Dříve jsem se snažil nadané děti prezentovat jako „normální“, teď kladu důraz na jejich specifičnost a problémy, říká Colm O´Reilly

Colm O´Reilly se v oblasti nadání pohybuje třicet let a ze své pozice dokáže dobře vidět i popsat, jak se pohled na nadání vyvíjel. Vede centrum podpory nadání při Dublin City University, kterým každoročně projde pět tisíc školáků od šesti do sedmnácti let. V rozhovoru se dotkne různých témat souvisejících s nadáním, včetně toho, jak jím řízený program pomáhá bystrým dětem ze znevýhodněných škol a jak dosahuje genderové vyváženosti účastníků.

Mění se pohled na nadání

Na konferenci o nadání, kterou pořádala Evropská rada pro vysoké schopnosti (The European Council for High Ability, ECHA), jejímž jste nově prezidentem, jste zmínil, že dochází k posunu v pohledu vědců na nadání. Ostatně změna paradigmatu byla jedním z hlavních témat. Jak byste to popsal, pro ty, kdo tam nebyli?

Změna je opravdu zásadní. Model rozvoje nadání, který postupně nahradil tradičnější pojetí a který nyní převládá, skutečně mění pravidla hry, je to game changer. Mimo jiné vnímá inteligenci jako něco, co není lineární; různí lidé projevují své nadání v různém věku v závislosti na mnoha faktorech, vnějších i vnitřních.

Jak se změna perspektivy promítla do práce vašeho centra?

Změnil se způsob, jakým vybíráme děti, se kterými budeme pracovat. Zpočátku jsme to dělali hlavně prostřednictvím testů IQ. V podstatě jsme se snažili identifikovat matematickou a verbální inteligenci, možná abstraktní uvažování, spoléhali jsme se na velmi „kognitivní“ model nadaných, založený na skóre IQ. A také jsme si mysleli, že skóre je konstantní a stabilní po celý život. To je lineární pohled na nadání.

Co přesně to znamená?

Když test IQ v šesti letech určil, že je dítě nadané, lidé si mysleli, že nadané zůstane napořád a jen máloco to může změnit. Což je dost bizarní představa, když se nad tím zamyslíme s vědomostmi, které máme dnes. I pouhé pozorování dopadu intervenčního programu v našem centru jasně ukazuje, že když dáte lidem příležitost k rozvoji, má to na jejich nadání velký vliv. 

A nejen na nadání, na celou jejich osobnost. Sociální a emoční pohoda je důležitým aspektem, který je třeba brát v úvahu, když zkoumáme kognitivní schopnosti jedince. Existuje jasná souvislost mezi tím, jak se lidé cítí, jaké mají sebepojetí, a tím, jak úspěšně využívají svůj potenciál.

Jinak řečeno, ne všichni nadaní lidé automaticky zazáří? Nadání nerovná se společenská výhoda?

Přesně tak. A my chceme vědět, co nadané brzdí. Když si vzpomenu na svá školní léta, měl jsem ve třídě několik velmi chytrých spolužáků, kteří ale nikdy nedosáhli úrovně, které by mohli. Obecně se to vysvětlovalo tak, že asi nejsou nakonec tak chytří, ale když se na to dívám zpětně, je mi jasné, že jim systém nedal příležitost vyniknout v oblastech, ve kterých byli velmi dobří. Nezapadali do obecně přijímaného modelu, jak by inteligence měla vypadat.

Myslím, že díky novému pojetí inteligence jsme se v rozpoznání nadaných o hodně zlepšili. Přišlo to s pozorováním dětí s dvojí výjimečností. Například děti s dyslexií samozřejmě nemají vysoké skóre ve verbálních dovednostech, ale velmi často je výjimečné jejich prostorové uvažování. Bohužel ve školních vzdělávacích programech chyběla oblast, kde by mohli tuto schopnost pořádně uplatnit. I při identifikaci nadání byla této oblasti inteligence věnována jen malá pozornost. Mluvím o době před desítkami let, ale z hlediska vzdělávací praxe se věci příliš nezměnily.

