Myslet do hloubky chce odvahu, pro rozvoj intelektového nadání nestačí pouze soutěže, říká Anton Tyutin

„Postupně jsem si uvědomil, že pro rozvoj intelektového nadaní nestačí pouze intelektové podněty, například soutěže. Pochopil jsem, že přemýšlivým dětem musíme pomoci hledat rovnováhu, celistvost. To je to, co potřebují, aby se mohl naplno projevit i jejich talent. A proto nadace začala hodně mluvit o wellbeingu ve školách,“ říká Anton Tyutin, předseda správní rady Nadace RSJ, která se za posledních pár let vypracovala na důležitého hráče v oblasti podpory intelektově nadaných dětí.

Text: Jitka Polanská
Foto: Jakub Standler

Proč se vaše nadace začala více orientovat na děti ve věku povinné školní docházky než na univerzitní prostředí?

Dříve jsme podporovali i matematické olympiády, takže i děti školního věku. Jako větší změnu vnímám, že se dostavilo uvědomění, že pro rozvoj intelektového nadaní nestačí pouze intelektové podněty, například soutěže. Které jsem ostatně jako dítě neměl moc rád, nejsem soutěživý typ (směje se). 

Uvědomil jsem si, že intelektově nadané děti mohou být ve svém okolí přehlížené, nerozpoznané a že to není okrajová věc. Jsou sice pokladem pro společnost, ale je to poklad zatím skrytý a z velké části nevyužitý… Zatím není mnoho učitelů, kteří by těmto dětem opravdu porozuměli a dokázali jim pomoct se rozvíjet jako harmonické osobnosti.

Jejich výjimečnost s sebou nese nevyvážený vývoj. Ostatně, dá se to ukázat na různých známých příkladech wunderkinder, zázračných dětí. V něčem excelovaly, v jiných věcech zaostávaly, a mnohé provázel pocit osamění, nepochopení. Výjimečné děti mívají různá trápení, se kterými se třeba ani nikomu nesvěří. Pochopil jsem, že těmto dětem musíme pomoci hledat rovnováhu, celistvost. To je to, co potřebují, aby se mohl naplno projevit i jejich talent. A proto nadace začala hodně mluvit o wellbeingu ve školách.

Podobným rozšiřováním obzorů prochází i česká společnost. Dřív školy nabízely matematickou nebo jazykovou specializaci, nadání se ale nevnímalo v kontextu celé osobnosti člověka, o specifických rysech nebo problémech nadaných dětí se nevědělo. Tím, jak se cítí, se nikdo moc nezabýval. 

Nadání je jakýsi osud, něco, co člověku bylo naloženo, musí to nést. Můj otec byl, myslím, velmi nadaný člověk a zároveň člověk velmi empatický, i když zároveň rázný a neústupný, až tvrdohlavý. Vždy se ale upřímně snažil lidi pochopit, být spravedlivý a soudit až po pečlivém zvážení. Měl pět bratrů a jako nejstarší často mezi nimi sjednával mír (usmívá se).

Pamatuji si, že mi říkal, že už od dětství se ve svém prostředí cítil trochu jako cizí. Byl z prosté rodiny zemědělců, on a většina sourozenců nakonec vystudovala univerzitu, ale byla to první generace v té rodině a tatínek prošlapával cestu. 

Je třeba ale říct, že pocit jinakosti a vyčlenění každý člověk zpracovává jinak. Někdo „sportovně“, jiného to naopak může velmi trápit. Nejde spoléhat na to, že člověk zatne zuby a vydrží. 

Ví se, co přesně lidem pomáhá rozkrýt a naplnit jejich talent? 

To mě vždy velmi zajímalo: za jakých podmínek velcí mistři ve svém oboru dosahují špičkových výsledků. Jaké mentální a organizační techniky jim to umožňují. Co vlastně dělá práci nebo nějaký proces efektivní? Věřím – možná poněkud naivně – že se obecné high performance skills dají cílevědomě a metodicky naučit. Tento zájem jsem možná převzal od rodičů. Můj otec byl inženýr a i na tak rutinní věci, jako je mytí podlahy, se díval z hlediska technologie a snažil se je uspořádat co nejefektivněji. Je pravda, že na jiné lidi možná působil trochu podivínsky (směje se). Řekl bych, že to je něco, co se běžně děje nadaným lidem – ostatní je vnímají jako divné.

Ač zaměstnavatelé tvrdí, že chtějí talentované a kreativní zaměstnance, často pak při výběru hraje roli konformita – a velmi nadaní lidé jsou nekonformní. Mnoho z nich tak nenachází práci, která by je naplňovala. Což je často velmi trápí, protože mají velkou potřebu být společensky prospěšní.

