„Na filozofické fakultě“ aneb Můj život pod průměrem a co na to pomáhá

„Za ty tvoje prachy bych do třídy jenom nakouknul …“, sdělil mi na třídním srazu před pár lety ex-spolužák, tehdy kantor na základní škole. No, a to bylo, prosím, ještě před tím, než se učitelům začalo přidávat!

Jasně, má to háčky. Jako zaměstnanec univerzity nejsem učitel, jsem „akademický pracovník“, spadám pod „vědu a výzkum“ a učím podstatně méně hodin, než učil bývalý spolužák – učení je „pouze“ jednou ze tří rolí akademiků. Jeho bonmot si ale nebylo možné nezapamatovat.

Olomoucká filozofická fakulta zvedla téma nedůstojných platů akademiků na „fildách“ působících. Chce se mi říci „Konečně někdo!“. A nemá to vyznít vůči olomouckým neuctivě. Naopak! Je to dokonce trochu jako sen. Ten problém není jen současný. „Kdysi“ (opravdu, asi ještě v době, kdy jsem neměl vlastní počítač [1] – ve starých složkách nikde nic) jsem zkusil oslovit vysokoškolské odbory s žádostí, aby se věnovaly našim nízkým platům. Po čase přišla odpověď, že „nic nelze“. I pokusil jsem se na vlastní fakultě mluvit o zablokování státnic nebo přijímaček, aby si nás alespoň „někdo“ všiml. Ticho mi bylo odpovědí. [2] Ale problém se čas od času přece jen vynořoval. [3] Ruku v ruce s onou léta letoucí stále aktuální mantrou: „Nejsou peníze.“ Jenže peníze jsou, [4] jak vidno ze skoro 60 tisícového průměru platu akademických pracovníků napříč Českem. Sken mé výplatní pásky (stručně: pražská FF; 34600 btto; 40 let praxe, tituly vpředu, titul vzadu, jak se žádalo …) je na odkazu v poznámce. [5]

Ale zpět k titulku blogu. Olomoučtí organizátoři petice napsali na web k „Výzvě na podporu humanitních a sociálněvědních oborů“ [6] toto: „… žádáme petenty o aktivizaci odborů a senátů na jejich pracovištích a zasílání vlastních příběhů a zkušeností.“ Na pražské FF jsou různé „složky“ již aktivizovány, takže dovolte ten příběh (vč. zkušeností). [7]

Moje mzda vážně byla těch několik desítek let na FFUK, vesměs pod celostátním průměrem. [8] Čas do času se sice „něco stalo“ a plat šel na úroveň průměru nebo dokonce trochu nad něj. Tato šťastná období ovšem končila pokorným návratem k běžnému filo-standardu. Co tedy s tím? Tak např. dva perspektivní kolegové mojí generace založili rodiny … a pak to prostě na fakultě zabalili a odešli do (obecně řečeno) finančního sektoru (jedno období jsem měl dokonce pocit, že být na FF je vlastně ideální job pro manželky movitých podnikatelů). Jiným řešením bylo „jít do funkcí“. Jistě, jsou tam příplatky. Taky jsem byl ve funkcích, byť vždy krátce. Nelákalo mne to. Ano, bylo to lepší …, ale (alespoň v mém případě) ne o tolik, abych radostně křepčil. Nu, možná jsem si za to mohl sám, kdo ví.

Některá období byla nesnadná. Když se z nízkého platu začaly brát alimenty na dvojčata, nastalo mi životní období „ajdam a točeňák“. Kupodivu jsem si tyto základní potraviny nezošklivil. Bylo jasné, že s tím budu muset něco dělat. A tak jsem taky začal uvažovat o odchodu z fakulty. Jenže devadesátky mi přihrály příležitost. Coby osoba pracující v oboru „pedagogika“ se zaměřením na psychosociální výchovu (nyní např. výchova osobnostní a sociální) jsem začal být poptáván na různé kurzy dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Božínku – kolik se to tenkrát platilo za hodinu? 30 Kč? Už nevím přesně. Vzhledem k cenám to bylo jaksi snesitelně nepřiměřené. Finančně mi kurzy ale pomohly. Navíc jsem začal pracovat částečně na DAMU, což byl další přivýdělek. Po pár letech šetření jsem si pak mohl dovolit vyměnit starou škodovku (dárek rodičů) za ojetého Favorita (auto, nikoliv kolo). Bohužel, vybílil jsem si tím konto, takže – po čtyřicítce – jsem začal se šetřením znovu od píky.