Nadání lze přehlédnout

Pokud je dítě kognitivně nadané, projevuje se to tedy různě v různých oblastech inteligence. Ví se, jaký je mezi jednotlivými oblastmi vztah? 

Víme, že existuje poměrně silná variabilita schopností v různých oblastech, ale i nějaká souvztažnost. Jaká přesně, je předmětem zkoumání, a má to i praktické implikace. Nyní v našem centru nabízíme technicky zaměřené kurzy pro děti, které ve své škole nedosahují kdovíjak dobrých výsledků, ale mají velmi nadprůměrné technické a prostorové myšlení. To, že se nám je podařilo do našich kurzů dostat, je jedním z výsledků rozšíření identifikačního modelu.

V minulosti – a leckdy i dnes– nadání takových žáků učitel přehlédl. Možná byli dokonce ve škole i doma vnímáni jako líní a bojovali o uznání. Nedostatek uznání je pro mnoho takových dětí velmi zraňující, může negativně ovlivnit jejich sebepojetí.

Kdy je správný čas hledat u dětí nadání? Už v mateřské škole? V akademické debatě na to téma existují různé názory.

U dětí předškolního věku a na počátku základní školy dokáží kognitivní nadání vidět nejlépe rodiče. Pedagogové nemají často před očima celé spektrum zájmu dítěte. Lepší pozici mají učitelé na druhém stupni, kde se již většinou silně projeví schopnosti žáka v jednotlivých předmětech. Ale obecně platí, že čím lepší učitel jste, tím lepší představu máte o potenciálu svých žáků.

Není příliš pozdě čekat s identifikací až do doby dospívání? Na prvním stupni tráví učitel s žáky své třídy hodně času, řekla bych, že tak má více možností poznat své žáky než učitel, který chodí do třídy jen na jeden předmět.

To ano. Ale identifikaci nadaných dětí může bránit to, že učitel v prvních ročnících neví, kam dřív skočit. Je neustále zaměstnaný tím, že zachycuje, co které dítě neumí, a snaží se tyto mezery vyplnit. A pokud má ve třídě mnoho žáků, kteří horko těžko dosahují na předepsaný standard, snadno přehlédne ty, pro které je laťka hodně nízko.

Takže kdybych měl říct, kdy je podle mě optimální provést nějaký screening nadání, řekl bych, že to je někdy mezi deseti a dvanácti lety.

Mimochodem, existuje i volání po tom, abychom od identifikace úplně upustili. Jde o poměrně radikální myšlenku, která je postavená na předpokladu, že pokud jsou všechny děti ve škole vystaveny náležitým kognitivním výzvám, bystré děti to přirozeně identifikuje a screening není potřeba. 

Nemyslím si, že by tohle uvažování nemělo smysl, jen bych řekl, že podmínky ve školách mu zatím neodpovídají, učitelé by na něco takového museli být lépe připraveni a mít pro tento typ práce s dětmi potřebné nástroje. Aby se to stalo, bylo by třeba intervence mnoha expertů.

Je to nuda?

Začátek školní docházky je v životě dětí, včetně těch velmi chytrých, zcela zásadní. Pokud pro ně není škola zajímavá, mohou úplně ztratit chuť do učení. Na konferenci jste se zmínil o napětí mezi školou a rodiči chytrých dětí. Myslím, že mnozí rodiče právě tohle období přechodu na základní školu prožívají s obavou a úzkostmi.

To je pravda. Důležité je, aby škola byla otevřená spolupráci s rodiči, aby s nimi učitelé pracovali v tandemu a v nejlepším zájmu dítěte. V konečném důsledku chceme dosáhnout toho, aby takové dítě bylo co nejvíc samostatné a soběstačné. Jakmile budou děti schopny samoregulace a nabydou určité samostatnosti v učení, budou méně frustrované z toho, že musí čekat na učitele, aby se naučily něco nového.

