Nejlepší učitelé do nejhorších škol

Bez masivní podpory učitelské profese se naše školství nezmění

V zastupitelstvu jednoho z krajů České republiky zasedá i manažer velké strojírenské firmy. Ten muž spolurozhoduje o tom, jaké studijní obory se v kraji budou podporovat, nebo jaké se utlumí. Jeho firma potřebuje dvacet nových nástrojařů. Těch se v kraji čerstvě vyučilo víc než dvacet, firma jim nabídla místo, ale použitelných je prý jen devět z nich.

Proto zastupitel žádá, aby se šlo vyučit nástrojařem více dětí, aby firma při té „velké zmetkovosti absolventů“ – abych použil oborový termín – dostala tu dvacítku použitelných. Co bude s tím zbytkem, který je podle něho k ničemu, to zastupitele netrápí. Jde mu o potřeby jeho firmy. Pochopitelně.

Tuhle historku mi vyprávěl před pár týdny jeden krajský politik pravicové orientace. Jistě nemá nic proti tamnímu průmyslu, ale ani jemu to nepřišlo normální. Velkovýroba nepoužitelných učňů těžko může někoho těšit. O jaký kraj jde, není tak důležité, podobně se chovají firemní zástupci v krajských zastupitelstvech po celé republice. Ale v čem je problém firem i učňovského školství, to vystihuje tenhle příběh mimořádně přesně. Nepotřebujeme, aby šlo více dětí na učiliště, potřebujeme, aby na konci byli použitelní absolventi.

Co se pro to dá udělat? Odpověď je v titulku. Ale je to u nás tak, že opravdu posíláme nejlepší učitele do nejhorších škol? Tedy do těch, kde je učení opravdu těžké? Jsem přesvědčen, že ne. To není nic proti učitelům na učilištích, mají to mimořádně složité. Občas lektoruji – učím a vím, že máte-li motivované publikum, je to zábavná a naplňující práce. Ovšem jak roste počet těch, kteří vás ignorují, nebaví je poslouchat a nic moc dělat nechtějí, stává se z toho řehole.

Na učilištích, ale i v mnoha základních školách, je té řehole opravdu hodně a my – myslím stát a společnost – neděláme nic, abychom takovým učitelům pomohli. A přijde nám vlastně logické, když ti nejlepší absolventi učitelských fakult jdou učit třeba na gymnázium. Chyba. Každý učitel by měl projít ohněm ve vyloučené lokalitě nebo na učilišti, protože tam se toho naučí nejvíc; a za takovou práci by měl být jasný finanční i kariérní bonus.

Dobře, zatím u nás nic takového na rozdíl od jiných zemí nemáme. A vzhledem k tomu, jak pomalu ministerstvo školství chystá změny v karierním systému, dlouho asi mít nebudeme. Existuje jiné, rychlejší řešení? Ano. Učitelští mentoři. Rádci, kteří jsou k ruce učiteli ve složité situaci. Kolegové s dlouholetou zkušeností vyškolení pro práci s dospělými, u nichž se lze poradit.

Před pár dny jsem s jednou ředitelkou hledal podobného učitelského mentora pro její školu. Zjistili jsme, že známe asi tak pět lidí, kteří takovou práci dělají a dělají ji dobře. Očekávatelně je jejich kapacita naplněna na sto procent. Samozřejmě, nejspíš neznáme úplně všechny, ale vzhledem k tomu, že bychom potřebovali jednoho mentora na každé dvě tři školy, kterých máme skoro šest tisíc…

Učitelský mentoring je zcela zanedbaná oblast a nic se neděje pro to, aby takových lidí, kteří umí pomáhat druhým učitelům v obtížných situacích, bylo víc. Neexistuje program na jejich vyhledávání, zaškolení, financování a dlouhodobé vedení, ministerstvo školství nevyjednává, jak takový nákladný program zaplatit. Jenže bez toho se nic nezmění a my budeme pořád dokola naříkat nad nedostatkem kvalifikovaných, a zároveň budeme ve velkém vyrábět nepoužitelné absolventy. Kdo chce kam…

P. S. Věta v titulku je opsaná ze sloganu slavné švédské reality show, která ukazovala, co dokáže dobrý učitel i s velmi problematickými dětmi. Její česká varianta nazvaná Třída 8.A se začala vysílat v České televizi ve čtvrtek 23. října.

Text vyšel původně na webu Respekt.cz