Nadání je ve školách zadupáváno do prachu, říká místopředseda české Mensy

Tomáš Blumenstein založil spolek Svět vzdělání, který už devět let ve spolupracujících veřejných školách zřizuje třídy pro děti s intelektovým nadáním. „V běžné třídě zakrňují a cítí se na okraji společnosti,” říká místopředseda Mensy ČR. „Jediný model podpory nadání, který česká škola jakž takž umí, je segregační,” domnívá se.

Ne všechny nadané děti v běžné škole trpí. Není škoda je vyčleňovat z různorodého kolektivu?

Existují nadané nebo šikovné děti, které to přežijí bez velkých problémů, to je pravda. Ale proč? Pochopí, že se po nich moc nechce, to, co se chce, udělají snadno, dostanou se do podvýkonu. V horší variantě jsou nadané děti v běžné třídě depresivní, v lepší variantě to mají na háku, ale každopádně se utlumí, nerozvinou, jak by mohly. Je opravdu málo případů, kdy nadané dítě v běžné třídě funguje dobře, je podpořeno učitelem, který mu dává k dispozici individualizovaný materiál, a je zároveň extrovertní a v klidu tak, že si popovídá s kýmkoli. Jsou to jen velmi nízká procenta.

Mezi odborníky na vzdělávání převládá názor, že rané dělení dětí podle charakteristik, jako je intelekt, není společensky prospěšné, oslabuje to vazby a porozumění mezi sociálními skupinami. Dokonce to podle nich neprospívá ani dětem samotným, včetně dětí nadaných. Ve většině vyspělých zemí se teď za optimální považuje, aby spolu ve škole byly různé děti až do patnácti let. Vy s tím nesouhlasíte?

Pro mě to není expertní, ale spíš ideologický názor. Levicové rovnostářství, které záměrně potlačuje rozdíly a běda, když někdo vyčnívá. Měli jsme to tady čtyřicet let a věřím, že na to spousta lidí slyší dodnes. Když se podíváte na sportovní třídy, třeba hokejové, tak tam jsou také žáci s určitými dispozicemi a je jim tam spolu dobře. Proti tomu se nikdo nevymezuje. Hudebně nebo výtvarně zaměřená třída taky nikomu divná nepřijde. Ale když se udělá intelektově vybraná třída, tak je oheň na střeše. Já osobně jsem pro specializaci v rámci základního školství, ať už jde o sportovní, umělecké, nebo jinak profilované třídy. V běžné třídě výtvarně nadané dítě bude ostatní jen štvát tím, že si kreslí a nedělá to, co má. Ve třídě s ostatními podobnými mu najednou bude dobře, nebude za divného.

Takže to není jen otázka vzdělání, ale i vztahů? Nadané dítě si nenajde v běžné třídě kamarády?

Ano, ze zkušenosti vím, že to je pro nadané děti velký problém. Každý rok pořádám „mensovní“ tábory a tam úplně pookřejí. Nadaní většinou nemají to štěstí, že by měli ve třídě někoho podobného. Já jsem ho tedy měl, my jsme byli tři. Ale standardně, statisticky, tam to dítě máte jedno, a hotovo!

To, že naše školy neumí s nadanými pracovat v rámci běžné třídy, ještě nemusí znamenat, že to nejde, nebo ne? Kdyby byla výuka kvalitnější, dokázala by uspokojit i náročnější děti. Stejně tak, kdyby učitelé uměli vytvořit dobré třídní klima, vztahy by byly přátelské. 

No ano, v některých vyspělých zemích se učí úplně jinak. Byl jsem se podívat v jedné anglické venkovské škole, tam si každé dítě jelo svůj obsah, kompletní individualizace. Ve třídě sedí věkově čtvrťáci, ale pohledem učiva je někdo z nich v šestém a někdo ve druhém ročníku. U nás málokterý učitel skousne to, že mu dítě řekne „já to dělat nechci a chtěl bych si místo toho číst“. To je na poznámku. Podle mě nedává smysl implementovat do našeho stále ještě v esenci „pruského“ školství, kde je přístup učitelů k dětem velmi různý, britské nebo skandinávské modely, výchozí podmínky jsou zcela jiné.

Kdyby si škola roztřídila své vlastní žáky v ročníku podle výkonnosti, takže áčko by byli premianti, béčko průměr, céčko slabší – tak by jim za to Česká školní inspekce dala černé puntíky. Dřív takové školy byly, dnes se to nepodporuje, protože se přišlo na to, že to nedělá dobrotu. Jak si v tomto kontextu škola obhájí speciální třídu pro nadané?

Já bych taky žádnému řediteli nedoporučil, aby si své žáky rozhodil do tříd podle úrovní, protože by se ve třídě s nejnižší úrovní sešly děti „grázlovitějšího“ typu s dětmi slabšími a hodnými, a vznikl by velký problém.