Myslím si, že rodiče nadaných dětí musí být také realističtí v tom, co jim škola jako veřejná služba může nabídnout. Školní vzdělávací programy jsou nastavené na průměrnou úroveň výkonu. Myslím, že by to rodiče měli do jisté míry akceptovat. Je ale rozumné očekávat od školy i určitou flexibilitu. To, aby učitel dítěti umožnil dělat to, co ho baví. Mnohé školy jsou v tomto ohledu poměrně flexibilní.

Když jsem chodil do školy já, flexibilní nebyla pro nikoho, to se ale dost změnilo. Každopádně i teď bystré děti dříve či později nevyhnutelně ve škole zažijí nudu a rodiče by to měli řešit moudře. Zda bude nuda snesitelná, nebo ne, záleží také na jejich přístupu a očekávání.

Na rozdíl od minulosti přece jen není škola jediným místem, kde se člověk může naučit něco nového.

Přesně tak. Naše programy jsou příkladem jiných, mimoškolních možností. A je tu samozřejmě i internet.

Kolik let je žákům, kteří chodí na vaše kurzy?

Od šesti do sedmnácti let. Někteří se ve škole poměrně málo setkávají s věcmi, které je zajímají, a účast na našich kurzech jim tento deficit vynahrazuje.

Když u vás dostanou dobrou potravu pro svůj mozek, jsou pak tolerantnější k nudě ve škole? Nebo jsou naopak ještě více frustrovaní, když vidí, kolik by se toho za jiných okolností mohli ve škole naučit?

Stává se obojí. V ideálním případě by náš program měl žáky stimulovat nejen akademicky, ale sytit je i emočně a společensky. Dodávat jim více sebedůvěry, aby se cítili lépe v tom, kým jsou. A doufám, že pak tuto nově nabytou pozitivitu nesou zpět do svých škol. Ale naprosto akceptuji, že ne všichni. Někteří se po návratu do školy cítí hůř. Velmi záleží na osobnosti dítěte. 

Nepopírám, že deficit škol vůči nadanými existuje. Zároveň si myslím, že jedna část řešení spočívá také v tom, že je naučíme přijmout, že ne všechno bude vždycky tak, jak chtějí. Souvislost mezi osobnostními rysy a nadáním je – mimochodem – aktuálně jednou z oblastí velkého zájmu výzkumníků.

Zmínil jste se o svých školních letech. Jak se dařilo ve škole vám?

Byl jsem dobrý v matematice. Ještě před tím, než jsem do školy nastoupil, už jsem leccos uměl. Škola pro mě byla velmi snadná, ale celý proces školní docházky mi připadal docela zajímavý, i když jsem ho v mnoha ohledech nevnímal jako učení – ve třídě se učily věci, které jsem se dva roky předtím naučil sám. Ale nijak mi to nevadilo.

Učitelka si všimla, že jsem o dost napřed, a řekla to mému otci. Moji rodiče pracovali na univerzitě, a tak asi předpokládala, že jim na mém vzdělání bude hodně záležet. Ale můj otec řekl: „Doufám, že vám nedělá potíže, kdyby vyrušoval, řekněte mu, ať je zticha“. (směje se).

To je opravdu jiné paradigma než dnes. Dnešní rodiče nechtějí, aby škola plýtvala časem jejich dětí.

Mého tátu víc zajímal rozvoj mých sportovních dovedností. Domácí úkoly pro mě byly snadné, takže jsem měl spoustu volného času, který jsem mohl věnovat fotbalu. A taky mi fotbal šel. Soused, který byl manažerem poloprofesionálního fotbalového týmu a viděl mě hrát, řekl jednou tátovi, že jsem v něm dobrý, a hned na druhý den mě rodiče zapsali do fotbalové akademie! (směje se). 

Ukazuje to, co táta vnímal, že je pro mě dobré. Sportovním úspěchům se v tehdejší společnosti přikládala mnohem větší hodnota. Navíc nebylo nic, co by mimo školu rozvíjelo mé matematické schopnosti, žádné programy jako ten náš, a učitelé si s pokročilým dítětem skoro nevěděli rady.

