohl s matematikou.

Tomáš: Ahoj Moniko, rád bych se s tebou podělil o vzkaz od jedné maminky, která mi včera napsala mail po hodině doučování. Říkám si, kdy už konečně zmizí ze škol tohle nálepkování na génie a lopaty. Věřím, že se to netýká většiny učitelů, ale už jen, že tohle provádí i menší část, je špatné. Máš podobné zkušenosti třeba při spolupráci s učiteli? Ptám se, co můžu pro změnu udělat já? Dokážu nabídnout nějaké řešení?

Monika: Ahoj Tomáši, chápu tvé rozpaky a otázky. I já mám pochybnosti, které by mohly mít souvislosti s tvým dotazem. Pracuji v komunitě učitelů, kteří hledají cesty k žákovi. Každý hledá, jak umí. Někdo potřebuje návody, konkrétní příklady, ujištění. Někdo zase potřebuje rozlet, tvořit, pokoušet hranice a přijímat nové výzvy. A zrovna nedávno mi někteří říkali toto:

„Vůbec nevím, co mám dělat, všechno jim (vedení školy) je málo, nestíhám probírat, přesto se po mně chce pracovat na hranici svých sil, dělat ty zábavné hodiny pro různé typy dětí (máme tam nadané i ty, co nestíhají), do toho musím stihnout ještě dozory, chystat se na další třídnické práce. Nevím, co je správně a co se po mně vlastně chce. Asi půjdu raději umývat nádobí, tam aspoň uvidím, kolik toho mám udělat.”

Jiný příklad:

„Já se tak snažím, tolik chci pomoci, jen nevím, odkud začít. Jsem mladá, ale to snad není handicap. Chci zkoušet nové věci, chci, aby výuka bavila co nejvíc žáků ve třídě, ale vedení má pocit, že to není dost dobré a neustále mám někoho za sebou, kdo mi říká, co bych měla a co ne.“

Tak si říkám, kdo je na tom hůř. Učitel, nebo žák? Nebo rodič? Co si o tom myslíš?

Tomáš: To je velmi náročná otázka a určitě i téma na dlouhou diskuzi. Mám pocit, že ztrácejí všichni. Dopovím ti příběh Petra a pojďme se o tom pobavit.

Příběh jednoho doučování

Tomáš: Vraťme se k úvodnímu příběhu. Jak víš, občas odpoledne doučuji. Včera
ke mně dorazil klučina. Říkejme mu Petr.

Úvodní popis od matky byl velmi přesný. Petr působil jako velmi příjemný, komunikativní, veselý mladík. Než jsme teda sedli ke stolu a otevřeli sešit, zeptal jsem se ho: „Peťo, proč máš toho tady tak málo a proč jsou tady jenom výsledky?“ Dostal jsem odpověď, že opisuje vždy jen to, co je na tabuli, a zpravidla mu výklad uteče, než dokončí první úlohu sám. Považuji za důležité zmínit, že Petr ovládal velmi rychle a přesně veškeré numerické výpočty a očividně měl “našprtané” i vzorce. Z čehož šlo jasně vidět, že je zvyklý se připravovat a pracovat. Píšu ti to, aby ti bylo zřejmé, že to očividně není ani grázlík ani flákač.

Když jsme se pustili do řešení úloh, tak přišlo to, co mě vedlo k tomu, abych ti napsal.

Vždy, když Petr udělal chybu, tak pronesl toto: „Zase to mám blbě, to tak mám vždy. Já jsem prostě hlupák.“

Řeknu ti, že z těch dvou vět, které Petr opakovaně pronášel, mně běhal mráz po zádech.

Monika: Tady vidím, jakou moc jako učitelé máme, jaký dopad na žáka může mít naše jednání a naše výuka. A teď si představ, kdyby Péťa neměl ani mamku, která si věděla rady, a oslovila tě. Tušíš, kolik je bezradných dětí, rodičů i učitelů, kteří se těžko orientují v takových situacích?

Tomáš: Víš co, Moni, mám nápad! Pojďme ty naše pohledy společně popsat. Kdo ví, třeba si to někdo přečte a nějaká myšlenka ho zaujme.

Nad čím přemýšlíme?

