Neexistují hloupé otázky, říká vědkyně Adéla Šimková z iniciativy Zeptej se vědce

Proč jste se rozhodla s kolegyněmi založit projekt Zeptej se vědce?
S kolegyněmi, se kterými jsme se rozhodly projekt založit, jsem se setkala na Ústavu organické chemie a biochemie, kde jsem se věnovala výzkumu. Trápila nás podoba toho, jak se ve veřejném prostoru diskutují vědecká témata, například očkování. Během pandemie covidu-19 jsme si všimly, že mezi veřejností a vědci chybí přímý komunikační kanál. Lidé často nevěděli, jaké informace jsou důvěryhodné, zda nejsou zkreslené politickými či jinými zájmy.

Proto jsme vytvořily platformu, kde veřejnost může klást otázky přímo vědcům. Začaly jsme s facebookovou stránkou, která se postupně rozrostla i na další sociální sítě. Naším cílem je poskytovat ověřené informace podložené vědeckými studiemi. Když dostaneme otázku, podíváme se na relevantní výzkumy, sepíšeme odpověď a zveřejníme ji – v posledních měsících i na našem webu.

Jak se projekt vyvíjel dál?
Postupem času se do projektu začalo zapojovat více vědkyň a vědců s chutí komunikovat vědu směrem k veřejnosti. Původně jsme se zaměřovali na psanou formu, ale časem se zrodila velká poptávka po živých akcích. Po skončení lockdownů jsme proto začali organizovat panelové debaty, kde odborníci odpovídali na dotazy publika.

O besedy začaly projevovat zájem i základní a střední školy. Během nich vědci představují svůj obor, mluví o své práci a odpovídají na otázky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například o změně klimatu nebo zdraví. Studenti se tak mohou dozvědět nejen zajímavé odborné informace, ale také získat praktickou představu o vědecké kariéře, jaké je to být vědcem.

Ptají se vás děti jiným způsobem než dospělí?
Velký rozdíl je v tom, že děti se méně bojí ptát. Dospělí často začínají dotazy omluvami typu: „Možná je to hloupá otázka…“ Děti takový ostych nemají, protože pro ně je přirozené, že něco nevědí. I proto máme motto „Neexistují hloupé otázky“ – chceme lidi naučit, že ptát se není ostuda.

Pro praktický život je určitě přínosné, že se studenti setkají přímo s vědci. Myslíte si, že to může studenty motivovat k tomu, aby se o vědecké obory více zajímali?
Určitě bychom byli rádi, kdybychom inspirovali mladé lidi ke studiu vědeckých oborů, ale není to náš hlavní cíl. Nejde o to „nahnat“ co nejvíc lidí do vědy. Cílem je spíš ukázat, jak věda funguje, aby si každý student mohl sám rozmyslet, jestli je to pro něj. Dalším klíčovým cílem našich aktivit je vzdělávat studenty v tom, že musí rozlišovat kvalitu informací kolem sebe.

Pracujete nějak i s vědci, aby uměli lépe komunikovat s dětmi a veřejností?
Vědci, kteří se zapojují do našeho projektu, mají přirozeně zájem vědu srozumitelně komunikovat. Tím, že se do projektu aktivně zapojují, si postupně osvojují potřebné dovednosti. Chceme být oporou ale i pro mladé vědce, kteří by rádi rozjeli vlastní projekty, a nabídnout jim naše know-how v oblasti komunikace s veřejností. Když se člověk učí být vědcem, tento aspekt zpravidla nebývá součástí studia. Vědci se primárně učí, jak sdílet své poznatky s ostatními odborníky, aby jejich práce odpovídala vědeckým standardům. Situace se sice pomalu mění a na některých vysokých školách už vznikají první kurzy zaměřené na komunikaci nebo popularizaci vědy, ale pořád jde o oblast, která je teprve v začátcích.

Nejde ale jen o dovednosti. Chceme jim zároveň ukázat, že podoba našeho společného informačního prostoru závisí i na nich. Každý, kdo má expertízu v určitém oboru, může přispět k tomu, aby do veřejné debaty vnesl kvalitní a relevantní informace.

