Nebetonujme kolejnice centralizovaným srovnávacím testováním žáků ZŠ a maturantů

 Do jaké míry řídí vzdělávání stát nebo jedna centrální instituce státu a do jaké míry participují na řízení ti, kterých se vzdělávání týká –  děti, rodiče, učitelé a ředitelé, místní zastupitelé, veřejnost? V České republice nejsou silné organizace hájící zájmy dětí, rodičů, ani silné profesní organizace učitelů. Ministerstvo a jím řízené centrální organizace tak mají sklon být hlavní řídící silou vzdělávání.  Výrazně se to projevuje například prostřednictvím současné podoby pilotování plošných testů na základních školách i podoby státní maturity, obojí výrazně celkově ovlivňuje školní vzdělávání v ČR.

Otázky pro ty, kdo podporují současnou podobu dvou národních srovnávacích supertestů  

Je záměr pilotování centralizovaného plošného srovnávacího testování žáků 5. a 9. ročníků nebo další rozvoj centrálního supertestování maturantů nasměrovat všechny jedním směrem? Kontrolovat a unifikovat žáky, školy, učitele, celou společnost? Jak podporuje stát schopnosti myslet, tvořit, aplikovat dovednosti, které jsou podstatnější pro profesní úspěch než opakování informací v celostátních srovnávacích testech? Víme, že testováním ověříme zejména zapamatované informace, které dětem v profesním úspěchu nepomohou? Odkud se bere víra, že kvality dosáhneme hlavně pevnými univerzálními standardy – co má každé dítě kdy umět?  Chceme dát školám, učitelům, dětem „koleje“, po kterých automaticky pojedou místo posílení jejich schopnosti vytvářet inovace a co nejlepší cesty? Motivuje lidi k rozvoji svých znalostí, dovedností, kompetencí „formativní“ nebo „srovnávací“ hodnocení?

Plošné testování nemusí být cestou ke kvalitě, může být i cestou nemoderní a nebezpečnou

Například ve Finsku, s tolik úspěšnými žáky v mezinárodních srovnáních, plošné testování neexistuje. Kontrola kvality vzdělávacího systému ve Finsku probíhá na „testovaném vzorku žáků“ v 6. a 9. třídě. Má tedy podobu spíše „etického“ a „neinvazivního“ výzkumu, který vládě řekne jaká podpůrná opatření dále dělat. Nesrovnává děti a školy mezi sebou, na rozdíl od pilotovaného plošného testování v ČR. I v zemích, kde nějaká forma plošného testování existuje, ho kritizují nebo omezují zacházení s jeho výstupy. U výsledných čísel je navíc nebezpečí neodborné dezinterpretace. Největší nebezpečí je, že školy začnou s dětmi nacvičovat na testy místo učení, které rozvíjí klíčové kompetence pro život a profesní úspěch. I v případě státní maturity snaha srovnávat všechny maturanty mezi sebou a ověřovat naučené informace více než klíčové kompetence může ovlivnit způsob výuky všech středních škol, které zejména mají připravovat žáky prakticky pro život a profese. Nebo tedy některé žáky připravovat na další odborné studium na vysoké škole – posilovat jejich schopnosti a motivaci učit se, řešit úkoly v mezioborových souvislostech, tvořivě psát odborné práce.

 Jak jinak hodnotit než univerzálními dehumanizovanými centralizovanými národními supertesty?

Nejdříve je důležité si uvědomit, že „srovnávání se sebou a svým pokrokem“ nebo „se standardem“ nebo „s druhými“ jsou různé často protichůdné přístupy. Je již mnoho zkušeností s formativním hodnocením (srovnáváme sebe se sebou) nás posouvá dál, dává nám zprávu o individuálním pokroku. Sebehodnocení nás učí hodnotit svůj vlastní pokrok.

Humánní a moderní testování ve školství může být časté a může mít například tyto dvě podoby:

1) „výzkumné“ národní testování na výzkumném vzorku žáků – činěné nezávislou odbornou institucí (která není paralelně kontrolním úřadem) s vysokou profesionalitou a etikou, které dává zpětnou vazbu pouze vládě a případně regionálním vládám o vzdělávání

2) „formativní“ individuální testování v běžné výuce každého učitele, slouží jen jemu a jeho žákovi dává individuální zpětnou vazbu a srovnává se žák sám se svým vlastním pokrokem

Jak měřit kvalitu v českém školství?

Naučme děti, učitele a školy měřit kvalitu, když to budou umět oni, také oni pak nejlépe svou kvalitu zvýší. Pokud jde o stát a jeho centralizované instituce ať začnou u sebe, ať měří kvalitu práce politiků, vedoucích pracovníků, svých úředníků a odborníků. Až bude stát důvěryhodný v tom, že umí měřit kvalitu sám u sebe, pak může pokračovat s měřením kvality například škol. A občany – děti a rodiče – ať vynechá preventivně úplně, „měření“ občanů může připomínat jiné než demokratické režimy.

Mnoho rodičů už vyjadřuje znepokojení, že současná podoba testování dětí je na hraně lidských práv

Současné pilotované testování na ZŠ považují někteří rodiče za ohrožení lidských práv, práv dětí i rodičů. Například tím, že jde o neoprávněný sběr údajů o dětech bez vyžádání souhlasu rodičů. Každé dítě se dozví číselné údaje, které ho srovnávají s celou jeho generací bez toho, že by toto srovnání byl prokazatelně odborně relevantní údaj. Navíc tento údaj není dostatečně chráněný před zveřejněním, zneužitím a dezinterpretací. V současné podobě testování a jeho výstup není prokazatelně  prospěšný pro rozvoj a vzdělávání dítěte.

 Kvalitu vzdělání nezvýší centrální nástroje, spíše demokratické participativní rozhodování

Cesta je šíření dobré praxe těch dobrých inovativních škol. Cesta je otevření komunikace mezi školu a okolím. Cesta je participace žáků v rámci školních parlamentů a žákovských rad. Cesta je posílení profese učitele a profesního svazu, posílení role rodičů a místních komunit a iniciativ. Cesta je vytvoření národních i lokálních „rad“ nebo „fór“ otevřených všem, kterých se vzdělávání týká a předání jim významných pravomocí v oblasti vzdělávání. Cesta je, že stát místo posilování kontrolních a řídích pravomocí centrálních institucí (MŠMT, ČŠI, CERMAT apod.) sebe i je změní na poradce a moderátory. Stát může nejlépe pomoci tím, že bude investovat do rozvoje kompetencí řídit vzdělávání u všech zúčastněných: dětí, rodičů, zastupitelů, učitelů, škol, obcí a krajů, svazů vzdělavatelů i zaměstnavatelů, formálních i neformálních iniciativ a sdružení.