Nedostatek míst na školách je příznakem fatálního selhání veřejné správy, myslí si radní Milan Vácha

Nejdříve základní školy ve Středočeském kraji bojovaly s kapacitou základních škol, nyní se silnější populační ročníky hlásí k přijímacím zkouškám na střední školy a situace se opakuje. Podle radního pro oblast vzdělávání a sportu Středočeského kraje Milana Váchy jde o lokální problém v oblastech, kde počet žáků přerostl kapacity škol zamýšlené do značné míry ještě pro tzv. Husákovy děti. „Otázce, z čeho platit infrastrukturu spojenou s bytovou výstavbou, se vyhýbáme už třicet let. Vnitřní dluh už je obrovský a netýká se jen školství, to jen kolabuje jako první,“ říká Milan Vácha.

V posledních měsících je v Praze a okolí hodně diskutované téma kapacita středních škol. Ministerstvo školství říká, že míst je dost, přesto si děti a rodiče zoufají. Jak to tedy je?

Když vezmeme absolutní počet uchazečů, u kterých předpokládáme, že v příštích letech dorazí k přijímacím zkouškám, kapacitu máme. K problémům dochází lokálně tam, kde se extra kapacita nebudovala, přestože se tam stavělo. Je otázka, jestli to kapacita škol, jak jí prošla generace Husákových dětí, v těchto oblastech může ustát. Jde konkrétně o Prahu-východ, Prahu-západ a pak o město Praha. Týká se to nejen základních škol, ale i gymnázií a dalších typů středních škol. Praha-západ například neměla ani jedno gymnázium, dnes tam ale v 79 obcích na počet obyvatel přibyly dvě Příbrami. Snažíme se to napravit, připravujeme otevření gymnázia v Jesenici a v Černošicích, ale je to hašení požáru. Do roku 2050 v této oblasti bude pokračovat urbanizace, ale obce na budování nové infrastruktury nemají. Totéž se týká Prahy, která plánuje stavět ročně 10 tisíc bytů pro 25 tisíc nových obyvatel. S každým developerským projektem ale přibývají neumístěné děti.

Dalo se této situaci předejít?

Kdybychom po revoluci nastavili legislativu více po vzoru západních zemí a k nové zástavbě budovali infrastrukturu, předejít se tomu dalo. Místo toho jsme odešli od centrálního plánování a nechali jsme na obcích, aby si schvalovaly svůj územní plán, aniž bychom vytvořili nový systém. Nyní máme 6300 obcí a každá má ze zákona povinnost zajistit základní vzdělávání pro „své“ děti, ať už smluvně, nebo ve své škole. V malých obcích, odkud chodí do školy čtyři nebo pět dětí, přitom není logické školu provozovat. U střediskových obcí se ale nepočítalo s tím, že by měly zajistit místo ve školách pro děti z okolních obcí.

Kdo za to ale může? Stát, kraje, obce?

Svým dílem k tomu přispívají všichni. Obce a města ve svých územních plánech připustily masivní bytovou výstavbu bez zajištění odpovídající (nejen) školské infrastruktury, kraje je v tom důsledně nekorigovaly. Stejně tak tento nárůst obyvatel vyžaduje budování i středních škol, speciálních škol, dětských domovů, za které je zodpovědný kraj, aniž by na bytové výstavbě jakkoliv participoval. No a k tomu všemu ani stát za celou dobu nenastavil legislativu, která by zajistila systém financování veřejné infrastruktury. Je to prostě fatální selhání veřejné správy jako celku.

Proč tedy systém nezměníme? Co potřebujeme k tomu, abychom mohli lépe plánovat, lepší data?

Nejde ani tak o data, jako o to, že nejsou systémové peníze na dostavby a není na ně ani jednotný pohled. Z pohledu Středočeského kraje a Prahy by se školy měly stavět tam, kde jsou nyní potřeba, protože se tam stěhují rodiny s dětmi, ale to je jen jeden úhel pohledu. Periferní kraje nechtějí, aby se dotovaly výstavby tam, kam se hromadně stěhují lidé často právě z jejich krajů. Vychází z toho, že když v Praze a Středočeském kraji bude nedostatek škol, tak lidé zůstanou v jejich krajích. Takže spíše chtějí finance na zlepšení vlastních škol. Dalším problémem je, že si příprava velkých projektů vyžádá často i 8 až 10 let a během této doby se v jednotlivých městech a obcích mění nejenom priority, ale i celé politické reprezentace, a tak často v řadě obcí dochází síly dříve, než v něčem uspějí.

 

 

Co pro to, aby se situace v prstencích velkých měst zlepšila, může udělat stát?

