Od nadaných dětí jsem se nechávala učit, říká Lenka Baše. A naučily mě hodně

Při studiu ji přitahovala práce se zdravotně znevýhodněnými dětmi, nakonec na mnoho let zakotvila u dětí nadaných. Nyní stojí o zrodu soukromé základní školy. „Nadané děti mě přivedly k tomu, abych se neustále vzdělávala a snažila se růst,“ říká prvostupňová učitelka Lenka Baše z Olomouce, finalistka letošního ročníku ceny Global Teacher Prize CZ. „Nejvíc mě ale posunulo, když jsem si uvědomila, jak velkou svobodu v práci mám.“

Proč jste se rozhodla stát se učitelkou na prvním stupni? Na jakých školách jste během své kariéry pracovala?

Hned po základní škole jsem se rozhodla, že chci studovat speciální pedagogiku. Inspirovala mě moje maminka, která cvičila děti v Sokole, věnovala se dětem z dětských domovů a měla kamarádku, která měla postižené dítě. Já jsem v tom tehdy jasně viděla tu užitečnost. Moc jsem chtěla studovat speciální pedagogiku, takže jsem si vybrala i střední školu, kde „specka“ byla už v základu. Pak jsem poznala úplně náhodou přes inzerát úžasné lidi ze Speciálně pedagogického centra pro zrakově postižené v Liberci.

Začala jsem tam trasovat nevidomým a slabozrakým dětem různé sporty, hlavně atletiku. Vlastně musím říct, že jsem vždycky měla velké štěstí na lidi, takže ti pedagogové a ty osobnosti mě ovlivnili a přesvědčili, že studovat speciální pedagogiku je super. Jenže ještě, než jsem dostudovala, dostala jsem nabídku pracovat s nadanými. Najednou jsem se ocitla na druhém konci Gaussovy křivky a ze speciálních tříd, kde jsem v rámci praxe začínala, jsem začala působit ve třídách s rozšířenou výukou skupiny předmětů pro nadané žáky.

Co vás na práci s nadanými zaujalo?

Tehdy mě k tomu přivedla náhoda. Bylo to v roce 2007 a do jedné z těchto tříd, kam poradna vybírala nadané a mimořádně nadané děti, hledali asistenta. Řekla jsem si, že to při vysoké škole zvládnu a nastoupila jsem tam jako asistentka. Následující rok už jsem dostala svoji třídu. Když jsem viděla tu skupinu dětí, jaké jsou, jak žijí úplně jinými věcmi, jaké emocionálně sociální problémy je trápí, jak často nenachází porozumění a kamarády mezi vrstevníky, tak jsem si říkala, že to má smysl.

Mimořádně nadané děti mají odlišné potřeby, často si mezi námi připadají jako mimozemšťané. My se je snažíme škatulkovat, napasovat do norem. Očekáváme, že se změní a přizpůsobí nám, a oni zase nechápou, proč by měly. Je potřeba se věnovat všem dětem, ale nějak cítím, že ty nadané nám ze systému vypadávají. Většinová populace vnímá, že mají potenciál, takže očekává, že si pomůžou samy nebo pomůžou ještě těm ostatním. Bohužel ale přehlížíme jejich potřeby. Mnohdy je za tím strach; obava učitelů, že mají ve třídě dítě, které by třeba mohlo být v něčem lepší než oni a bude klást otázky, na které oni nemají odpovědi.

Jaké jsou nyní podmínky pro nadané děti ve školském systému Česka?

My, kteří se věnujeme práci s nadanými, se napříč republikou známe a stýkáme, protože škol, které to téma skutečně systematicky uchopily segregovanějším způsobem, je hrozně málo, a navíc jich pořád ubývá. Prakticky nelze naplňovat rovné příležitosti ke vzdělávání v segregovaných třídách, takže škol, které prosazují tento způsob výuky, je opravdu málo. Napříč Českem asi šest, pokud mluvíme o státních školách. Je těžké ten model udržet legislativně i finančně. Na druhou stranu ale vznikají modely integrační.