Jaké nejzajímavější nebo nejoriginálnější otázky jste od lidí dostali?
Dotazy, které nám chodí, jsou naprosto fenomenální. Před pár měsíci nám například někdo napsal: „Může člověk přežít, když ho spolkne velryba?“ Přistoupili jsme k tomu jako k zajímavé hypotéze, podívali se, zda se tím někdo zabýval, a odpověděli na základě (ne)dostupných dat. A pak, o pár měsíců později, médii proletělo video, kde velryba sice člověka nespolkla, ale na chvíli ho měla v ústech. Naše odpověď se tak vlastně stala aktualitou. Další oblíbený dotaz je třeba: „Jak to, že mraky drží na obloze?“ To je přesně ten typ tak prosté otázky, která člověka v běžném životě nenapadne, ale když ji jednou slyší, nutně potřebuje znát odpověď.

Setkáváte se i s dezinformacemi a konspiračními teoriemi?
Ano, na sociálních sítích občas dostáváme otázky od lidí, kteří věří alternativním teoriím a spíš nás testují, zda zapadáme do „establishmentu“ (vládnoucího politického režimu, pozn. red.). Čekali jsme, že očkování bude kontroverzní téma, ale překvapilo nás, že podobně vášnivé diskuze vyvolal třeba bitcoin. Někdy se reakce veřejnosti řetězí a vyvolávají pak lavinu komentářů.

Naším principem ale je, že se snažíme vést dialog s každým, kdo o něj má zájem. Nebráníme se debatě, protože právě neochota komunikovat často vede k rozdělování společnosti. Na druhou stranu, když někdo jen uráží nebo nemá o skutečný dialog zájem, snažíme se to včas rozpoznat a neztrácet tím čas. Pokud ale někdo upřímně hledá odpovědi, rádi se mu věnujeme.

Texty, které publikujeme, jsou ozdrojované, obsahují citace vědecké literatury, píší je odborníci v dané oblasti a zároveň je recenzují další vědci. I my jsme jen lidé a můžeme psát texty zaujatě, a proto se snažíme tento faktor eliminovat vzájemnou kontrolou a recenzemi. Snažíme se také vysvětlovat, jakým způsobem tyto informace vznikají. Není samozřejmostí vědět, jakým procesem projde informace, než se dostane například do učebnic. Pokud lidé nechápou tento proces, je pak mnohem snazší informace zpochybňovat a přijímat různé alternativní výklady reality. Není to tak, že by se někdo podíval do mikroskopu, něco si pomyslel a řekl: „Takhle to je.“.

Jak tedy přibližujete veřejnosti, odkud se vědecké poznatky berou?

Obecně přijatý vědecký poznatek se stává relevantním ve chvíli, kdy projde rozsáhlou kritikou a pochybováním – nejdříve ze strany samotného autora, jeho kolegů a následně i dalších vědkyň a vědců po celém světě. Celý tento proces je velmi důkladný a věda má samokontrolní mechanismy, které pomáhají eliminovat zkreslení. Vědci samozřejmě chtějí dělat velké objevy, každý by rád našel nějaký převratný lék nebo dokázal, že něco funguje jinak, než jsme si doposud mysleli. Proto musí být jakýkoliv objev podroben přísné kritice, aby bylo možné se na něj spolehnout.

Máte v projektu ještě další linie, které byste chtěli rozvíjet do budoucna?
Naší hlavní aktivitou jsou nadále online dotazy a odpovědi, které sdílíme na sítích a na webu. Tím bychom se chtěli dostat k co nejvíc lidem. Druhým pilířem jsou živé debaty. První rok jsme pořádali šest akcí, minulý rok už šestnáct. Projekt tak po všech stránkách roste a nabírá na obrátkách. Mnohé naše aktivity jsou však zatím na dobrovolnické bázi. Snažíme se získat finance, protože náklady narůstají a chceme udržitelně růst i v budoucnu. Získali jsme i grant z EU právě na program ve školách a na další živé akce, dar od Nadačního fondu IOCB Tech. A v minulosti jsme spustili crowdfundingovou kampaň na Donio, kde nám přispěla spousta menších dárců.

Je vidět, že jste si vytvořili věrnou komunitu příznivců.
To mě naplňuje obrovským vděkem, že tolik lidí mimo naši organizaci vidí v naší činnosti smysl – dokonce natolik, že našemu projektu přispěje. Je to pro nás obrovská motivace, protože, jak už jsem říkala, drtivá většina z nás je dobrovolníky, ale nadšení nelze čerpat donekonečna. Každý příspěvek nebo zpětná vazba nám dává silný impuls pokračovat dál, protože je vidět, že naše snaha padá na úrodnou půdu.