Monika: Navrhuji podívat se na naše přemýšlení ze tří úhlů pohledu:

• Jak vytvořit sebeobraz u žáka nezávisle na hodnocení druhých, pouze
  na základě vlastního zdravého a pevného sebepoznání?
• Jak podpořit rodiče, aby uměli pomoci dětem orientovat se ve svém životě, hledat hranice a případně získali nadhled při neúspěších svých potomků?
• Jak doporučit učitelům, aby se zamysleli nad tím, jaká moc jim byla dopřána, a zároveň tak získali představu o své sebehodnotě?

Jsou tyto otázky pro tebe zajímavé? Pokud ano, kterou by ses rád začal zabývat jako první?

Sebevědomí žáků aneb můžeš být jen tím, kým si dovolíš být

Tomáš: Začněme tím zásadním, a to je dítě či žák. Já jsem přesvědčen, že kdokoli, kdo si za každou chybou říká, že je hlupák, se hlupákem skutečně často stane.

Teď nemluvím jen o matematice. Když se dítě opakovaně cítí hloupě v hodinách, kde nezažívá úspěch, tak se to rozšíří do jeho celého sebeuvědomění… jednoduše prostě uvěří tomu, že je hlupák ve všem.

Všichni přece známe tyto věty: „Matematika rozvíjí logiku, udělá tě chytřejším.” Nebo: „Když ti jde matematika, tak ti to fakt myslí.“

Výuka matematiky, ale i vliv celé školy, se prostě démonizoval. Ač se to neříká přímo nahlas, tak člověk nabyde dojmu, že nemůže být v životě úspěšný, když není úspěšný ve škole. Často tomu věří učitelé (je to přece pro nás pohodlné), pak tomu uvěří rodiče (ze strachu o budoucnost svých dětí) a následně i žáci (vždyť to říkají všechny autority, kterým věřím).

Co bych rád řekl žákům?

Vaše opravdové sebevědomí, to skutečné, ne ten obraz, který je vám vystavován, naleznete pouze, když si dokážete uvědomit, v čem jste jiní, výjimeční, když zjistíte, co vás baví, co vás naplňuje, co vám jde snadno. Pouze rozvoj těchto vlastností a dovedností vás přenese přes lidi, kteří vás budou označovat za dementy a lopaty. Nestanete se nešťastníky, kteří se jen celý život pachtí za odstraněním svých nedostatků.

Kdybych se vrátil k Petrovi, tak dle mého nemá lepší cestu, než se snažit objevit, v čem vyniká, a pokusit se vytyčit (vysnít) si svoji vysněnou cestu.

Pak už překoná veškeré klacky a lopaty, které mu do cesty padnou.

Tak mlaďoši, vzhůru do objevování sebe sama! 🙂

Monika: Ono je, Tome, ale pro děti těžké uvědomit si, v čem jsou jiní, v čem jsou výjimeční. Zvlášť, když je k tomu nikdo nevedl. Nemáš nějaký recept, jak to zařídit?

Tomáš:

Zkuste si takový testík (i dospělí):

• Řekněte nyní nahlas dvě svoje slabé stránky. Řekli jste? Pohoda, o těch dobře víme.
• Nyní řekněte nahlas dvě své silné stránky. Řekli jste? To už bylo těžší, že?

Není to špatně, když známe hlavně to, co nám nejde?

Monika: Takže když to shrnu, doporučuješ, aby děti věděly o svých slabých stránkách, protože jsou součástí jejich osobnosti. Ale to je méně podstatné, protože proč znát to, čím nejsme. Naopak když děti budou vědět o svých silných stránkách, budou je moci rozvíjet, budou si pak jistější a budou originální ve všem, co dělají. Najednou mohou vyniknout i v oblastech, které jim doposud byly vzdáleny. Myslíš, že se to dá nacvičit i v matematice?

Tomáš: Rozhodně. Matematika má jednoznačně potenciál být jeden
z nejoblíbenějších předmětů ve škole. Jen se s její výukou musí dobře zacházet. Například: K sebepoznání žáka výborně slouží gradované úlohy. Ty mu pomáhají zjistit úroveň svých poznatků. Badatelská práce ve skupinách mu zase pomáhá rozvíjet své sociální dovednosti a zjišťovat, zda je extrovert, či introvert, kreativec, systematik atd.

Monika: To mi přijde zajímavé. Podobné poznatky s badatelskou výukou mám i já v chemii a přírodopisu. Představme si žáka 9. ročníku. Jak by měl přistupovat k výuce, potažmo k matematice?