A jak se žáci vůbec v této třídě ocitali?

Olomoucká pedagogicko-psychologická poradna má skvělé kapacity, co se týká diagnostiky nadání, jak v poli psychologickém, tak speciálně pedagogickém a my jsme s ní velmi úzce spolupracovali. Takže poradna nám vždy testovala a sestavovala tu skupinu dětí, kterou nám pak doporučila ke vzdělávání.  Většinou jsme do poslední chvíle nevěděli, jaká skupina přijde.

Na zápis k nám chodilo mnoho dětí, a z nich potom poradna vybírala ty, které by mohly být v individuální integraci neúspěšné. Třeba proto, že byly opravdu výjimečné nebo měly dvojí výjimečnost, sociální nebo emocionálně sociální problémy. Je pravdou, že ta seskládaná skupina byla, co se týká osobností, velmi náročná. Na druhou stranu tam ale byli zkušení pedagogové, kteří si s tím uměli poradit. Pracovali formativně, v rámci českého jazyka zaváděli prvky osobnostně sociální výchovy, k dispozici jsme měli školního psychologa. Myslím si, že i se všemi problémy to pro děti mělo větší přínos, než jaká byla negativa.

A jaký přínos to mělo pro vás?

Pro mě nesporný. Kdybych nepracovala s takovou skupinou dětí, asi bych sama nikdy neměla potřebu se pořád vzdělávat a růst. Žáci mě hodně hnali v tom, abych chtěla být pořád lepší, zajišťovat jim novinky a aspoň částečně se orientovat v oborech poznání, které je zajímaly. Takže jsem přičichla k astrofyzice, jaderné fyzice a dalším oborům, které mi nikdy nebyly blízké.

Nechávala jsem se od nich učit, byla to pro mě ohromná inspirace. Přimělo mě to například neznámkovat, protože u těchto dětí honit jedničky nemá smysl. Ony směřují k jiným cílům, mají silnou vnitřní motivaci, chtějí něco objevit a dokázat a nechtějí známky. Žáci mě tedy přivedli k formativnímu hodnocení a zároveň i ke studiu nenásilné komunikace a leadershipu, protože oni umí být někdy velmi tvrdí a jindy zase velmi úzkostní. Asi bych nebyla tam, kde jsem, kdybych učila běžnou třídu.

„Kdybych nepracovala s takovou skupinou dětí, asi bych sama nikdy neměla potřebu se pořád vzdělávat a růst.“ (c) Kateřina Lánská

Jaké to pro vás bylo, když jste najednou učila děti, které toho v některých oblastech věděly víc než vy?

Ze začátku to byly až komické situace. Jednomu prvňáčkovi jsem na nějakou otázku řekla, že nevím, a on zklamaně odpověděl: „Šel jsem do školy, protože moje učitelka bude vědět všechno!” Zklamala jsem ho tedy hned v první třídě a dlouho jsme se pasovali s tím, že opravdu nejsem vševědoucí a je to v pořádku. Že oni můžou převzít tu roli a učit mě a může to být zajímavé. Jednou jsem si počítala, kolikrát za den jsem řekla „nevím“. Měli i zálibu v tom, aby mě testovali, co ještě vím a co už ne.
Vysvětlovala jsem jim, že ani nemám potřebu všechno v hlavě mít, že děkuju, že mi to říkají, ale já se to učit neplánuji.

O nadaných dětech a jejich potřebách se v posledních letech mluví víc než dřív. Máte pocit, že se jejich situace zlepšuje?

Nejde to asi říct plošně, protože každé dítě potřebuje něco jiného. Některé tu školu „přetrpí“, je přizpůsobivé a škola mu zase tolik „neublíží“ – což neříkám, že je dobře. Pak jsou ale osobnosti, kterým ta škola ublíží na celý život, celý den jen čekají, až to skončí, až si budou moct dělat něco, co je naplňuje, co je posouvá.