Váš otec byl názoru, že v matematice není třeba příliš zrychlovat, když už jste i tak napřed?

Tak to asi bylo. Výsledkem bylo, že jsem se zlepšoval ve fotbale, ale v matematice už tolik ne (směje se). Teď jsou učitelé mnohem otevřenější k tomu, aby nechali chytré dítě dělat to, co ho baví. Ale i takové dítě potřebuje uznání a ocenění jako každé jiné dítě, od učitele i spolužáků, nestačí nechat ho jen tak být. I nadaní potřebují, aby si jich někdo vážil. Lidé to někdy podceňují a myslí si, že tyto děti pochvalu nepotřebují.

Není nutné a ani možné, aby měl učitel znalosti jako Einstein a sypal z rukávu všechny odpovědi na otázky, které mu klade chytré dítě. To není v jeho silách. Co však může udělat každý učitel, je zajímat se o to, co je pro dítě důležité. Což má pak vliv i na klima třídy.

Naučil jsem se pracovat pomaleji

Jsou v irských školách rozšířené učebnice či jiné materiály, které učitelům pomáhají diferencovat výuku?

Existují pracovní listy vytvořené za tímto účelem, ale rád bych viděl více skutečných učebnic, které by učiteli poskytovaly oporu. V některých zemích takové učebnice mají. Dávaly by učiteli určitý rámec, ve kterém by se mohl pohybovat. Mnoho učitelů nám totiž říká: „Jsem ochoten to dělat, ale nevím, jak.“ 

Provedli jsme zajímavý výzkum, v němž jsme se učitelů ptali, zda diferencují výuku směrem nahoru s ohledem na nadané děti ve třídě. Sedmdesát pět procent respondentů odpovědělo, že ano. Poté jsme stejnou otázky položili nadaným žákům v jejich třídách. Pouze deset procent z nich souhlasilo, že nějaká diferenciace probíhá. Učitelé bohužel někdy pod pojmem diferenciace myslí něco jako „když mají hotovo, dejte jim dalších deset stejných příkladů“. Mnoho žáků mi říká: „Naučil jsem se pracovat pomaleji“.

Učitelé si uvědomují, že se musí lépe naučit diferencovat. Potřebujeme, aby do procesu vstoupili odborníci, kteří by jim poradili a pomohli. Také by pomohly strukturovanější školní vzdělávací programy, které by dávaly návod, jak jít v daném předmětu hlouběji.

Na konferenci jste řekl, že vaše centrum usiluje o účast nadaných dětí ze znevýhodněného prostředí ve vašich kurzech. Jak se vám to daří?

Ve všech programech pro nadané žáky jsou znevýhodnění žáci z různých důvodů málo zastoupeni. Nejsou rozpoznáni svými učiteli, nemohou se spolehnout na stejné výhody a podporu, jakou mají středostavovští žáci ve svých rodinách. Také dosud používaná identifikace nadání je šitá na míru „nadaného žáka střední třídy“, protože testy vymýšlejí právě lidé ze střední třídy.

Nějakou dobu jsem spolupracoval s John Hopkins University, protože naše centrum je jakýmsi derivátem jejich projektu Center for Talented Youth. Seděl jsem i v několika správních radách jiných projektů v USA zaměřených na identifikaci a podporu nadaných žáků s nízkým socioekonomickým statusem a rozhodli jsme se některé jejich postupy implementovat v našem centru. Spojené státy byly a jsou v téhle snaze narovnat šance pro znevýhodněné děti průkopníkem, zejména se to týká dětí z hispánských nebo afroamerických komunit.

Dublin City University, jejíž součástí je náš program, se nachází ve čtvrti Glasnevin v severní části Dublinu, kde tradičně žily spíš dělnické rodiny. Tato a sousední oblasti se vyznačují nízkou mírou vysokoškolské docházky, špatnou zaměstnaností a rodinami samoživitelů. Univerzita zde byla založena i proto, že měla tuto situaci pomoci řešit. I pouhá blízkost vzdělávací instituce přináší větší dostupnost vzdělání, na to jsou průzkumy.