V čem se tedy od tohoto dělení odlišuje třída jen pro nadané a bystré?

Naše třídy jsou hodně výběrové. Z jedné školy stáhneme třeba dva, tři nebo čtyři žáčky – tedy ne ze školy, ale ještě před zápisem. Skladbu ostatních škol v okrese tím nijak nenabouráme.

Třídy, které zřizujete jako spolek Svět vzdělání, ale nejsou jen pro mimořádně nadané děti, je to tak?

Je. Bereme děti od mírného nadprůměru až po velmi vysoký intelekt. Nevybíráme je testy, ale pohovorem s třemi kvalifikovanými učiteli. Třídní kolektiv se i tak chová poměrně homogenně. Děti jsou si schopny porozumět jak ve vzdělávací, tak v lidské rovině. Je jim tam dobře. A nevidím jediný důvod, proč jim v tom bránit a říkat, že by měly chodit do běžné třídy. Dospělým to vysvětluju na takovém příkladu: „Kam chodíte do hospody“? ptám se jich. Předpokládám, že i vy půjdete spíš někam do kavárny než do nějaké putyky, a půjdete tam s lidmi ze své sociální bubliny.

Zrovna já jsem vždy měla ráda hospody, kde vedle sebe sedávali chlapíci v montérkách s intelektuály nebo umělci. A někdy se i dali do řeči, zvlášť když se napili. Tyhle hospody dělaly podle mě Česko Českem, byl to takový hrabalovský svět. Občas ještě někde přežívá, u nás v pražských Vršovicích takové podniky ještě jsou. Myslím si, že základy takového světa se tvoří na základní škole, tam se děti ještě nekamarádí podle intelektu. Aspoň to je zkušenost mého dětství…

Proti lidem z jiných sociálních skupin nic nemám, ale upřímně si s nimi nemám moc co říct. A myslím, že to tak má většina lidí. Mám známé mezi lidmi dělnických profesí, ale jsou to lidé, kteří mají něco načteno. V práci jsme také v týmech, kam zapadneme. A teď si vezměte, že by vás někdo nutil chodit každý den na šest hodin někam, kde si připadáte cizí. A to se dětem děje. Já to považuju za pedagogickou bachařinu.

Společnost tvoří různé bubliny, ale nakonec je to jeden celek, který obývá jednu zem. A pokud budou nadaní lidé jednou opinion makery a lídry, budou přemýšlet a rozhodovat kvalifikovaně, když své spoluobčany nikdy nepotkali?

Tím, že někoho nutíme být s někým, s kým být nechce, k porozumění nepřispějeme. Nadané dítě nebude vycházet se spolužáky, se kterými si nerozumí. Jediné, co tam dítě zažije, je pocit, že je divné, vyčleněné, na okraji společnosti.

Otázka zní, kdy elita, lidé, kteří zřejmě skončí na rozhodovacích pozicích, pozná ty, o kterých rozhoduje. Jak si vypěstuje empatický postoj? Jak bude znát jejich potřeby a uvažování?

Když je budeme držet devět let ve škole násilím s lidmi, se kterými být nechtějí, tak to bude lepší?

Má se za to, že dětský věk je tím věkem, kdy ještě člověk jinakost vnímá bez předsudků. Děti spolu nemusí řešit jen intelektuální výzvy, my jsme s kamarádkami budovaly ve sklepě paneláku klubovnu a něco vyráběly z moduritu. Já byla brýlatá holčička se samými jedničkami, která ráda četla, ony měly trojky a byly praktičtější. Ty vztahy do dospělosti nevydržely, ale nějak mě formovaly…

Opakuji, nemyslím si, že čas strávený společně na obyčejné základní škole vede k pochopení jinakosti. Přijde mi, že to vede jen k tomu, že bohatství, které v nadaných dětech máme, prostě zadupeme.

Nadané děti mívají v sobě i určitou křehkost a v divočejším prostředí základní školy mohou zažívat diskomfort, nedostatek respektu ze strany spolužáků a učitelů, ústrky nebo i šikanu. Tak to myslíte?

Řekněme si to upřímně: v českých školách jsou nadané děti zadupávané do prachu a do hlíny, a to v masovém měřítku. Systémová podpora chybí a nakonec je to nejčastěji o tom, jestli má to dítě štěstí a narazí na empatickou a pracovitou učitelku, která ho rozpozná a je ochotná mu připravit nějaké krmivo. A stejně bude v kolektivu ten „divný“. Tak k čemu je takový systém, kterým si likvidujeme talenty?

Jak mluvíte o „krmivu“, tak mě napadlo, že nadané, zvídavé děti jsou někdy úplně nenasytné, co se vědění týče. Neumí si od svých myšlenek odpočinout, často jsou z myšlení úplně vysílené. Pokud jde o rozvoj talentů, je správná cesta dodávat jim „krmivo“, kdykoli si o to řeknou? Neměly by třeba být někdy i v tom hladu po informacích trochu bržděné, pro jejich dobro, pro harmoničtější a rovnoměrnější vývoj jejich osobnosti? Člověk není definován jen myšlením.

