Musíme se řídit pokyny ministerstva a já to považuji za správné, říká italská učitelka výtvarné výchovy

Mým hlavním cílem je učit děti pozorovat, pomoci jim, aby se staly bystrými a vášnivými pozorovateli života, říká Laura Zaghini, učitelka výtvarné výchovy na střední škole (obdoba našeho druhého stupně základní školy) v Pratu v italském Toskánsku. A vypráví, jaké nástroje italský stát používá, aby zajistil, že se učitelé ve své výuce budou soustředit na osm evropských klíčových kompetencí.

Lauro, můžete mi popsat svou školu?

Pracuji na střední škole v Pratu, žáci jsou ve věku 11 až 14 let. Učím v devíti třídách, máme obvykle tři třídy v ročníku, střední škola je tříletá. V každé třídě je přes dvacet žáků, celkem má naše škola tedy zhruba 180 až 200 žáků. Takto velké třídy rozhodně nejsou pro výuku optimální.

Kolik je v průměru ve vaší třídě dětí, jejichž mateřským jazykem není italština?

Letos jsme se v prvních ročnících dostali dokonce i na polovinu. Tady v Pratu máme velkou čínskou komunitu, po Miláně druhou největší v Itálii, takže mnoho mých žáků jsou Číňané. Jsou mezi nimi velké rozdíly. Někteří jsou velmi dobří, budou pokračovat na gymnázium, jiní neumí italsky vůbec a další jsou někde mezi. Naštěstí nás v jejich integraci podporuje město, poskytuje své pracovníky a tito naši externí kolegové pomáhají žákům zlepšit znalost italštiny.

S pomocí města se nám během covidu podařilo navázat kontakt téměř se všemi čínskými rodinami, jejichž děti k nám chodí. Bylo to opravdu hodně práce; není snadné vstoupit do poměrně uzavřené čínské komunity, mnoho rodičů pracuje v textilních továrnách, kde jsou vyčerpávající směny, takže je těžké je zastihnout. Vypátrat je byl boj, přesto se nám nakonec podařilo zkontaktovat skoro všechny děti.

Kromě přítomnosti množství dětí, které nemluví italsky, což je velká změna, vnímáte dnešní školu jako jinou, než jak jste ji zažila jako dítě? 

Narodila jsem se a vyrůstala v Mantově, která byla vždy velmi progresivní, jak v oblasti kultury, tak i vzdělávání. Nemám tedy osobní zkušenost se školou starého střihu, školou represivní, kde vás peskují, kterou si někteří dospělí pamatují.

Moji učitelé byli inspirativní. Dokázali nás zaujmout pro svět, předali mi fascinaci věcmi, které nás obklopují, uměli nás „vtáhnout do děje”.

Jak vtahujete do děje své žáky vy?

Kladu si otázku, proč se mladý člověk chce učit, co je hnacím motorem, co ho rozhýbe. Určitě to není proto, že by ho sama o sobě přitahovala Mona Lisa, abych se vyjádřila ve vztahu ke svému předmětu.

Já mu mohu ukázat video na YouTube, klidně reklamu, která mluví jeho jazykem, ale obsahuje odkazy na klasické umělecké dílo. Ukážu mu tak, že umění, které považuje za „vzdálené“, může najít ve svém životě, v mangách, které čte, v písničkách, které miluje…

Žáci také poznají, jestli máte svůj předmět rádi, vycítí, jestli vás výuka baví, vycítí vaši pozitivitu.

Mám vždy na paměti, že je důležité, aby uvěřili, že je čeká budoucnost, že se nějaká jejich dovednost, talent, skill, stane jejich zaměstnáním. Podpora této víry už je motivací.

Co je podle vás největším problémem, se kterým se učitel v dnešní škole potýká?

Mít ve třídě pětadvacet žáků, každého s jinými problémy, jinými vlastnostmi, to je výzva. Někdo je plachý a uzavřený, někdo naopak bez zábran… A aby se všichni našli v tom, co pro ně máte připravené, musíte diferencovat. To není vůbec jednoduché.

Aby se učitelé dokázali s různými obtížemi vypořádat se ctí, musí pracovat jako tým. Jiné řešení neexistuje. Výměnu zkušeností a spolupráci s kolegy považuji tedy za velmi užitečnou a naprosto nezbytnou. A vidím, že to oceňují i žáci. Když spolupracujeme, vnímají nás jako silné a přesvědčivé.

Některé hodiny máme dokonce párovou výuku nebo spolupracujeme i ve vícero lidech a vidím v tom velký přínos pro nás i pro třídu. Žáci vidí různé styly výuky, pozorují u učitelů různé typy inteligence, různý přístup, a to se jim líbí. V naší škole je mezioborová spolupráce běžná.

Může být heterogenita třídy problém v tom, že zpomaluje rozvoj schopnějších žáků? U nás si to mnozí myslí, i vzhledem k tomu, že mnoho učitelů výuku diferencovat neumí (a je to velmi pracné i pro ty, kdo to zvládají). I u nás jsou velmi početné třídy, pětadvacet žáků je norma.