Tomáš: Tohle opět není nějaká diskuze o metodě matematiky. Je to spíše o stylu výuky, o množství přenechání autonomie žákům. V 9. ročníku rozeznávám tři kategorie žáků podle toho, jak přistupují k úloze:

1) Já to vyřeším. Já to pochopím. Zvládnu to.

2) Pokud mi to vysvětlíte, tak je velká šance, že to dokážu vyřešit i příště.

3) Nejspíše to nezvládnu. Trochu se pokusím, ale mé dřívější zkušenosti říkají, že mi to nejde, tak vydržím s úlohou “zápasit” jen chvíli.

Věřte mi, že vyučovací styl či nastavení učitele poznáte velmi rychle podle zastoupení těchto tří typů žáků ve třídě. A často nehraje ani roli, zda se bavíme o gymnáziu, či ZŠ. Není třeba zmiňovat, že opravdové pedagogické mistrovství směřuje k první kategorii.

Rodič neúspěšného žáka aneb není silnější strach než o budoucnost svých

Dětí

Monika: Oba máme děti, oba hledáme, jak je připravit na život. Jaké máš zkušenosti s tím, jak rodiče nastavují mantinely pro dítě nebo jak se snaží dělat to nejlepší pro své potomky?

Tomáš: Uvedl bych ti svůj osobní příběh. Vždy jsem byl nemehlo skoro ve všem. Neuměl jsem zpívat, malovat, tančit, manuálně jsem vždy nebyl zručný. Výchovné problémy ve škole mě s mamkou dovedly až k vyšetření u psycholožky. Vedle ředitelské pochvaly za úspěchy v matematických soutěžích jsem donesl vždy ředitelskou důtku za kázeňské problémy. Šly mi v podstatě jen dvě věci. Sport a matematika. Energie při sportování ve mně byla snad nevyčerpatelná a po večerech jsem si řešil korespondenční semináře.

Moji rodiče celý život prožili ve strachu, co ze mě vlastně bude. Přece mě neuživí nějaké počítání a běhání.

Jejich strach je dovedl k tomu, že jsme každé odpoledne strávili hodiny nad příslovečným určením času, způsobu, přístavkem a bůhví čeho. Tento čas jsem nesnášel. A hlavně mi zabíral prostor pro to, čemu jsem se opravdu chtěl věnovat.

Tento nešťastně strávený čas ale nebyl nakonec ten hlavní problém.

Jako každé dítko, které má fajn rodiče, kteří ho milují, jsem měl potřebu uvěřit jim, že to se mnou myslí dobře. A také jsem málem jejich strachu o mou velmi nejistou budoucnost uvěřil. Málem jsem uvěřil, že všechny důležité věci mi nejdou. Že budu žít život, kde rozpoznání druhu věty, manuální zručnost či poslušné chování jsou zcela nezbytné.

Monika: Myslím si, že se jim není co divit. Naši rodiče žili v době, kdy se do popředí kladla poslušnost, všestrannost a napravování nedostatků.

Dnešní rodiče jsou jiní. Ti, kteří mají možnosti a prostředky, zahrnují děti veškerým možným komfortem materiálním (digitální technika, módní novinky, vybavení pro volný čas) i časovým (přejezdy: škola – kroužky – kamarádi). Pak jim ale často nebývá čas s dětmi mluvit a najednou si uvědomí, že vedle nich doma vyrůstá cizinec. Co bys poradil těm, kteří mají zájem pomoci dětem orientovat se v jejich životě a hledat jejich hranice?

Tomáš: Zaměřte se na vyhledávání a rozvíjení aktivit a činností, které vaše děti baví, které jim jdou a mají k nim vztah.  Jejich nedostatky jim pomozte doladit na úroveň, která je v životě nějak neomezí. Pak už ale vzhůru do rozvíjení jejich potenciálu.

Monika:  V tom s tebou souhlasím. Často se dítě hodnotí spíš v podobě nálepek typu “dementi a lopaty”. Hodnotit by se měly spíš činnosti, jako například jak se podařilo dítěti formulovat závěr pokusu nebo které našlo souvislosti zkoumaného jevu s běžným životem. Je mi jasné, že Petr se musel nelichotivým označením cítit ponížený, a navíc zmatený i tím, že netušil, co vlastně změnit, zlepšit.