První podmínkou je předvídatelnost a také aby všichni aktéři brali nedostatečnou kapacitu jako prioritu, včetně alokace dostatku finančních prostředků. Ministerstvo financí vypsalo výzvu za 300 milionů a přišly projekty za dvě miliardy, výzva ale nebyla určena jen pro navyšování kapacit, ale také na rekonstrukce. Teď s velkou pravděpodobností bude vypsán z Ministerstva pro místní rozvoj jiný dotační titul, který bude ale primárně zaměřen na základní umělecké školy. Vzdělání tohoto typu je bezpochyby také důležité, ale my nemáme pro čtyřleté děti zajištěná místa v mateřských školách, což je zákonná povinnost obcí. Dětem, které jdou do první třídy, pak určujeme nejbližší školu i 85 km daleko.

Druhou podmínkou je odpovědět na základní otázku, kdo a z čeho má financovat veřejnou infrastrukturu vyvolanou bytovou výstavbou. Této odpovědi se vyhýbáme už třicet let. Vnitřní dluh už je obrovský a netýká se jen školství, to jen kolabuje jako první.

Můžeme se inspirovat někde v zahraničí?

Příkladů je celá řada. Pro obce u nás je typický pasivní přístup – obec změní územní plán, majitelé zemědělských pozemků se zaradují, že cena jejich pozemků raketově vzrostla a čeká se na developera. V Holandsku v rámci územního plánování obce připraví nejenom optimální návrh využití celého území, ale sami i často staví, a dokonce jsou oprávněny pro tento účel pozemky vyvlastňovat. To si u nás nedovedu představit a ani by to nebylo žádoucí. V Mnichově se více než třetina částky využije na budování infrastruktury včetně například sociálního bydlení. Ve Švýcarsku to mají provázané s katastrem nemovitostí. Když se z pole stane stavební pozemek, určí se znaleckým posudkem rozdíl hodnoty před a poté a minimálně 20 procent, ale spíše 30 až 50 procent z rozdílu se odvede do fondu, ze kterého se platí třeba právě výstavba nové školy nebo čistírny odpadních vod. Český majitel vydělá na prodeji pozemku výrazně více než švýcarský. Developer postaví a prodá dům a na čistírnu odpadních vod nebo školu se pak těžce shání evropské nebo národní dotace. A když žádné nejsou, obec nemá nástroje, které by jí umožnily na stavbu nové infrastruktury odpovídající finanční prostředky získat.

My víme, kolik například na tisíc obyvatel potřebujeme oddělení v mateřských školách, tříd v základních školách, míst ve speciálních třídách. Umíme spočítat kolik bude stát stavba nemocnice pro sto tisíc nových obyvatel, kolik potřebujeme sociálních bytů nebo knihoven, ale nemáme nástroje, které by nám umožnily tyto prostředky získat. Pokud nechceme zatížit stavebníky, kteří by si po započítání těchto nákladů museli za bydlení připlatit v řádu stovek tisíc korun, musí se financování infrastrukturního fondu vyřešit jinak. Například tím, že do něj stát bude vkládat část vybraného DPH z bytové výstavby. Je to samozřejmě nepříjemné téma – bude to stát hodně peněz a výsledek se ukáže až za dlouhou dobou, ale nějaké řešení už je nutné po třiceti letech zvolit.

Jak efektivní při plánování a financování takových projektů může být místní samospráva, která je rozdrobená do tisíců malých obcí?

V rámci teorie veřejné správy se hledá optimální velikost obce, a i když se ukazuje, že pro každý typ činnosti je to trochu jinak, v Evropě se odborná veřejnost kloní k tomu, že hranice je kolem pěti tisíc obyvatel. U školské infrastruktury je to ovšem 30 tisíc obyvatel, některé práce uvádějí i kolem 100 tisíc, což celkem dává smysl zejména u našich relativně úzce zaměřených, samostatných a specializovaných středních odborných škol. Česká republika má v průměru 1600 obyvatel na obec, podobně je na tom Slovensko nebo Francie. Na druhé straně Dánsko má po reformě veřejné správy celkem 98 obcí. Mnoho starostů s tím asi nebude souhlasit, ale obce tak rozdrobené jako u nás nemohou smysluplně řídit, rozvíjet a plánovat školskou infrastrukturu.

Je podle vás cestou větší spolupráce nebo dokonce slučování obcí?

