NERV radí: Zrušme zvláštní školy

„Já vím, je to škola pro blázny, ale já nejsem blázen,“ říká dvanáctiletý Alin na dvoře speciální školy pro mentálně postižené žáky v rumunském městě Targu Lapus. Alin je jedním z hlavních hrdinů filmu Naše škola, který byl promítán na právě probíhajícím festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět.

Příběh Alina, Beniho, Dany a dalších romských dětí žijících na okraji severorumunského města byl natáčen po dobu několika let a názorně přibližuje řadu problémů, se kterými je spojena snaha o překonávání bariér v jejich přístupu ke standardnímu vzdělávání. Ty bohužel nejsou přítomné jen v Rumunsku, ale i v dalších evropských zemích, včetně České republiky.

Bariéry na cestě za vzděláním

V městečku byla z peněz evropských fondů rekonstruována škola v romské části města, a tak děti, které do ní chodily, začaly na jeden rok docházet do školy v centru města, kde se najednou ocitly mezi svými neromskými vrstevníky. Škola i jednotliví učitelé si s tím poradili různým způsobem, ale ten hlavní přínos – vzájemné poznávání dětí a překonání bariéry číslo jedna, vzájemné neznalosti, byl zřejmý na první pohled.

Bariéra číslo dvě – nepřipravenost učitelů na práci s dětmi ze specifického prostředí chudoby a sociálního vyloučení – však zůstala povětšinou nepřekonána. Ve filmu vedle sebe v ostrém kontrastu stáli učitelé, kteří se ve chvíli, kdy byli ve třídě sami, snažili o frontální výuku, přednášení pojmů a počítání bez názorných příkladů, s učitelkou, která přišla do školy později, a svým zápalem a alternativními metodami dokázala děti zaujmout.

Ve chvíli, kdy už to vypadá, že se vše začíná usazovat, jsou diváci svědky bariéry číslo tři – systémových nařízení. Na základě rozhodnutí Evropského soudu ve Štrasburku, že vytváření čistě romských segregovaných škol je diskriminačním jednáním, starosta nemohl otevřít nově zrekonstruovanou školu. Děti, které se bez patřičné podpory na běžné škole v centru neudržely, vidíme na konci filmu ve speciální škole mezi dětmi s mentálním postižením. „Jako otci se mi to moc nelíbí moc nelíbí, že můj syn chodí do školy pro postižené, ale chovají se tam k němu mnohem lépe a nemusí jen sedět v zadní lavici,“ říká Beniho otec. „Kdyby sis mohl vybrat mezi školou v centru a touhle speciální, kterou by sis vybral?“ ptá se Beniho režisérka. „Tuhle speciální,“ říká Beni a klopí oči k zemi.

Ohlazení, nezaměstnatelní

„Tím byl krásně ilustrován jeden z přetrvávajících pedagogických mýtů, že děti ze specifického sociokulturního prostředí se nakonec mají ve speciálních nebo praktických školách lépe. Ano, chovají se tam k nim lépe, mají méně požadavků, nicméně toto „ohlazování“ a obrovská redukce učiva významně omezuje možnosti dalšího vzdělávání, získání dobré pracovní kvalifikace a vede následně k praktické nezaměstnatelnosti,“ řekl k tomu v následné debatě po filmu vedoucí pobočky Programů sociální integrace v Bílině Zdeněk Svoboda. On i další diskutující se shodli na tom, že za neúspěchem začleňování romských dětí ze sociálně vyloučených lokalit do běžných škol (nejen v Rumunsku) stále stojí nedostatečná připravenost škol a pedagogů a především nedostatečná systémová podpora škol.

Tím se z Rumunska rázem dostáváme na naši zahrádku. „Přibližně šedesát procent českých učitelů podle výsledků výzkumu, který jsme v loňském roce udělali, stále předpokládá, že obtížná vzdělavatelnost Romů a jejich přístup ke škole a vzdělávání jsou do značné míry geneticky podmíněné a je proto prakticky nemožné je účinně ovlivnit. Tuto fázi mají společnosti v evropských zemích, které mají delší tradici demokracie a fungování občanské společnosti, už dávno za sebou,“ dodal Svoboda.