Ano, nadaní lidé často doplácejí na to, že nejdou snadno zaškatulkovat. A škatulky jsou bohužel připravené i pro ty, kdo se podporou nadaných zabývají. Slýchávám, že to je elitářství. Proti tomu bych se ohradil. Nejde o to třídit děti na nadané a nenadané, ty nadané protěžovat a ty nenadané přehlížet. To by společnost jen rozdělovalo. My to vnímáme tak, že je třeba podpořit jakýkoli talent, jakékoli dítě. 

Rozumíme intelektovému nadání, a proto se zabýváme těmito dětmi, ale to neznamená, že si nepřejeme podporu pro všechny děti. Možná si někteří lidé myslí, že když se pomáhá na jednom místě, ubírá se na jiném. Když si to představuji prakticky: ve škole je talentovaný žák, kterému škola dává nějakou podporu, a rodiče jiných žáků si mohou myslet, že to je na úkor podpory jejich dítěte. Ale to není hra s nulovým součtem. Když jeden vyhrává, druhý nemusí prohrávat, existují i situace win-win a podpora nadaných k nim podle mě patří. 

Pokud škola o rozvoj nadání dbá, často se talentovanému žákovi snaží vytvořit prostor pro individuální práci. To naplní potřeby jeho intelektu, ale může ho to vyčlenit z kolektivu, nemyslíte?

Tady se dostáváme k otázce přípravy učitelů a jejich schopnosti ošetřit celou situaci vyváženě. Bohužel projevy nadání nejsou tak časté nebo zůstávají zatím poněkud stranou pozornosti a mnoho učitelů není vybaveno pro práci s dětmi, které nějak vybočují, a to nejen svým nadáním, ale třeba i specifickým problémem. Učitelé v tom nemají dost zkušeností, nemají zatím zažité postupy. Až se učitelé naučí pracovat s širším spektrem dětí, zharmonizuje se i vztah individualizace výuky a socializace. 

Stále zažíváme školu, která nemá dostatečně individuální přístup k dětem, na druhou stranu vnímám i jakousi společenskou posedlost individualismem. To mě napadlo poté, co začala válka na Ukrajině. Začal jsem přemýšlet o tom, jak je důležité, abychom se jako společnost nestarali jen o individuální potřeby jednotlivců, ale i o nějaký společný základ, společného hodnotového jmenovatele. To je snad ještě důležitější. 

Intelektově nadané děti někdy učitele i spolužáky znervózňují, protože vše vědí lépe a dávají to i najevo, dožadují se pozornosti. Je to samozřejmě jen jeden z projevů nadání, ale někdy bývá interpretován jako nevychovanost nebo bezohlednost.

Je to vždy otázka interpretace, jak říkáte. Já jsem měl taky ve škole problémy. Pamatuji si třeba, že do hodiny ruského jazyka přišly na praxi studentky učitelství, díky čemuž se vytvořila uvolněnější atmosféra, a tak jsem se osmělil položit nějaké otázky. Vůbec ne proto, abych se učitelkám vysmíval nebo je chtěl provokovat a zkoušet. Opravdu jsem chtěl vědět, jaký je základ určitého slova nebo proč je v učebnici napsáno to a to, ale mně se zdá, že to má být jinak.

Sovětská škola měla zkrátka tendenci učesat všechny stejným hřebenem. Ale moje maminka mě vždy nabádala, abych si nevytvářel své vzory podle průměru, abych se na průměr neohlížel. Říkala, že to je pro člověka a celou společnost nebezpečné. Je důležité, aby vychovatelé cíleně skupinu, která jim byla svěřena, pozdvihovali, podporovali v ní růst kvalit. Jinak hrozí úpadek. Negativní vzorce jsou nakažlivé. Myslím, že jsou i někde zdokumentovány případy, kdy vychovatelé naivně doufali, že ctnosti ve skupině převládnou nad chuligánstvím, ale stal se opak.

Máte i nějaké dobré vzpomínky na učitele?

Mám. V posledních dvou ročnících desetiletky jsem chodil do matematické třídy, kde byla skvělá atmosféra. Měli jsme třídní učitelku s takovým až mateřským přístupem ke svým žákům, i když se její péče často projevovala spíše zvýšenou náročností než přímočarou laskavostí. Toho jsem si moc vážil. Na vysoké škole jsem pak potkal hned několik inspirativních učitelů a dva z nich v mém životě sehráli zvláštní roli. Byli hned u začátku mého studia a vyučovali klíčové předměty, jeden algebru a druhý matematickou analýzu.