V tomhle ohledu nejsem moc velký optimista, neochota spolupracovat na vesnicích je ohromná a do značné míry vychází ze vzpomínky na necitlivé slučování v 70. letech minulého století. Tam, kde k reformě došlo, jsou ale spokojení. Například Švédsko má za sebou první fázi a po příkladu Dánska připravují další. Ve Francii ke slučování nedošlo, ale stát spolupráci mezi obcemi motivuje finančně. U nás se hledají alespoň dobrovolné modely spolupráce.

Jak by mohl stát více motivovat obce ke spolupráci?

Tak například by mohl obce začít postihovat za neplnění povinností. Když dnes obec nezajistí „svému“ dítěti místo ve školce nebo ve škole, informuje o tom kraj, který podle rejstříku hledá nejbližší volné místo. Rodiče si pak stěžují na kraj, že dítě musí do školy vozit. Kdyby obec v takovém případě byla sankcionována, vedlo by to k tomu, že by obce své povinnosti braly vážněji. Zatím jsou nevymahatelné a to vede k nicnedělání. Čekáme, kdy přijde první žaloba na obec za to, že neumístila dítě starší tří let do školky a ani kraj nebyl schopný najít pro něj místo v dojezdové vzdálenosti. Příkladů ze Středočeského kraje, kdy obce odmítají spolupracovat a finančně se podílet na zajištění kapacit formou například svazkové školy, je bohužel mnoho. A paradoxně obce, které na hranici svých možností školské budovy vystavěly a často se i zadlužily, trpí dále, neboť se k nim fiktivně hlásí rodiče a děti, které prostě školku a školku potřebují.

Peníze, které obce dostávají pro školy v rámci rozpočtového určení daní (RUD), nestačí?

V rámci nového RUD byla v roce 2013 zavedena a následně i navýšena částka na žáka v mateřské i základní škole, za kterou se dá škola dlouhodobě udržovat, ale na navyšování kapacity škol to není dost.

EDUin ovšem před časem zpracoval analýzu, podle které obce tuto částku nevyužívají jen pro školy…

Do jaké míry se navýšení koeficientu na dítě projevilo v konkrétních třídách a školách, nevím. Je pravda, že se i po letech potkávám se starosty, kteří nevědí, že o tom mají takto uvažovat. Jinde to ale mají spočítané, ví, že například opravili střechu a že to vyčerpalo peníze, které dostanou z RUD na pět let dopředu, a do školy proto budou posílat jen provozní příspěvek. Opravdu by si ale po navýšení RUD žádná obec neměla stěžovat, že nemá na opravu střechy. To byl i důvod, po kterém jsme jako obce volaly, zrušit dotace a dát nám prostředky do RUD. A stejně se dnes žádá o dotace na ministerstva na opravu topení.

 

 

Zřizovatel je do určité míry odpovědný nejen za to, aby do školy nezatékalo, ale také za kvalitu výuky. Má například vliv na výběr ředitele školy nebo na výši jeho odměny. Jak dobře může takovou úlohu zastávat?

Vztah mezi zřizovatelem a ředitelem školy je mnohdy složitý, i vzhledem k tomu, že zřizovatel kompetentní v oblasti pedagogiky je spíš shoda okolností. Zřizovatel by měl vytvářet podmínky pro to, aby mohl ředitel naplňovat svou pedagogickou vizi, a pomoci mu se zajištěním provozu školy a nastavit mu odměny podle toho, jak se mu daří školu rozvíjet pedagogicky – například za to, že se mu podařilo do výuky zavést např. nějakou inovativní metodu. Takto to samozřejmě vždycky nefunguje. Můžeme vytvořit co nejlepší podmínky a doufat, že je ředitel využije.

Jeho výběr ale zřizovatel ovlivňuje…

Nově má v konkurzní komisi menšinu a zpravidla jmenuje ředitele na doporučení komise. Případy, kdy se zřizovatel rozhodnutí konkurzní komise vzepře, nebo nejmenuje prvního v pořadí, jsou spíš výjimečné. I v případě, že se zřizovatel řídí výsledky konkurzního řízení, se ale může ukázat, že ředitel například během pár měsíců rozložil pedagogický sbor a místo řízení začal škole vládnout. Dokonce jsme si říkali, zda by zřizovatel neměl mít možnost u nově jmenovaných ředitelů v prvním funkčním období vyhlásit předčasně nový konkurz, pokud se něco takového obnaží. Někdy zkrátka i výborný učitel jako ředitel selže. Obecně si ale myslím, že by bylo vhodnější, kdyby toto řídil někdo s větší kompetencí ve vzdělávání. Tak trochu tady doufám v nově vznikající střední článek MŠMT.

Právě v oblasti pedagogického vedení ale střední článek tak, jak byl pilotován ministerstvem školství, příliš velké ambice nemá.