Integrace může i pro tyto děti být přínosem, ale je třeba vzít v úvahu i jejich specifické potřeby. I když se budeme snažit a budeme je vytahovat na některé předměty na dvě nebo čtyři hodiny týdně, tak je to jen zlomek z celé doby, kdy ve škole musí být. Já si prostě myslím, že prostor ke zlepšení pořád je, a to jak systémový, tak ve vzdělávání učitelů i v osvětě rodičů, protože někdy mají taky neadekvátní nároky na to, co jim škola může poskytnout. Zatím to nejde bohužel systémově, ale jenom s ochotnými lidmi a jejich časem a energií.

Věnujete se badatelské výuce. Jak zajišťujete, aby výuka byla efektivní a každé dítě se z ní naučilo, co je třeba?

Každým rokem se zlepšuji, protože vidím chyby, které dělám. Teď si myslím, že to máme nastavené moc hezky. Začala jsem působit na soukromé škole, kde jsme si s mojí tandemovou kolegyní vytvořily kurikulum samy a vytvořily jsme si předmět „laboratoř – science“, který spojuje všechny přírodovědné obory a máme ho třikrát týdně. Školní vzdělávací program máme vystavěný kolem cílů a v jedné lekci můžu cílů naplnit hned několik. Shlukujeme hodiny podle témat, úlohy diferencujeme a pracujeme ve skupinách.

Než s badatelskou výukou vůbec začneme, trénujeme efektivní práci v týmech a v různých rolích. Reflektujeme, jaká role jim nejvíc sedí emočně a ve které jsou největším přínosem pro tým. A teprve až když vyhodnotíme efektivitu práce, pouštíme se do bádání. Protože ono to může být moc hezké – pohrajeme si venku, máme lupy, iPady. Jenže některé děti nedojdou k výukovému cíli, jenom si to užijí. Nemusíme se učit, běháme venku, sbíráme broučky do krabičky. Jenže já potřebuju, aby byly splněny i výukové cíle a potřebné výstupy. Proto na konci lekce děláme takzvané „rámování“.

Co to znamená?

Už od první třídy učíme děti zpracovávat protokoly a záznamy z pozorování, které si zakládají. Teď s prvňáky děláme projekt na téma: „Co se děje v trávě“, kdy měsíc bádají s lupami, aplikacemi na iPadech, a výsledky zpracovávají do Vennových diagramů a protokolů. Co je stejné, co je odlišné, co z toho můžu vyvodit. Tyto listy si zakládají a na konci lekce se dělá souhrn formou badatelského deníku, kde žák má projevit všechny znalosti a dovednosti, které se za dané období naučil, a může k tomu používat svoje i skupinové materiály. Takže čím líp si je vypracoval, tím lepší má potom podklad pro závěrečnou práci.

Říkáte, že pracujete v nově založené základní škole. Jaké to je, rozjíždět soukromou školu?

Je to náročné, ale výzvy mám ráda. Šla jsem do toho, protože si můžu věci nastavit po svém tak, jak cítím, že je to dobře. Zkušenost ukazuje, že máme výsledky, takže mám radost. V tom státním sektoru jsou věci prostě dané, a když je sedmdesátičlenný kolektiv pedagogů ve škole, tak se změny dělají těžce. Zatímco my začínáme, takže si můžeme kolegy vybírat tak, aby souzněli s našimi myšlenkami. Už k nám jdou s tím, že chtějí hodnotit formativně, učit bilingvně, učit badatelsky. Takže pro mě je to osvobozující a nabíjející, protože dopady vidím rychle.

Psala jste i školní vzdělávací program. Jak náročné to je?

