Nejde jen o platy učitelů. Inspekce zjistila, že i vybavení škol počítači je kritické

Názory na školství bývají zpravidla značně různorodé, málokdy se dochází k nějakému širšímu koncensu. Koncem minulého týdne nastala historická výjimka, kterou skutečně dlouho nepamatujeme. Média celý týden přinášela zprávy, ze kterých to vypadalo, že zvýšit platy učitelům chtějí snad úplně všichni, dokonce i jindy ke všemu kritická opozice. Zdálo se, že jediný, kdo je proti, je nakonec vláda, která se není schopna dohodnout na státním rozpočtu. V pondělí se vláda domluvila a navýšení o 15 % schválila.

Problém je, že toto zvýšení nezmění v dlouhodobějším horizontu ve školství zhola nic. Podfinancování u největší skupiny veřejných zaměstnanců je tak enormní, že by se k podobnému navyšování musela vláda upsat na několik let po sobě, aby se z učitelství mohlo stát skutečně finančně atraktivní povolání. Pár opozičních politiků sice tvrdí, že úsporami v rezortu je možné něco ušetřit, ale odborníci se dlouhodobě shodují, že jinak, nežli masivním přílivem a zvýšením výdajů na školství alespoň na úroveň vyspělých států se ke zlepšení stavu dobrat nelze.

Druhý den nového školního roku zveřejnila Česká školní inspekce zprávu o tom, co zjistila, když šetřila, jak jsou školy vybaveny digitálními technologiemi a jak zabezpečují jejich provoz. Armagedon popisovaný ve zprávě vystihují nadpisy kapitol samostatného čtyřstránkového shrnutí hlavních zjištění: koncepce a financování jsou neefektivní, personální zajištění je nedostatečné, počítače jsou zastaralé a připojení je omezené, situace je kritická.

K uvedenému závěru dospěla inspekce také díky stanovení jakéhosi minimálního standardu, který by měl zaručit, že na každé škole mohu být počítače a internet využívány alespoň na základní úrovni. Standard například počítá s tím, že alespoň polovina učitelů má k dispozici počítač, počítače pro práci žáků jsou obnovovány nejpozději po sedmi letech a správa počítačů je zajišťována profesionálně, nikoli nahodile až při problémech a následném přivolání tatínka některého z žáků. Výsledky jsou skutečně tristní: standard naplňuje pouhých 4,8 % malých základních škol (do 150 žáků), 9,5 % velkých základních škol a 21,6 % středních škol. Sic!

Uvedený standard je přitom nejen málo ambiciózní, ale vlastně nedostatečný. Existují snad firmy nebo veřejné instituce, které by dobře fungovaly, a kde by měl počítač jen každý druhý zaměstnanec? Nebo znáte uživatele, kteří s radostí pracují na počítačích vyrobených před nástupem současné éry tabletů a uvedením prvního komerčně úspěšného iPadu? Takových bude skutečně jako šafránu.

Zpráva ČŠI díky mediálnímu humbuku kolem zvyšování platů učitelů zcela zapadla, ani do konce týdne jsem nezaznamenal žádné větší médium, které by na ni upozornilo. Přitom je jasné, že ve školství nejde jen o platy učitelů. Dlouhodobé extrémní podfinancování nepanuje jen v platech, ale i ve vybavení a jistě se netýká jen digitálních technologií. Díky inspekci teď již víme, že uvedení situace alespoň do nějakého minimálního stavu, bude vyžadovat mnoho miliard na digitální technologie do škol a to každý rok. Chceme-li povolání učitele opravdu učinit více atraktivní, těžko toho docílíme bez přátelského a moderního prostředí ve školách.

A to nejdůležitější závěrem: primárně nejde o učitele, ale o žáky. Pro ně je pobyt v kyberprostoru každodenní mnohohodinovou zkušeností. Jak se tam mají chovat bezpečně a kdo je to má naučit, když jejich učitelé do tohoto prostoru přístup nemají?  A jak se to mají naučit, když se s takovým prostředím v drtivé většině škol prostě seznámit nemohou?