Jako že byste je zašlapala?

Nedej bože. Spíš mám na mysli to, že intelektový vývoj je jen jedna složka osobnosti a někdy může nezdravě převážit. Nadané děti jsou především děti. Taky nedáte dítěti deset tabulek čokolády, i kdyby vás prosilo. V čem to je s duševní potravou jiné? 

Mně se trochu příčí teze, že by se děti měly brzdit, i když vím, že to myslíte dobře. V českých školách je to samé brždění. Nicméně je jasné, že děti potřebují rozvíjet nejen intelekt, ale také pracovat s emocemi. Určitě souhlasím s tím, že k podpoře nadaných patří i zdravý životní styl, ale to zase podle nás nemá až tak na starosti škola. Má to dělat rodina. Ano, přístup má být komplexní, ale pokud si dítě odmala chce číst encyklopedie, nevím, proč bych mu v tom měl bránit. V rámci českého školství je daleko častější riziko zakrnění, než že by se něco přepísklo. A myslím si, že většina těch dětí má nějakou seberegulaci.

Z toho, co čtu ve facebookové skupině Nadané děti a o problematice vím, tak bych řekla, že samoregulace nemusí být silnou stránkou nadaných, protože mnozí čelí hodně intenzivním vjemům, emocím i myšlenkovým procesům.

Nadané děti jsou především obrovsky různé. Někdo je introvert, jiný extrovert, někdo má nadání „líznuté“ třeba autismem nebo nulovou empatií vůči ostatními. Těch variant je nekonečně mnoho. Když se někdo svěří ve facebookové skupině, už je to určitý výběr lidí, kteří zřejmě mají nějaký problém nebo se třeba jen chtějí pochlubit, jaké mají výjimečné dítě. Je to možná zajímavý obrázek, ale nebral bych to jako standardizovaný otisk.

Myslíte si, že jsme v tom, jak přemýšlíme o nadání a nadaných, oproti jiným zemím pozadu? Anebo se i jinde tomuto tématu věnují víc až v poslední době? Ve Francii se myslím relativně nedávno začal používat termín „dítě s vysokým potenciálem“, enfant haut potenciel. Nejsou určité tendence a trendy spíš globální než lokální?

Myslím, že o nadaných dětech se mluví dlouho, ale je to v každé zemi různé. Určitě na tom jsou v některých zemích daleko lépe než u nás. Ve Velké Británii měli po dlouhá léta velmi funkční program Gifted and Talented, který analyzoval zhruba deset procent dětí a týkalo se to nejen intelektu, ale i sportovního a uměleckého nadání, a měli pro ně nějaký systém podpory. Ale ten program se teď rušil kvůli nedostatku financí. Myslím, že v Británii je zrovna v posledních několika letech spíš útlum.

Jak jste se vlastně k problematice nadaných a jejich podpory dostal vy? 

Moje původní profese je stavební projektant. Jsem aktivní v Mense České republiky a podpora nadání byla nejdřív mým koníčkem. Naplno se školství věnuju od roku 2015. Předtím jsem navštěvoval školy jako konzultant – dobrovolník. Bavili jsme se o tom, co mohou udělat pro nadané děti. Viděl jsem velkou škálu modelů, jak to v různých školách dělají.

A co je tedy převládající model?

Došel jsem k názoru, že jediný způsob, jak české školství umí pracovat s nadanými dětmi, je segregace. I když zůstanou v běžné třídě a jednou dvakrát za týden si učitel vytáhne skupinku nadaných ze tříd na nějaké nadstavbové aktivity, i to je de facto segregace. Která je ale nesrovnatelně méně účinná, protože jsou to jen dvě hodiny týdně, a ne dvacet. Riskujete, že ty děti budou celý týden čekat na ty dvě hodiny.

Jak rozšířená je aktuálně podle vašeho pozorování podpora nadání v českých školách?

Programů, které by si nadaných všimly a rozvíjely je, je nekonečně málo. Možná padesát základek má systémový program, kde děti rozpoznává a něco s nimi dělá – a to něco taky není vždy úplně dobré. Speciální třídy pro děti, které mají identifikované nadání v pedagogicko-psychologické poradně, by člověk spočítal na prstech jedné ruky. I proto, že s takovou třídou je obrovská práce. Když jsme vymýšleli náš koncept, tak jsme věděli, že spolupracující školu nemůžeme přetížit, zbourat, že to musí být udržitelné. Jednou ze strategií je právě to, že do tříd zařazujeme širší škálu dětí, nejen ty mimořádné nadané. A funguje to. Takových tříd jsme postavili již třináct a další dvě otevřeme v září.

Text vyšel v příloze Akademie Lidových novin.