Jako vhodný recept na překonávání zmíněných bariér se nabízí model inkluzivního vzdělávání, který usiluje o zapojení pokud možno všech dětí do běžného vzdělávacího proudu, a který je již po více než dvě desetiletí úspěšně praktikován v řadě evropských vzdělávacích systémů (Rakousko, Velká Británie, severské země).

Řadu zajímavých návrhů přináší i jedna z průběžně zveřejňovaných zpráv vládního poradního orgánu NERV, která se týká vzdělávání. V té kromě řady dalších informací pojmenovávajících hlavní problémy českého školství stojí i: „Ve školách chybějí informace, metodická podpora a řada pedagogických pracovníků není na integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami dostatečně připravena. Česká školní inspekce upozorňuje na nízký podíl využívání individuálních vzdělávacích plánů a využívání asistenční péče a na nedostatek informací o sociálním zázemí dětí.“

Zpráva NERVU nezůstává jen u definování problémů, ale navrhuje i jejich řešení. Jedním z nich je například jasně uvedený návrh na zrušení speciálních škol ve stávající podobě.
„Je často opakováno, že případným zrušením těchto škol by stovky speciálních pedagogů přišly o práci. Rakouský příklad však ukazuje, že jejich přirozený přechod do prostředí běžných škol, kde mohou pedagogům zajišťovat tu tolik chybějící podporu ve třídách a předávat know-how, jak pracovat s dětmi se speciálními potřebami, naopak zvedá počet potřebných pracovní míst přibližně o dvacet procent. Nicméně, rozhodnutí o redukci těchto škol by muselo být jednoznačně podpořeno dalšími roky, které by podpořily běžné školy a umožnily jim poskytovat všem dětem plnohodnotnou péči,“ řekl v debatě Zdeněk Svoboda.

Inkluze šetří miliardy

Potřebnost podpory vzdělávání dětí z prostředí sociálního vyloučení dokládá i následující příklad. Ekonomické statistiky uvádějí, že ztrátou člověka v produktivním věku (například při autonehodě) stát přichází zhruba o 10 milionů korun, které by tento člověk v případě, že by celý život pracoval, státu přinesl. Do této skupiny můžeme svým způsobem zařadit i dlouhodobě (někdy téměř celoživotně) nezaměstnané. Řada z nich pochází právě z praktických a speciálních škol, po jejichž absolvování jsou vybaveni tak málo znalostmi a dovednostmi, že jsou zaměstnatelní jen ve velmi úzkém segmentu pracovního trhu. K těmto 10 milionům navíc můžeme přičíst další 4 miliony korun, které jsou takovému člověku průměrně za život vyplaceny na sociálních transferech (sociální dávky, příspěvky na bydlení a další). Z jednoduchého srovnání tak vyplývá, že každý člověk, který je téměř celoživotně nezaměstnaný, způsobí již dnes zadlužené státní kase ztrátu dalších 14 milionů korun. A právě takové vyrábí současný vzdělávací systém jako na běžícím páse. Pokud se investice stamilionů korun potřebných na reformu stávajícího systému vzdělávání zdají jako přehnané, je třeba za nimi vidět miliardovou úsporu, kterou přinese úspěšné a dlouhodobé zapojení stovek dětí ze speciálních a praktických škol na pracovní trh.

Jaká je ale realita v ČR dnes? „S údivem sleduji, jak ministr Dobeš dokázal během několika měsíců rozmetat odbor speciálního vzdělávání na ministerstvu školství. Podpora inkluzivního vzdělávání ze strany ministerstva školství se tím prakticky zastavila. Nikde jsem se navíc pořádně nedozvěděl proč,“ řekl v debatě Tomáš Feřtek ze sdružení EDUin, které se zabývá českým vzdělávacím systémem.
Roli toho, kdo připravuje učitele a školy na práci s těmito dětmi, dnes na svých bedrech nesou takřka výhradně neziskové organizace a jak je vidět svým způsobem tím státu do budoucna šetří miliardy.

Na závěr uveďme ještě jednu citaci ze zprávy NERVu týkající se vzdělávání: „Český systém školství a jeho institucí dosud nenašel mechanismus průběžného adaptování na dynamické společensko-ekonomické změny okolního světa. Svět přitom na změny našeho školství čekat nebude a ani se mu nebude přizpůsobovat.“

Odkaz na zdrojový text, kde je pod blogem diskuse.