Je mnohem lepší začít s tím, že střední článek bude dodávat relevantní informace a pomáhat přetíženým ředitelům se spoustou povinností, které jako statutární zástupci mají. Věřím, že pokud se ředitelé odbřemení, tak budou mít čas se věnovat pedagogice. V následné fázi, až se vybuduje partnerská důvěra, tak může přijít čas pro integraci pomoci v pedagogické oblasti. Středočeský kraj zvolil u středních škol stejný přístup. V pedagogické oblasti nepřikazujeme, ale snažíme se motivovat a podporujeme ředitele například při zavádění formativního hodnocení. V tom máme jako zřizovatel lepší podmínky než starosta malé obce, který nemá na svém úřadě odborný aparát a místní správě se věnuje po večerech při svém civilním zaměstnání.

Pak je otázkou, proč je kvalita středních škol nevyrovnaná nebo proč máme třeba právě ve Středočeském kraji takovou strukturu oborů na středních školách, která neodpovídá zájmu deváťáků a jejich rodičů.

Má to několik rovin. Jako kraj bychom měli usilovat o zlepšování kvality vzdělávání a to nově děláme přes autoevaluace a evaluace. Nově jsme také schválili systém hodnocení ředitelů s důrazem na pedagogiku a kritéria kvalitní školy, jak je při své činnosti sleduje Česká školní inspekce. Když se ale vrátím k podstatě, pro nás je závazný dlouhodobý záměr vzdělávání na úrovni České republiky, na jehož základě vytváříme krajské dlouhodobé záměry, které musí být kompatibilní a naplňovat politiku státu.

Určuje politika státu, že máme mít velké množství specializovaných oborů? V poslední době se hodně diskutuje o posilování lyceí a s tím i všeobecného středoškolského vzdělávání. Bylo by podle vás cestou posílit pozdější specializaci na úrovni střední školy, třeba podobně jako to mají americké high schools?

My máme historicky jinak postavenou školskou infrastrukturu. Kdybych dnes stavěl novou střední školu, byla by to centralizovaná škol pro třeba dva tisíce žáků, která by umožňovala prostupnost oborů. Ve škole, která má čtyři třídy v jedné budově a další tři v budově na kopci, ale campus umožňující takové sdílení tak lehce nevytvoříte. A to je typický model v naší zemi. Budovaly se samostatné střední školy, kdy každá měla své zaměření, ale školy nad 1500 žáků, což je spíše menší „high school“, jsou v naší zemi spíše výjimkou. Já spíše vidím trend obecnějších kompetencí na všech typech středních škol.

Co tedy máte v plánu, aby se situace posledních dvou let, kdy zájem o všeobecné vzdělávání ve Středočeském kraji přesahuje možnosti středních škol, neopakovala?

Předně není pravdou, že by byl ve Středočeském kraji výrazně větší přetlak na školách výslovně všeobecných. Mnohdy je zájem i o obory odborné. Spolu s Prahou a Národním pedagogickým institutem chceme projít oborovou strukturu a připravit funkční nabídku, která by co nejvíc odpovídala poptávce uchazečů a zároveň i odbornému předpokladu, jak by mohl vypadat trh práce, až budou dnešní děti odcházet ze škol.

Není to jednoduché, v poptávce jsou ve Středočeském kraji velké rozdíly – někde jsou top maturitní obory, jinde jsou nedostupné obory nematuritní. Ve středních Čechách jsou gymnázia na 5. místě, někteří ředitelé gymnázií by preferovali při navyšování kapacity spíše třídy technického lycea s nabídkou takových předmětů, jako je kybernetická bezpečnost nebo robotika. Když se rozhodneme zrušit některé úzce specializované obory, budou nespokojené cechy. Jen pro představu, v našem kraji máme ze 40 tisíc žáků jen 12 budoucích kominíků a podobné je to u řezníků. Bez ohledu na to, jak bude oborová struktura středních škol v budoucnu vypadat, ale potřebujeme obecnější kompetence i u toho, kdo se bude vzdělávat v oboru bez maturity. Řemeslník bude muset být nejen zručný, ale také bude muset být při své práci schopen využívat jako asistenta umělou inteligenci. Pouze kompetentní, odborně a manuálně zručný pracovník bude s velkou pravděpodobností moci těžit ze změny, kterou nám umělá inteligence v nejbližší době přinese.

Klub zřizovatelů je v období 1. 4. 2022 – 31. 3. 2024 financován z programu Active Citizen Fund v rámci projektu Lepší školy v obcích a městech.