Tomáš: Když dítě bude pracovat na tom, co ho baví, získá potřebu a sílu překonat i ty protivné překážky, které mu nejdou. Tuto radu jsem dal i mamince Petra. Nadchněte ho pro psychologii. Rád ho seznámím s bráchou, který je psycholog. Když třeba zjistí, že tohle je to, co chce. Bude vidět už i konečně důvod, proč by měl matematiku absolvovat.

Monika: Myslím si, že jsi pomohl zorientovat se Petrovi i jeho mamince. Taky si ale myslím, že je dobré děti nejen posilovat v jejich činnostech, ale také jim nastavovat hranice toho, co mohou dělat. Uvedla bych například sílu pozitivního sdělení, možnost vybrat si alespoň ze dvou možností, být empatický. Mnoho užitečných sdělení často zanikne příkazy, obavami a strachem.

Tomáš: Nenechte se ovládnout strachem z toho, co vaše dítě neumí. Strach není dobrý průvodce životem a ani dobrým rádcem.

Zkuste si opět testík:

• Řekněte nyní nahlas dvě činnosti, které vašemu dítku nejdou, není v nich úspěšné.
• Nyní řekněte nahlas dvě činnosti, které vaše dítě dělá rádo, v kterých vyniká. Řekli jste? Pokud byla první odpověď lehčí, tak možná je pravý čas na zamyšlení.

Třeba je právě čas se se svým dítkem o těch dobrých pobavit. A to určitě ne jen dnes.

Vliv učitele aneb cesta ke zdravému sebevědomí učitele

Monika: Tomáši, co ti přijde jako palčivý problém učitelů?

Tomáš: Často slyším nářek na naše platy a ano, je to problém. I proto doučuji.

Já si přece jenom ale myslím, že peníze nejsou nebo by neměly být to, co nás určuje.

Monika: Učitelé také často mají pocit, že musí stihnout naučit všechno učivo, zvláště když mají velmi různé typy žáků ve třídě. Dále nikdo neřeší, že učitelé pracují s dětmi, rodiči, zvládají často vypjaté situace a jejich psychika dostává zabrat. Všichni mají pocit, že učitel zvládne vše – odučit, vychovat, zařídit, motivovat, vyplnit formuláře, neprotestovat, držet krok a hlavně, být stále dobře naladěn. Na vlastní zastavení, sebepoznání a rozvíjení v tom, co sám učitel považuje za potřebné, na to nezbývá čas a prostor. Vždyť učitelé mají přece 2 měsíce prázdnin, aby se pozastavili!!! Jenže je to jako jízda v autě. Od ledna blikají alarmující kontrolky a vy víte, že musíte do servisu. Jenže bez auta se až do července neobejdete. Dáte ho zkontrolovat včas, nebo počkáte, kolik vydrží….. i když v něm vozíte to nejdůležitější, co máte.

Tomáš: Společenská i osobní hodnota nás učitelů je v tom, jak velký přínos a dopad má naše povolání. Jakou moc máme ovlivňovat lidské životy, a tím celou společnost. Ať už negativně, či pozitivně.

Nějak mám pocit, že si tuto hodnotu přestáváme uvědomovat. Stále se o ní mluví, stále se o ní píše. Leč jako bychom v ní sami přestávali věřit. Ano, na vývoj dětí má velký vliv rodina, společnost, technologie atd… ale my taky. A přímo obrovský. V době rozvrácených rodin o to větší. Když si člověk plně uvědomí tu moc, která mu byla dána do rukou, tak získá i patřičné sebevědomí při komunikaci s rodiči.

My skutečně máme moc formovat lidské životy.

Jestli někomu říkáme, že je hlupák, tak je obrovská šance, že se jím stane.

Jestli někomu říkáme, na základě důkazů nebo vlastního pozorování, že je v něčem dobrý, tak výrazně zvýšíme jeho šance, že bude v dané oblasti zažívat nejen pocit úspěchu, ale i radosti a snad i štěstí.