Nějaké dílčí úpravy školního vzdělávacího programu jsem psala už i na předchozí škole, takže jsem si myslela, že to mám načtené zleva zprava. A pak, když přišlo na věc, jsem zjistila, jak strašně svobodný nástroj to je, když vezmeme čistý papír a nechceme jen přetvářet něco, co už existuje. Člověk má zpočátku asi přirozeně chuť, si jako berličku vzít něco dobrého a to upravovat, ale kvůli tomu nikdy neodhalí skutečné možnosti, jaké se nabízejí. Když jsme začali s čistým papírem, tak jsme například zjistili, jaké existují neuvěřitelné možnosti seskupování disponibilních hodin, co všechno vlastně můžeme. Díky tomu máme tedy science laboratoř, blok umění, kde kombinujeme a propojujeme průřezová témata ve všech tématech. Byl to velmi intenzivní rok a my už teď vidíme, kolik změn bude potřeba udělat.

Zajímá mě, jak přemýšlíte o problematice vzniku soukromých škol, kterých je v Česku čím dál víc. Nemáte pocit, že soukromé školy odsávají z těch státních šikovné děti motivovaných rodičů?

No, ale otázkou je, proč se to děje.

To by mě zajímalo. Jak to vidíte vy?

Za mě tady došlo k velkému „převratu“ ve vnímání i v pozici soukromých škol. Před dvaceti a více lety chodily do soukromých škol víceméně ty děti, které se ve státních projevovaly jako problémové a rodiče pro ně hledali aspoň nějaké vzdělání a byli ochotni jim ho tedy i zaplatit, když to jinak nepůjde. Víceméně kdo chodil na soukromou školu, tak hned získal jakousi nálepku, že má nějaké výchovné problémy, takže asi nemůže být ve státní škole, tak mu rodiče zaplatili soukromou. Nebo si o něm lidé mysleli, že je hloupý. 

Neříkám, že to byla pravda, ale takový dojem panoval. Teď po těch dvaceti letech podle mě došlo k velkému přerodu, kdy do rodičovského věku dozráli rodiče už porevoluční, kteří sami často mají vzdělání v cizím jazyce, mohli cestovat, takže viděli zahraniční systémy vzdělávání. Najednou jsou to rodiče, kteří vidí vzdělání jako hodnotu, která je důležitá.

Například Olomouc nebyla a ani nyní není průmyslovým městem. U nás je jedním z největších zaměstnavatelů Univerzita Palackého a fakultní nemocnice, je jasné, že ten studijní potenciál je oproti průmyslovým městům vyšší. Zároveň se stalo, že rodiče hledají kvalitu vzdělání a hledají priority pro současný svět. A u státních škol najednou nevidí, že by byl ten systém schopen reflektovat požadavky doby. Změny pro ně přicházejí příliš pomalu.

V čem?

Aktuálně vidíme proměnu potřeb zaměstnavatelů. Chtějí měkké kompetence, dovednosti s technologiemi, schopnosti spolu komunikovat – a RVP teprve letos zavádí novou informatiku na střední školy, předměty zaměřené na soft skills a leadership zcela chybí. Ti rodiče to cítí a jsou ochotni se i nějakým způsobem uskromnit, co se týká rodinného rozpočtu, a raději si jdou pro vzdělání tam, kde vidí, že škola ctí hodnoty 21. století, které jsou potřeba pro to, aby jejich dítě bylo v dnešním světě úspěšné.

Myslím si, že tohle je hlavní důvod. Soukromé školy jsou prostě schopné rychleji reagovat na požadavky, jsou schopné zmenšit třídní kolektivy, zajistit více pedagogů, takže je tam lepší klima. Dokážou být otevřené k rodičům. A to všechno rodič ocení a raději zaplatí ty peníze, než aby čekal na zázrak ve státním sektoru.

Kam myslíte, že to povede?

Asi se může stát, že to tak dlouho bude postupovat, až se role státního a soukromého sektoru úplně otočí. Jediné, co by pomohlo, je prostě finanční podpora státním školám, doškolování učitelů, dovybavení technikou, aby mohly soukromým školám konkurovat. Já tvrdím, že je dobře, že vznikají soukromé školy. Vytvářejí totiž nátlak na školy státní, a tím se zvyšuje kvalita státního sektoru, který už alespoň částečně vidí, že se také musí snažit, vyvíjet se a měnit, nebo mu ujede vlak. Zatím to, myslím, ale ještě není tak dramatické. Existuje spousta úžasných a inspirativních státních škol.