Pro mě je rozmanitost vždycky přínosem. Myslím, že italští učitelé obecně souhlasí s tím, že heterogenita tříd není špatná věc a neodmítají ji. Ale učitel s ní musí umět zacházet. Jak jsem řekla, hlavně si pomáhá tím, že svou práci organizuje týmově, s ostatními učiteli působícími v dané třídě a také ve spolupráci se školním psychologem a dalšími externími specialisty.

Je ale pravda, že rodiče mohou mít na věc jiný názor. I nám se stalo, že si rodiče stěžovali na „obtížné“ žáky. Stalo se to jen v jedné třídě, ale přimělo nás to zbystřit.

Co přesně děláte pro to, aby heterogenní třída byla přínos, a ne nevýhoda?

Například můžu posílit postavení dobrých žáků tím, že z nich udělám tutory těch méně schopných.

Chtějí lepší žáci tuto roli převzít? Občas slýchám, že nikdo není povinen být asistentem učitele…

Jak to děti vnímají, záleží na nás učitelích, od našeho chování se odvíjí chování dětí. Děti potřebují vedení. Potřebují diskutovat a konfrontovat se, ale také cítit vaši sílu. Vaše přesvědčení.

Zmínila jste se o mezioborové výuce, jaké výhody v ní spatřujete?

Nejčastější otázka, kterou mi děti kladou v prvních měsících po příchodu do naší školy, zní: Paní učitelko, je středověk, o kterém mluvíte, ten samý, o kterém mluví učitel dějepisu? Je důležité, aby žáci pochopili, že se látka prolíná, aby se jim svět vědomostí v hlavě netříštil.

Můžete popsat nějaký mezipředmětový projekt na vaší škole?

Je jich několik. S učitelkou italštiny spolupracujeme například na tvorbě krátkého filmu. V posledních letech jsme pak zavedli předmět, který je zaměřen na výchovu k bezpečnosti ve světě práce. U nás v Itálii příliš mnoho lidí umírá při výkonu povolání, a tak se ministerstvo rozhodlo podpořit školní aktivity zaměřené na to, aby si žáci a jejich rodiny lépe uvědomili a zažili principy bezpečnosti práce. V této oblasti děláme projekt, který zahrnuje tři předměty: výtvarnou výchovu, techniku a pohybovou výchovu.

Pro lepší pochopení struktury předmětů na vaší střední škole – co zahrnuje předmět „technika“?

V předmětu Technika se vyučuje technické kreslení, ale také se budují znalosti o surovinách, různých zdrojích energie, výuka je zaměřená obecně na vztah člověka a přírody, technologie, aplikované vědy…

My máme v rámci povinné školní docházky předměty jako fyzika, chemie a biologie, vy ne?

Ne, v Itálii je pro tuto oblast jeden předmět, zvaný „Vědy“.

Mimochodem, letos byl u nás tým českých učitelů vedených ředitelkou, v rámci výměny v projektu Erasmus. Velmi mi to rozšířilo obzory. Mnoho věcí mě překvapilo, například to, že se v hodinách výtvarné výchovy v českých školách zřejmě často neučí dějiny umění. Pro mě jsou dějiny umění opravdu důležité.

Celkově se mi zdálo, že učitel v České republice má obrovskou svobodu v tom, co a jak učí. U nás tomu tak není, všechny školy mají jednotnou linii určenou ministerstvem.

Proč jsou podle vás dějiny umění tak důležité? Sama jste říkala, že klasická kultura děti moc neoslovuje, mnozí učitelé se proto orientují na kulturu, která je žákům bližší, na kulturu současnou, popkulturu.

Podle mého názoru není možné porozumět dnešnímu světu, aniž bychom ho propojili se světem včerejším.

Prostřednictvím dějin umění poznáváme vlastní kořeny. Žádná kultura se bez toho neobejde. Věřím, že poznávání vlastních kořenů je hlubokou lidskou potřebou. Historická paměť je bohatství, které musíme mladším generacím bezpodmínečně předat.

A jak dějiny umění učíte? Chronologicky?

Ano, začínám od primitivního umění. Například koncem září mluvím s dětmi o dolmenech, megalitických stavbách, a vysvětluji jim, že jsou to sochy s funkcí uchovávat city. Učím je, že umění představuje emoce. Další příklad: takzvaní barbaři. V dějinách jsou prezentování jako ti, kteří vtrhli na naše území, ale v umění jsou to ti, kteří uměli vyrábět krásné šperky. Historie se neskládá jen z akcí, bitev, ale také z artefaktů, z děl vytvořených člověkem.

Prostřednictvím dějin umění také poznáváme místo, kde žijeme. Kde jsou cihly, tam je hlína – a to znamená, že tam jsou nebo byly řeky. Takto žáky učíme uvažovat v souvislostech.

Ve třetím, závěrečném ročníku se dostáváme k současnému umění, od Aj Wej-weje po Marinu Abramovičovou.

Jak zapojujete děti, jejichž rodiny pocházejí z jiných zemí, z jiných kulturních okruhů?

