„Neposlušné děti budou pochytány a utraceny!“

… Emocionální aparát leckteré rodičky či jejího partnera v rodičovském počínání se teď možná začíná nebezpečně zachvívat. Jenže nejde o krédo či plán nějakého podlého mysopeda. Jde o přátelské upozornění, jímž provozovatelé jedné z celkem populárních českých horských chat dávají najevo, jaké prostředí hodlají udržet ve své restauraci. Jinde na to jdou ještě svižněji. „Žádné děti, žádní psi“, praví vývěska v restauraci v městě „N“ (v zemi N). Inu, mazlíčky prostě nepovažuje každý za mazlíčky. A do třetice: „DĚTI nepatří do kavárny; jsou-li však již v kavárně, musí se slušně chovat. Nechovají-li se slušně, nemohou za to děti, ale rodiče, kteří je řádně nevychovali. Nevychovaní rodiče nepatří do kavárny.“ Kavárník Suchánek, vlastník pražského podniku ARCO, se tu dopustil dokonce jisté pedagogicko-psychologické analýzy problému. Stalo se sice za 1. republiky, ale i dnes jest nápis citován a vyvěšován.

Proč to tady píšu? Končí prázdniny. Problém vyhlížející zpoza citovaných varování se sice neomezuje na červenec a srpen, ale o prázdninách a dovolených je ‒ dle mé osobní, to předesílám!, zkušenosti ‒ o něco markantnější. Maje dobré uši, nemohu si ho nevšímat, a to hned ze čtyř hledisek: jako osoba věnující se jevům pedagogickým a psychologickým, jako děd opatřený vlastními vnoučaty, jako dovolenkář navštěvující různé veřejné prostory a taky jako příležitostný výčepní v naší obecní hospodě. A všechny čtyři zkušenosti potvrzují, že potíže opravdu mohou snadno nastat. Některé děti ‒ a pozor!, mám mysli ty, které nemají žádnou ověřenou diagnózu! ‒ prostě a) nemluví, nýbrž křičí, případně až ryčí. V kombinaci s tím se pak b) část děcek nekontrolovaně a velkou rychlostí pohybuje i v prostředích nejsoucích bez rizik. Třeba jako je lokál v oné naší hospodě: bufetový systém ‒ strávníci si sami nosí ke stolu horkou polévku; všude je nádobí; hosté i personál chodí s pitím; v prostoru jsou objekty s ostrými hranami (kulečníkový stůl, vozembouch, krbové náčiní …) atd. A ještě za c): Někteří skřítci vstupují do osobních zón cizích lidí ‒ kupř. jim čučí zblízka do talířů nebo na obličej či se jinak (v kombinaci s bodem a) pokoušejí získat (diváckou) pozornost, a to na úkor poklidného obědvání těch, pro které se rozhodli.

Chvála rodičům přivádějícím do veřejných prostor děcka, jež nedělají ani za á, ani za bé ani za cé. Ať už je to tím, že dítě o „to“ samo nemá zájem nebo zafungovala výchova nebo obojím. Chvála i těm, kteří se snaží mírnit své potomky, byť úspěch bývá střídavý a mírnění vyžaduje od dospělého značnou vytrvalost. S některými z těchto rodičů lze soucítit v jejich až sysifovské námaze … je ovšem otázka, zda vždy volí efektivní strategie (problém negativně formulovaných příkazů a jiné). Nechvalní jsou pak rodiče, kteří si svých a-b-c nevšímají nebo dokonce bedlivě sledují, zda někdo jejich ratolest napomene. Tomu pak běda! Matka (ba i s ostře řezaným výrazem), leč též otec, zřejmě vnímají žádost např. personálu o korekci chování dítěte jako pohrdání vlastní genetickou výbavou a umí být na oplátku zatraceně nepříjemní.

A teď po druhé: Proč to tady píšu? Za hlasitou mluvou v komunikaci stojí pár psychologických a edukačních témat. Vezmu to v bodech. 1. Dohledat odborný článek na téma „proč některé děti nemluví, ale křičí“ se ani mně ani kolegovi fonetikovi nepovedlo. Narazil jsem jen^*/ na rozhovor s doktorkou Shahovou.^**/ Uvádí čtyři soubory příčin hlasitosti: biologický; patologický; osobnostní; kulturní. První odkazuje ke stavbě mluvního aparátu, druhý k jeho funkčním poruchám, čtvrtý ke kulturním zvyklostem. Třetí, psychologický, se bude zřejmě týkat bodu a) našeho tématu. K tomu se ovšem pár věcí (v teorii komunikace) dohledat dá. Kavárenské nápisy prostě reagují na to, že silný hlas jednoho narušuje psychický prostor druhého (DeVito^***/). A obvyklé znakové interpretace hlasitosti?: Může jít (a u dětí zhusta jde) o potřebu prosadit se v řeči, být slyšen ostatními, uplatnit se (též). Obecně pak může signalizovat kupř. i sebejistotu, ale taky hrubost, nadřazenost, egoismus a ‒ pozor! ‒ zakrývání nejistoty, úzkostí, mindráků a strachu o vlastní důležitost (např. Vymětal^****/). Tyhle interpretace by se asi rodičovstvu, láskyplně naslouchajícímu ryku svých následovníků, nezamlouvaly. A připusťme, že by byly třeba i předčasné … zatím. Tím spíše by ale mohlo být dobré hlasitosti svých dětí věnovat pozornost. I pojďme k dalším, už spíše pedagogickým tématům: 2. Je tu výchova úcty k veřejně sdílenému prostoru a dalším lidem v něm (neúcta se projevuje všelijak: noční hluk; různými stavbami ukradené horizonty (pohledy do kraje); bezohledné parkování atd. atd.). 3. Jde i o výchovu k sebevědomí. Jak to udělat, aby rodiče spolehlivěji odhadovali, kde je hranice mezi sebevědomím tzv. zdravým a sebevědomím zduřelým, které se (jak opět známo z různých výzkumů) posléze může snadno obrátit proti svému nositeli? 4. A je tu i téma zvládání vlastní rodičovské role tak, aby nebyla zbraní proti druhým. Na sebepotvrzování prostřednictvím rodičovství není nic divného. Ovšem pokud se potvrzuji tím, že obviňuji druhé z nežádoucích intervencí proti je obtěžujícímu mému dítěti, tedy proti mně, je to horší … učitelé by mohli vyprávět, že?

Čekáte-li návody k bodům, děláte dobře, že je jistě nečekáte : – ). Nabídka by byla buď nechutně obecná, nebo naopak tak rozmanitá, že by se nevešla. Ale přece jen zazpívám na konci jeden nápěv, který už jsem v tomto blogovacím prostředí notoval a budu tak činit i nadále. Co takhle vyměnit ve školách některé, byť třeba zavedené, ale přece jen ne k dennímu životu potřebné učivo, za kvalifikovaně(!) vyučovaná témata praktické psychologie? (… když už nás čeká revize RVP …)

^*/ Stránky NBC News; ^**/ Clevelandská státní univerzita; ^***/ Základy mezilidské komunikace; ^****/ Průvodce úspěšnou komunikací.