Monika: Chtěla bych k tomu, co zmiňuješ, ještě dodat, že je důležitá i sebedůvěra učitele ve své schopnosti. Věřit tomu, že učím své žáky nejlépe, jak umím. Nebát se s nimi diskutovat klidně i o složitých tématech. Je-li dobrý vztah mezi dítětem a učitelem, je-li diskuze zodpovědně vedená, tak si učitel věří, že svou odborností a přístupem k žákům obstojí i v náročnějších situacích. Je dokázáno, že pokud jsou ve třídě dobré vztahy s vyučujícím, děti zvládají i obtížný předmět a mají lepší výsledky. V mezinárodním průzkumu TALIS (Teaching And Learning International Survey) skončili čeští učitelé v sebedůvěře ve své schopnosti ve srovnání 32 zemí předposlední. A to je alarmující.

Poznejme sami sebe, abychom si byli jisti v běžném životě, v komunikaci s dětmi, s rodiči, abychom si věřili v tom, co konáme a říkáme. Mám pocit, že když si věří učitel, jde to poznat nejen ve třídě, ale i při komunikaci s vedením školy i směrem na veřejnost.

Tome, jaká doporučení bys dal panu učiteli od Petra či dalším kolegům?

Tomáš:

Co bych rád řekl učitelům?

Toho mě napadá mnoho, ale uvedu pár rad. Uvědomuji si, že mnohé jsou notoricky známé.

Vyhnout se jakémukoli obecnému tvrzení směrem k žákům, především v negativní formě. Zaměřovat se na popis konkrétních činností s popisem ocenění a doporučení.

Uvedu příklad. To, že Petrovi řeknu, že je hlupák, či borec, mu mnoho nedá. Spíše je vhodnější říct, že tato činnost se ti povedla a zde máš rezervy.

Připravovat každou výuku tak, aby obsahovala výzvy, které žák dokáže svými silami překonat, a tím bude zažívat pocit úspěchu.

Vytvářet ve třídě nesrovnávací prostředí. Nezveličovat důležitost některých předmětů a obecně význam školy (instituce) pro další život žáků.

Škola často rozhoduje o životě našich žáků, ale není to tím, jaké mají známky. Je to tím, jaký obraz v ní o sobě získají.

Škola není příprava na život, škola je život sám!

Monika: Vše, co jsi uvedl, zejména poslední věta, ve mně rezonuje. Já bych panu učiteli od Petra ještě vzkázala toto: Učení může probíhat pouze tam, kde je bezpečné prostředí. Nechci si ani představit, jak hlášky o dementech a lopatách musí v žácích ubíjet kreativní myšlení a prostor pro jakékoliv učení.

Kdyby si pan učitel udělal jakoukoliv zpětnou vazbu, poznal by nejspíš dopad jeho slov jak na výuku, tak na výkony jednotlivých žáků. Sledujme účinek našeho snažení jak na učení dětí, tak i na prostředí, v kterém pracujeme.

Vše, co s dětmi děláte, dělejte jako přípravu na život. Děti se neučí pro školu, pro rodiče, ale pro sebe. Tak, aby obstáli v dnešní době v mnoha oblastech, jako je například prezentace, tvořivost, morálka nebo tolerance.

Tomáš:

Zkuste si poslední testík:

• Představte si nyní žáka, kterého nemáte rádi, ale rádi byste to změnili.

Nyní řekněte nahlas jeho dvě slabé stránky. Řekli jste? To celkem šlo, že?

• Nyní řekněte jeho dvě silné stránky či činnosti, které má rád (nemyslím hraní na počítači). Řekli jste? To už bylo asi dost těžké, že? Ale přesně tyto dvě věci a vaše zaměření na ně jsou jedinou cestou, jak váš společný vztah proměnit. Váš zájem o jeho téma či možnosti, které připravíte, aby vynikly právě tyto vlastnosti žáka, mají sílu změnit váš vzájemný vztah.

Vážení žáci, rodiče, učitelé, mysleme všichni při tom našem chození do školy na tyto věci.

Smyslem práce učitelů je připravovat žákům cesty pro jejich rozvoj a pomoc při hledání jejich potenciálu.

Posláním rodičů je podpora svých dětí. Podpora ve smyslu jasně vytyčených hranic, ale i možností.

Úkolem žáků je najít to, v čem se chtějí dále rozvíjet. To, co jim dává smysl a je jim blízké. Tohle jim ukáže cestu, kudy se vydat.

—

Autoři textu jsou:

Monika Olšáková – učitelka ZŠ a lektorka RWCT

Tomáš Chrobák – učitel ZŠ a lektor Hejného metody