Naše učebnice dějin umění obsahují odkazy na jiné kultury, například na čínskou. Je však také třeba říci, že děti, které zde žijí, se cítí být součástí této společnosti, a to více než jejich rodiče.

My učitelé se ale snažíme do výuky zahrnovat kulturu zemí, odkud jejich rodiny pocházejí. Ptáme se jich, jak se staví jejich města, abychom jim osvěžili a posílili historickou paměť.

Italský školský systém se skládá ze tří vzdělávacích cyklů:

• základní vzdělávání, které zahrnuje základní školu, trvá pět let
• sekundární vzdělávání, které zahrnuje první stupeň střední školy (dříve nižší střední škola), trvá tři roky, a druhý stupeň střední školy (dříve vyšší střední škola), trvá pět let
• vysokoškolské vzdělávání, které zahrnuje univerzity, vysokoškolské vzdělávání v oblasti umění, hudby a tance a odborné vzdělávání.

Vystudovala jste architekturu a ucitelkou jste se nestala hned. Jaká byla vaše cesta k učitelství?

Ukončené magisterské studium v určitých oborech vás opravňuje učit na nižší střední a střední škole, pokud uspějete v konkurzu. Ten prověřuje, zda jste si osvojili i pedagogické a didaktické kompetence.

Konkurzy se organizují na celostátní úrovni a účastní se jich stovky lidí. Bere se v úvahu, kolik je celkem volných míst. Pokud tuto zkoušku úspěšně složíte, přidělí vám místo ve škole podle volných kapacit, většinou v rámci dojezdové vzdálenosti. Zohledňuje se vaše preference, ale pokud není volné místo ve vašem městě, musíte dojíždět. Po určité době ale můžete požádat o přeložení. Já jsem začínala ve škole ve Florencii, která je od Prata, kde žiji, vzdálená asi čtyřicet kilometrů a je to půl hodiny vlakem. Ale po třech letech jsem požádala o přemístění do školy v Pratu a vyhověli mi.

Další možností, jak učit ve státní škole, je začít jako suplující učitel. Chodíte suplovat hodiny do škol, když stálý učitel chybí, ať už kvůli nemoci, nebo z jiných důvodů. Suplováním „dočasný“ učitel sbírá body a po několika letech může získat stálé místo, když se někde v okolí uvolní.

Je místo učitele ve státní škole žádané?

Ano, je, nabízí jistotu zaměstnání a různé výhody státní služby. Přihlášených do konkurzu je vždy daleko více, než je míst k dispozici.

Jaká je podle vás úroveň profesionality a nasazení italských učitelů? Jakou známku byste jim dala, v průměru?

Podle mého názoru jsou v průměru dobří. Je to náročná práce, takže selekce probíhá přirozeně. Ti, kteří nedokáží dotahovat na předepsané standardy a nebo nezvládají množství práce, odcházejí. Kvalita se vyžaduje a předpokládá. Už jen abyste prošli výběrovým řízením, musíte zvládnout veškerou problematiku moderní pedagogiky, jste z toho zkoušeni.

Můžete uvést příklad, jak je zkouška v tom učitelském konkurzu strukturovaná?

Je jich několik. Musíte prokázat odborné znalosti ze svého předmětu, ale pojaté didakticky. Psala jsem osmihodinovou práci z dějin umění, ale témata jsem musela rozpracovat tak, aby bylo zřejmé, jak bych to dělala v hodinách. Moje umělecké dovednosti byly zkoumány z pedagogického hlediska, tj. jak bych na tom pracovala s žáky.

V jedné ze zkoušek jsem si vybrala návrh stánku s občerstvením pro cyklisty soutěže Giro d´Italia projíždějící Florencií. Stánek měl být umístěn před nádražím Santa Maria Novella, které postavil významný italský racionalistický architekt Giovanni Michelucci se svým týmem.

Musela jsem zohlednit estetický a historický kontext a předvést, jak budu zadání prezentovat žákům dvou věkových skupin (hlásila jsem se na učitelství pro druhý stupeň a střední školu).

Zdá se, že ministerstvo chce opravdu mít jistotu, že budete učit podle jeho pokynů. Prověřuje i práci začínajícího učitele?

Během prvního roku se o vás stará kolega, uvádějící učitel, a také se musíte připojit k digitální platformě ministerstva, kde plníte domácí úkoly, odevzdáváte reporty. Kromě toho svou práci prezentujete před komisí, které předsedá ředitel školy.

Řídíme se pokyny ministerstva, které hovoří jasně. Ty z posledních let trvají na realizaci osmi evropských klíčových kompetencí – kompetence k učení, digitální kompetence, jazyková kompetence, matematická kompetence, personální a sociální kompetence, občanská kompetence, podnikatelská kompetence, kulturní exprese….

Nejdůležitější je podle mého názoru kompetence k celoživotnímu učení, learning for life. A co se uměleckých oborů týče, mým cílem je rozvíjet u dětí schopnost pozorovat. Vést je, aby se staly bystrými, vášnivými pozorovateli života.