Univerzita měla program, jehož cílem bylo povzbudit mladé lidi z okolí, aby šli na vysokou školu, a podpořit je v tom. Tento program fungoval již v době, kdy naše centrum teprve vznikalo. Cílem bylo podpořit mladší žáky, protože když je někomu šestnáct, sedmnáct let, už je někdy pozdě na to, aby se rozhodl jít na univerzitu. Někteří z nich, i když mají velký potenciál, jsou v té době už mimo školu nebo nemají ke studiu žádný vztah ani podmínky. To lze spíš ovlivnit v ranějším věku.

Jaký je přesně vztah mezi vaším programem a stejnojmenným Centrem pro talentovanou mládež na John Hopkins University? Říkal jste, že jste jejich odnoží.

Svůj model nám nevnucovali, její role byla spíše poradní. V jejich pojetí šlo nejdřív o matematicky zaměřený program pro středoškoláky. Pak se ale rozšířil do dalších oblastí a začal klást důraz nejen na akademické, ale i sociální benefity pro studenty, na to, že na kurzech mohou potkat lidi s podobnými zájmy a najít si mezi nimi přátele.

V určitém okamžiku v centru na John Hopkins University začali přemýšlet o tom, jak přenést program za hranice USA. Mezi Irskem a Spojenými státy samozřejmě existuje silná vazba, mnoho Američanů má irské kořeny. Irsko byla celkem logická volba. Mezi třemi univerzitami, které se nacházejí v Dublinu, si vedení programu vybralo Dublin City University, protože byla nová a ne tak silně etablovaná jako slavná Trinity College v centru města, a tudíž více nakloněná experimentům.

Jak je vaše centrum financováno? Je to soukromá iniciativa v rámci veřejné univerzity?

Na začátku získala univerzita anonymní soukromý dar, ze kterého program financovala po dobu tří let. Poskytl ho Chuck Feeney, známý americký miliardář irského původu, který dával spoustu peněz univerzitám po celém světě. Nebyl to velký dar, nešlo o miliony, spíše o desítky tisíc dolarů. Model se pak udržel v chodu tak, že se hlásil dostatečný počet studentů, kteří se programu účastnili za poplatek. To pokrývá náklady.

Což mimo jiné v souladu s konceptem úspor z rozsahu umožňuje nabírat některé studenty zdarma. Můžete mít dvě znevýhodněné děti ve třídě o patnácti žácích, protože víte, že optimální počet platících studentů, který potřebujete k tomu, aby program pokračoval, je třináct. Tento model jsem používal důsledně po celá léta.

Kromě toho jsme získali finanční prostředky od několika soukromých společností a nějaké granty k tomu. Myslím si, že dárci jsou v dnešní době k problematice nadaných a znevýhodněných nadaných vstřícní. Spravedlivý přístup ke vzdělávacím příležitostem je téma, které v posledních desetiletích, kdy se v Irsku poměrně dramaticky mění demografická struktura, proniklo do uvažování společnosti. V 90. letech jsme byli katolickou zemí s původním, bílým obyvatelstvem. Nyní jsme velmi rozmanitá společnost s mnoha různými národnostmi a kulturami.

Mnozí přistěhovalci utíkají před těžkými životními podmínkami, nebo dokonce před válkami, a jsou to převážně inteligentní lidé, ale zde v Irsku nevykonávají práci, která by to odrážela. Většinou nemohou podporovat své děti stejným způsobem jako rodiny ze střední třídy.

Měnit aspirace

Kompenzujete ve vašich programech znevýhodnění dětí pocházejících ze špatných poměrů?

Pořádáme pro ně samostatný kurz, většinou zaměřený na předměty STEM a technické obory. Někdy jsou oproti nadaným dětem z běžných rodin pozadu, a to kvůli nedostatečnému kontaktu s podnětným učením. Jejich rodiče nejsou právníci, inženýři nebo lékaři. Konečným cílem je úspěšně je začlenit do našeho běžného programu.

Taky pomáháme budovat komunitu těchto dětí, která jim poskytuje obrovskou podporu.