Práce v kurzech pro učitele se logicky vázala k profesním tématům. Jenže nebyla úplně snadná, vyžadovala čas na přípravy; mnohdy i práci s lidmi, kteří na školení nechtěli, ale museli; byly to pracovní víkendy, po nichž se v pondělí nastupovalo na fakulty atd. atd. Souběhem okolností se pak přihodilo, že jsem začal dělat kurzy různých komunikací mimo školství (státní správa, justice, banky, knihovníci). A tam se platilo mnohem lépe, takže i přes vábení, abych do těchto organizací nastoupil jako zaměstnanec nebo se stal profesionálním lektorem té či oné agentury, jsem zůstal na FF. Konečně jsem začal pořádně šetřit. A – při vší ostražitosti ve vydávání peněz – jsem si okolo padesátky (mj. ovšem s pomocí bankovní půjčky) začal plnit některé sny. Na druhou stranu, práce v kurzech samozřejmě ubírala soustředění, někdy i sílu či motivaci a jistě i díl času k/na práci na fakultě. Věřte však, že kdyby mi fakulta nabídla víc peněz, řadu školení bych vypustil. V takovémto typu „provozu“ nás na fakultě fungovalo věru povícero. I tak mi vyšlo 11 vlastních knih (12. na čekačce), pár brožur k tomu, spousta článků a mám podíl na několika desítkách společných textů. A navrch: Školit různé lidi různých profesí, to znamenalo zkušenosti. Byly to výlety do světů, z nichž pedagog (oborem) mohl pak v akademickém skleníku leccos vytěžit! I terén pro výzkum.

Jo – granty? Pomiňme podivnosti, o nichž se mluvilo v souvislosti s jejich získáváním i následnou administrací. Připravit grantovou žádost vyžadovalo značnou investici času a námahy s více než nejistým výsledkem (žádost pochválena, ale nepřijata – že prý zkusit za rok). Bylo vážně jednodušší vzít jinou práci za peníze někde jinde a – hned!

Samozřejmě, tím, co je psáno výše, se „nevyčerpává“ život na filozofické fakultě. Bylo toho daleko víc. A z toho „víc“ vyjmu ještě toto: Zejména, když jsem se zabezpečil prací i jinde, mohl jsem si užít, co mne bavilo a baví. Práci se studenty připravujícími se na práci s dalšími lidmi. A zkoumání. S devadesátkami přišla možnost dostat se k literatuře (byť velmi zvolna – samozřejmě, nebyly peníze!) a začít dělat též témata u nás neznámá. Volnost bádání byla v jistých obdobích skvělá. S nástupem počítačů a sítě se pak objevila možnost i organizovat si účelněji čas. Podstatě práce na filozofické (a ovšem i divadelní) fakultě vděčím za možnost rozvíjet zajímavou odbornost a za nasycení potřeb poznávat a rozumět.

Ale přece jen – za ty peníze … nebylo vždy snadné, a to na elitní škole (myslím FF i UK), si nepřipadat poněkud „jakopako“, byť dobrovolné.

Josef Valenta vystudoval latinský jazyk, dějepis a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, později pak na stejné fakultě v rozšiřujících a postgraduálních studiích aplikovanou sociální psychologii a výchovnou dramatiku na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde je v tomto oboru též habilitován. V současnosti působí na katedře pedagogiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na katedře výchovné dramatiky Divadelní fakulty Akademie múzických umění. Spolupracuje též s Ústavem teorie scénické tvorby DAMU, s Národním ústavem pro vzdělávání (spoluautor dvou RVP; metodiky průřezových témat – osobnostní a sociální výchova), s Českou školní inspekcí (tématika sociální gramotnosti). Podílí se též na různých vzdělávacích a výzkumných projektech. Pracuje v oblasti dalšího vzdělávání dospělých (semináře pro učitele i jiné profesní skupiny; kurzy pro lektory vzdělávání dospělých; kurzy prezentačních dovedností a veřejného vystupování atd.). Při své praxi se zaměřuje na pedagogiku osobnostně sociálního rozvoje; didaktiku osobnostní a sociální výchovy a její integrace; dramaticko-performanční pojetí edukace; dramatickou výchovu; scénologii a performativitu každodenního, běžného chování a na výzkum („div-dram“) uměním aj. Je autorem a spoluautorem řady publikací, článků, vzdělávacích i odborných materiálů.

Poznámky:
[1] Upřesňuji: „Služební“ počítače se u nás nikdy nevedly… kompy na nevyhnutelnou práci v klidu doma a si kupujeme za své (někdo šťastnější pak z grantu) – zkuste psát knihu ve „sborovně“, žeáno.
[2] Dnes viz např.: https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-nespokojeni-vysokoskolsti-pedagogove-planuji-usporadat-v-breznu-protestni-akci-40424800.
[3] Viz např. Petr. A. Bílek, Akademická jatka. A2 – Kulturní týdeník, 2008.
[4] … a podle chodbových tamtamů se prý dá v jistých pozicích, nejen akademických, slušně vydělat i na fildách („jak jsem – na chodbách – koupil, tak prodávám“, důkazy by stejně byly pravděpodobně nedostupné …).
[7] Pro jistotu podotknu, že podobný příběh by mohl vyprávět kdejaký můj vrstevník, jenže ne každý z těch příběhů by byl spjat s institucí, která má prestiž, jejíž jméno mělo a má zvuk a je vyslovováno i s úctou.
[8] Porovnal jsem 6 platových výměrů a mezd mezi lety 1992 – 2023.