Lev Ševrin nás učil algebru, byl taky uznávaným metodikem, psal s kolegy učebnice pro střední školu. Jeho přednášky byly dokonalé, skvěle promyšlené, ukazoval nám klíčová místa, kde je potřeba zapřemýšlet, zbytek byl podle něj automatický, logicky vyplýval z věci. Uměl soustředit pozornost na to podstatné. Druhý profesor, Vitalij Arestov, byl úplně jiný. Jako přednášející neměl takové zkušenosti, dokonce se asi ani moc dobře nepřipravoval. Ale rád vymýšlel vlastní důkazy, mimo jiné proto, aby odboural zbytečné předpoklady. Učil nás jasnějšímu vidění podstaty jevů s pomocí lepšího filtrování jejich příčin. Tím si dost komplikoval život. Často to dopadlo tak, že během přednášky zabloudil ve svém výkladu, pak třeba na patnáct minut odešel a chodil po chodbě sem a tam. Tenkrát to vypadalo jako zmatek, ale zpětně oceňuju, že jsme mohli pozorovat, jak matematik pracuje naživo. Byla to vynikající škola. 

Na fakultě se také často dost nestandardně zkoušelo, některý profesor se vás zeptal: chcete standardní úlohu, nebo zajímavou? A bylo věci cti požádat o úlohu zajímavou. Řešením pak student strávil čtyři hodiny a pořád nebyl u konce. A mohlo se stát, že mu profesor povolil, aby přišel s řešením na druhý den. Byla to atmosféra kolegiální důvěry a společných výzev. Dalo mi to výbavu do života, odvahu myslet do hloubky, jít do toho.

Přemýšlivé děti se od myšlení nedokáží odpoutat. Západní kultura myšlení přisuzuje velkou hodnotu a v péči o intelektově nadané děti se zdůrazňuje jako priorita nasytit intelektuální potřeby takového dítěte, odpovědět na všechny jeho otázky, neustále ho rozvíjet, zvlášť pokud si o to říká. Ale tradiční čínská nebo tibetská medicína vnímají příliš mnoho myšlenek jako zdroj nerovnováhy lidské bytosti. Pokud je celistvý a harmonický vývoj intelektově nadaného dítěte nejlepším předpokladem pro rozvoj jeho talentu, nemělo by se zacházet nějak opatrněji s jeho až nutkavou potřebou neustále přemýšlet?

To je zajímavý pohled na věc. Když to přirovnám ke stravování, kde jednoznačně víme, že přejídání je špatné, dodržování jisté diety, správného životního stylu, by se možná analogicky mělo aplikovat i na oblast myšlení. Je ale otázka, co je naopak nemyšlení, to bychom si museli definovat. Často právě když jakoby nemyslím, když má mysl odpočívá, třeba v přírodě nebo když si ťukám na piano, tak na něco důležitého přijdu. Je to myšlení, nebo nemyšlení?

Neurobiologické výzkumy ve vztahu k intelektovému nadání indikují, že mozek intelektově výjimečných lidí funguje jinak a rychleji a že je opravdu těžké takový mozek vypnout. S tím souvisejí i další specifické znaky, třeba velká citlivost na smyslové podněty, ale i zvýšená empatie. 

Zkoumat tyto znaky a potřeby, které z nich vyplývají, může být velmi společensky přínosné. Ve vrcholovém sportu se také vyvíjí určité techniky tréninku, práce s tělem, které pak slouží a pomáhají i amatérským sportovcům. Totéž platí i o nadání. To, co pomůže vysoce inteligentním dětem lépe fungovat a lépe se cítit, může být užitečné i pro všechny ostatní. Možná, že další skok ve vývoji lidstva je právě lepší porozumění lidské kreativitě a podmínkám, za kterých se v člověku může rozvinout. 

Anton Tyutin vystudoval matematiku na Uralské státní univerzitě v Jekatěrinburgu. Před dvaceti lety se jako mladý vědec-matematik vypravil z Uralu do Prahy, aby si zde vyměnil zkušenosti se svým českým kolegou. Oproti původnímu plánu v Česku nakonec zůstal, vědu odložil a věnuje se byznysu a podpoře přemýšlivých dětí. Od roku 2006 působí v RSJ Securities, nejprve jako finanční analytik, posléze jako vedoucí oddělení a člen představenstva. V roce 2014 vznikla Nadace RSJ, ve které je v současnosti předsedou správní rady. Nadace dosud podpořila projekty v celkové hodnotě více než 155 milionů korun.

Text vyšel v příloze Akademie Lidových novin.