A v našich programech si vedou velmi dobře. Úplně to mění jejich aspirace. V jejich rodinách nikdo nešel na vysokou školu, ale oni už díky nám vědí, že na univerzitu jít mohou a mají, a také si nastavují vyšší laťku toho, čeho chtějí dosáhnout. Někteří říkají: „Nemyslel jsem si, že bych někdy byl schopen studovat medicínu, ale teď jsem absolvoval tento program a vím, že to dokážu“.

Považuji to za velmi důležité, protože nízké aspirace jsou jednou ze silných příčin špatných školních výsledků těchto dětí.

Jak se o vás tito školáci dozvídají?

Spolupracujeme s učiteli znevýhodněných škol, kteří nominují své nejlepší žáky. Zaměřujeme se na školy, odkud málo žáků pokračuje na vysokou. V Irsku máme obecně vysokou míru terciárního vzdělávání, šedesát dva procent mladých Irů získalo vysokoškolský titul. Z některých škol jde na vysokou devadesát osm procent studentů, z jiných ale jen dvanáct procent. Ty jsou považovány za znevýhodněné. 

Školy, o kterých mluvím, mají velmi různorodé třídy, mnoho studentů pochází z rodin, které přicházejí z Afriky, východní Evropy, Afghánistánu… Snažíme se zapojit především děti z etnických menšin, jejichž mateřským jazykem není angličtina. Na těchto školách také provádíme výzkum.

„Změnil se způsob, jakým vybíráme děti, se kterými budeme pracovat.“ (c) archiv Colm O’Reillyho

Inspirovali jsme se vládním projektem, který proběhl před několika desetiletími v Anglii. Vláda tehdy nabídla peníze školám, které chtěly nadaným dětem poskytnout nějakou dodatečnou podporu. Tehdy se ale mnoho škol ze znevýhodněných oblastí do programu nepřihlásilo, protože jejich učitelé nadané děti ve svých třídách nerozpoznali. 

Školy si nemyslely, že jsou pro program způsobilé, i když s účastí nebyly spojeny žádné podmínky. Poučili jsme se z toho. Bereme to v úvahu, když pracujeme se školami tady v Dublinu a snažíme se je přesvědčit, aby přihlásily svých deset procent nejlepších žáků nezávisle na tom, jaké mají výsledky ve standardním národním testování. A pak děti sami testujeme a nabízíme jim kurzy odpovídající jejich schopnostem.

Nadané děti, které ve škole neprospívají, ale tímto sítem mohou propadnout…

Ano, a proto je velmi důležité vysvětlit učiteli, jaké typy žáků hledáme. Zpočátku jsme s tím měli větší problém, ale člověk se učí za pochodu. Postupem času jsme zpřesnili specifikaci toho, co je naším cílem.

Ve vašich programech tvoří téměř polovinu účastníků dívky. Jak jste dosáhli takové genderové vyváženosti? V naší zemi obvykle počet identifikovaných nadaných dívek výrazně zaostává za počtem chlapců. Jednou z příčin je, že dívkám více záleží na tom, aby byly dobře přijímány svým okolím, i za cenu toho, že se o jejich nadání nikdo nedozví.

S těmito problémy se potýkáme i my. Při identifikaci v raném věku převažují chlapci ve velké míře nad dívkami. Ale docházka na vysoké školy vykazuje zcela jiná čísla. Myslím, že 60 procent vysokoškoláků jsou u nás mladé ženy. Je zcela běžné, že si nadaných dívek všimnou až jejich druhostupňoví učitelé. V našich programech pro děti prvního stupně jsou skoro samí chlapci.

Je to i proto, že jsou pro učitele nároční, takže si jich všimnou, a učitelé také celkově snadněji rozpoznávají nadání u chlapců, ze stereotypních důvodů, ve hře je určitá kulturní podmíněnost. To může být problém pro dívky s dvojí výjimečností, nadáním kombinovaným s poruchou. Ty obrovsky doplácejí na to, že nejsou včas identifikovány. Máme případy čtrnáctiletých, patnáctiletých dívek, u nichž byl právě diagnostikován autismus – který měly vždycky, ale nikdo jejich specifické problémy dřív nepoznal.