Ve své přihlášce do ceny GTP píšete, že se vaše profesní sebepojetí během let praxe velmi změnilo. V čem konkrétně?

Ze začátku jsem samozřejmě dělala spoustu chyb, ze kterých jsem se rok od roku víc učila, jak to dělat nechci. Týkalo se to i formativního hodnocení, badatelské výuky, nenásilné komunikace. Nejvíc jsem si ale postupně uvědomila, že nemusím dělat všechno, nemusím všechno stihnout. Věta „Nestíhám!“ je ve školství prostě úplná hloupost, člověk se musí dokázat oprostit od toho časového stresu.

Postupem času jsem si víc a víc uvědomila svou svobodu v tom, že pouze musím naplnit výstup a musím ho dobře znát. K tomu je právě skvělé dobře znát školní vzdělávací program, protože vím, kam směřuji, co chci a nesvazují mi ruce žádné učebnice, materiály a kolegové z jiných škol, kteří mi říkají, že touto dobou mám být v učebnici na straně 66.

Zároveň se učím upozadit se v tom, že nemusím stihnout všechny metody, všechny novinky. Když někdo učí čtení metodou Sfumato a funguje mu to, tak já nejsem o nic horší, když učím analyticko-syntetickou metodou, cítím se v ní dobře a mám výsledky. Mám ráda portfolio různorodých metod, které můžu použít v případě potřeby, ale ne vše najednou a plošně. Někdy jsem mívala pocit, že musím jít na všechny semináře, všechno se naučit a hned to využít. Největší změnou v sebepojetí pro mě bylo, když jsem si dokázala říct stop, tohle není cesta. Vyberu si jen několik věcí a budu je dělat nejlíp, jak dokážu, a nebudu si vyčítat, že jsem to neudělala jinak.

Ve vaší přihlášce také čtu, že je pro vás důležité vést děti k pohybu. Proč, a jak to konkrétně děláte?

Je to tím, že jsem duší sporťačka. Dlouho jsem hrála basketbal, mám muže, který učí tělocvik, a děti, které obě dělají sport. A tak v tom cítím jednak způsob psychohygieny a relaxace, uvolnění emocí, příležitost k trávení společného času, ale i pro režimovost, spolupráci, osobní zodpovědnost – nezradit tým, když víte, že musíte přijít, musíte je podpořit, jste členem skupiny.

Takže ve sportu vidím prostor pro rozvoj osobních hodnot, také neuvěřitelný růst volních vlastností, a musím zdůraznit i význam pro snazší překonávání puberty. Je ale potřeba pohyb nabízet včas, protože čím menší dítě je, tím je potřeba pohybu přirozenější. Musíme ukázat dětem, jaké všechny výhody sport má, kromě toho, že to je nějaký kroužek a že se naučí dovednost, v čem všem mu může pomoci.

K tomu mě přivedly právě nadané děti, protože ony často přemýšlejí tak, že pokud nejsem vrcholový sportovec a nejsem nejlepší, tak proč bych to vůbec měl dělat? Proč bych měl sportovat, když v tom nejsem nejlepší? Hledali jsme cestu, jak ukázat dětem, že pohyb má i jiné benefity, než být vítěz, někomu něco dokazovat a získávat medaile.

Jednou z vizí naší nové školy je i zdravý životní styl a pohyb. Máme pro děti dokonce trenéra, který je vede k pohybu, zdravému stravování i psychohygieně, snažíme se s dětmi trávit alespoň čtvrtinu času celého týdne venku, a to jak ve výuce pohybu, tak ve výuce všech ostatních předmětů, protože pohyb je přirozenou součástí a je až patologické, kolik hodin denně necháváme děti sedět v lavicích.  A musím říct, že to je pro ně velmi přínosné, soustředění v hodinách je potom o mnoho větší.