Není myšlení jako myšlení

Možná se můžeme shodnout na tom, že procesy myšlení bývají někdy velmi uspořádané, a jindy spíše neuspořádané. V prvním případě, to uspořádané myšlení, je vnitřně souvislé, důkladně dovedené k hlubším a hlubším souvislostem, navíc postavené na víceméně spolehlivých informacích, s jasným vědomím toho, co je známo jako nesporné, nebo co se jen domnívám, v co věřím s oporou o důkazy, anebo co si jen přeju, aby bylo či platilo, i na co věřím mimo možnost důkazů, a navíc je to myšlení s jasným vztahem myslící osoby k sobě samé. Kromě toho by se do myšlení mělo do jisté míry vejít i cítění – aby pod tlakem rozumu nebyl potlačen cit a soucit, ale ani aby pod tlakem upřímných pocitů nebyl odstrčen rozum.

Ale jindy bývají procesy myšlení v něčí hlavě patrně zmatené, nebo nesoudržné, ukvapené a povrchní, nepodložené dostatečnými a ověřenými informacemi, směšuje se v nich domněnka s přáním a s faktem. V projevu takového myšlení pak vidíme protimluvy nebo spojování věcí nesouvisejících nebo mylné výklady, nedomyšlenosti a často i nepodložená tvrzení. A někdy je tam nevidíme, přestože tam jsou – protože falešnost je mazaně skrývaná.

To obojí, plus různé mezistupně, to všechno bychom asi měli považovat za MYŠLENÍ, ne jen myšlení toho prvního typu. Proto by bylo dobré používat i spojení „kritické myšlení“, a držet se významu, který má u nás i v cizině a nejen dnes. Ty všelijaké neuspokojivé způsoby myšlení, ty myšlenkové procesy divoké nebo nedotažené, ty leckoho rozčilují, ačkoliv u mládeže jsou asi přirozené tím, že myšlení se člověk musí učit, musí ho trénovat. To myšlení, které mu spadlo do klína tím, že je člověk, stačí na život v dost primitivních poměrech. Ale ani v skromném, soukromém domácím světě leckdy nestačí – lidi se rozhádají, protože si navzájem nebo sami sobě nerozumějí, nedomysleli to. A ve školní třídě je to podobné – žáky učí složitějšímu myšlení jejich učitelé, zejména když oni sami disponují tím myšlením důkladným, uspořádaným, ale taky když mají soucitné a chápavé srdce. Nekonzistentnost v myšlení svého učitele žáci často chápou jako nespravedlivost v řízení třídy nebo za odbornou neschopnost ve výuce. Naopak myšlení uspořádané, informované a humánní a také to srdce velmi oceňují, někteří intuitivně, jiní vědomě. Vztah mezi žákem a učitelem prý rozhoduje o úspěšnosti učení ze všech vlivů nejvíce.

Výraz kritické myšlení bychom pak mohli užitečně používat pro takové myšlení, které je jednak konzistentní atd., ale také zahrnuje to, že si myslící člověk udržuje jistý zdrženlivý odstup – od informací, od vznícení mysli a citu, od svého vlastního názoru i od tvrzení druhých. Odstup neznamená lhostejnost či bezcitnost, ale umožňuje nám rozvažovat nad věcí. Roz-važovat, vážit tu i onu stránku a sledovat, kde je co zá-važného nebo lehko-vážného či ne-vážného atd. Čeština se svou jedinečnou slovotvorbou nám tu podává skvělé možnosti, kudy vejít do chápání toho, co je kritické i jiné myšlení. A můžeme pak chápat, že ne vždy je kritické myšlení nutné a na místě. V lásce, v umění, ale i v badatelském zápalu, a ovšem ve sportu je dost chvil, kdy by nestály za nic, pokud by kritické myšlení získalo navrch.

Výsledkem toho rozvažování není pak jen to, že víme, kde je v nějaké situaci, v nějakém tvrzení nebo článku něčeho víc nebo méně, ale že dotáhneme u-važování až k tomu, abychom zkoumali, proč asi účastník či autor své tvrzení předkládá, co jím sleduje pro věc samu, co sleduje pro sebe sama, a taky kam nás chce svým činem nebo textem dostat.

Pokud bychom se shodli na tom, že takové myšlení, kritické, je opravdu užitečné, že to není jen mantra, a že by se mu populace měla učit, nejraději už od mládí, pak se nám možná udělá jasněji v tom, co vlastně o kritickém myšlení kdo říká. Poznáme například, kde autor nějakého textu nenápadně podsouvá pod výraz „kritické myšlení“ něco, co je rozumnému člověku nesympatické (třebas že „se o něm mele“ nebo že je totožné s nepodloženými a okázalými názory), promyslíme, zda se naschvál snaží, aby se pojem kritické myšlení v naší hlavě nepozorovaně smísil s hloupým mletím, nebo zda má autor v hlavě určitý guláš. A pokud se domníváme, že to píše tak naschvál, ptáme se, komu nebo čemu ku prospěchu taková faleš asi slouží. Své domněnky o tom vyjádříme jako domněnky, ale možná k nim najdeme v dalších projevech téhož autora hodně obdobných příkladů, a můžeme si pak myslit, že je buď mnohem nerozumnější, než jak se tváří, anebo mnohem hanebnější, než jak by se slušelo. Ale pokud chceme, aby takové projevy nerozumu nebo hanebnosti nepřehlušily veřejnou debatu, měli bychom do ní vnášet jen ta podstatná objasnění, a nepošťuchovat se nad jednou malou rybkou v moři lží a frází.