Pro lepší pochopení kontextu, ve kterém působíme: v Irsku stále existuje spousta škol jen pro chlapce a jen pro dívky. Třetina škol vzdělává chlapce a dívky společně, třetina je pouze pro chlapce a třetina pouze pro dívky. To může mít dopad i na návštěvnost našeho programu, jsou rodiny, které koedukaci nepreferují. V našich přírodovědných a počítačových předmětech je stále ještě nepoměr pohlaví ve prospěch chlapců. Snažíme se to změnit – mimo jiné tím, že některé kurzy otevíráme pouze pro dívky. Některé jsou velmi úspěšné.

Nadané děti mají různé osobnosti, nebo mají i společně osobnostní rysy?

Studie, které jsme provedli, odhalily mezi studenty našich kurzů výrazně vyšší podíl introvertů – což můžeme předpokládat, že je typické pro kohortu nadaných dětí obecně. Je jich více než padesát procent a převažují mezi nimi dívky. Tyto dívky mají schopnost soustředit se a kriticky myslet a v testech si obvykle vedou velmi dobře.

Značná část nadaných dětí se ve škole trápí a v životě není šťastná. Současné výzkumy staví tuto skupinu do centra pozornosti, řekla bych. Můžete to potvrdit?

Ano, a já s tímto trendem souhlasím. Na začátku, když jsem se začal v této oblasti angažovat, jsem nadání velmi normalizoval. Říkával jsem: „Nadané děti jsou prostě normální děti, stejné jako ostatní!“ Vždycky jsem se snažil lidi přesvědčit, aby na nadané děti nehleděly jako na někoho „jiného“. Při každé mediální příležitosti jsem měl tendenci prezentovat model nadaného, který je sociálně zdatný, odolný, sebevědomý. 

Přál jsem si, aby lidé tyto děti vnímali jako normálně funkční, a rozhodně jsem se více zaměřoval na ty děti, které tato kritéria splňovaly. Nyní si mnohem více uvědomuji, že ne všichni nadaní jsou takoví.

Dělali jsme výzkum o odolnosti a zjistili jsme, že pětašedesát až sedmdesát procent nadaných dětí je odolných, dobře snášejí neúspěchy, tvrdě pracují, chápou, že na ně lidé někdy mohou žárlit, ale neberou si to špatně. Třicet procent je křehčích a mají různé problémy, s nadáním do určité míry spojené.

A právě na tu druhou skupinu chci nyní upozorňovat víc, potřebuje naši pomoc. Někdy je ale pomoc ve školách pojatá nevhodně. Intervence uplatňované učiteli jsou často založeny na slabinách dětí, na jejich diagnózách, nikoli na jejich nadání. Jedno takové dítě mi řeklo: „Ve škole mě neustále nutí, abych se přizpůsoboval věcem, které jsou pro mě velmi obtížné, zatímco nikdy nemám šanci dělat věci, ve kterých jsem skutečně dobrý.“ Opravdu mě to dojalo.

Nemyslíte si, že slovo „nadaný“ má v sobě jistou kontroverzi? Naznačuje, že ostatní tak obdaření nejsou. Může to pak v okolí vyvolávat různé negativní reakce.

Stigmatizací nadaní se zabývali akademici Coleman a Cross ve své poměrně vlivné práci z roku 2005. Nadaní lidé vnímají, že ostatní lidé o nich smýšlejí jinak, když se o jejich nadání dozví. A někteří nadaní se raději chovají tak, aby za nadané považováni nebyli. 

Ve studii byl zmíněn příklad, jak nadaní mluví před spolužáky o tom, že složili dobře test, který jim připadal snadný, ale ostatním velmi obtížný. Část z nich prostě lže a tvrdí, že to bylo těžké nebo že se na to museli hodně učit. Chápu, proč to dělají, ale svědčí to o něčem, co není v pořádku.