O důvěře a nedůvěře a co lze ještě na učitele naložit

První otevřený newsletter paní ministryně určený ředitelům škol mi udělal radost – bez ironie bych ho hned podepsal. Cíl pojmenovaný společné vzdělávání je výsostně důležitý. Už léta. Všimnul jsem si, že se ministryně v tomto dopise vyhnula zprofanovanému slovu inkluze. Ví, co dělá. Kdo jej ale zprofanoval, učinil nedůvěryhodným? Stokrát v dlani obrátil a zase zastrčil do kapsy?

Není pochyb – trend je správný a významný. Chvála bohu! Od 1.9. bude MŠMT ústy paní ministryně „garantovat podporu každého žáka, který ji potřebuje k tomu, aby mohl překonat překážky při vzdělávání.“ Zní to krásně a moc tomu chci věřit.

A jak to probíhá doposud? Procedura je krkolomná, administrativa náročná, řešení krátkodobé, požadavek nelze nárokovat. Jednoduše řečeno: nejedná se o systémové řešení. Z tohoto pohledu by došlo od 1.9.2015 k zásadní změně. Management tak velké společnosti, kterou MŠMT představuje, jistě ví, že si na to musí připravit nemalé prostředky. A nejen pro zavedení, ale i pro udržení. Věřím, že je má vyjednané.

V prvním čísle bulletinu paní ministryně se píše: „Činnosti, které již školy mnohde prováděly, budou hrazeny ze státního rozpočtu, a to co nejpružněji a rychle. Jinými slovy tak, aby dítě podporu, kterou potřebuje, dostalo co nejdříve.“ Pokud chci dnes získat prostředky, abych podpořil přírodovědnou, nebo třeba čtenářskou gramotnost, podmínky mi určují tzv. šablony a podstupuji neuvěřitelnou administrativu. Nevím, jaký je její smysl, když pak dostanou podporu všechny školy, co formálně nechybují. A pokud ne, neúspěšné školy se stejně nemohou poučit, protože kritéria a „prohřešky“ nejsou sděleny. Neexistuje smysluplná zpětná vazba. Pokud mají být školy učící se organizace, které vedou žáky k potřebám celoživotního vzdělávání jako významné životní hodnotě, neměla by být zastřešující organizace tím nejskvělejším příkladem?

Administrativní zátěž šablon je enormní a hlavně zbytečná a kontraproduktivní. Přiživují se na ni různí dodavatelé, rychlokvašky a fabulátoři. Fungují takto celé agentury a po cestě se ztratí významná část prostředků. Je to velká škoda. A nemluvím o tom, jaký byl čas před šablonami – zbytečných překážek v cestě bylo ještě mnohem více. Nelze se přitom odvolávat na požadavky EU – zkušenosti z okolních států nám ukazují, že takovéto podmínky jsme si nastavili sami.

Bohužel mne tyto skutečnosti vedou k pocitu, že východiskem řízení školství ve státě je nedůvěra ve školy jako takové. Pokud je oprávněná, pojďme změnit způsob výběru ředitele školy jako motoru jejího řízení. Pokud je neoprávněná, management ministerstva by měl znovu zvážit takovéto východisko. Není vhodné pro zavádění zásadních změn. Silová, kontrolní a hodnotící strategie bude ve výsledku kontraproduktivní. Je potřeba si na všech frontách lidi získat. Ředitele, učitele, rodiče, veřejnost. To stojí čas a peníze. Je třeba plán. Má-li být změna pochopena, musejí všichni dostat prostor. Důvěru. Musejí se připravit, vzdělávat, přenášet dobré myšlenky dál. Je nutné rozptýlit prvotní přirozenou reakci, kterou je pocit ohrožení. A po ní následuje, jak víme, útěk nebo obrana.

Snažím se ve své škole pracovat s potenciálem učitelů takovým, jaký je. Nabízet, ukazovat, umožňovat, inspirovat. Stavím na důvěře, na tom dobrém a silném, co mohou lidi škole nabídnout. Ministryně to v dopise také říká. Bude to dělat i vláda, ministerstvo, kraje? Je na tom (tolik potřebná) shoda?

Ve svém slovu ředitelům napsala paní ministryně další velmi důležitou větu o tom, „jak se v praxi setkáváme s názorem, že společné vzdělávání probíhá na úkor jeho kvality. A to přesto, že tuto obavu nepotvrzují žádné výzkumy.“ Esenciální sdělení. Je důležité rozbít předsudky. Nezjednodušujme si věci, opusťme vyšlapané cesty. Učitelé se musí vzdělávat, navštěvovat, potřebují systémovou podporu, důvěru, supervizi, mentoring. A na pozadí pak kritéria úspěšnosti, tedy standardy kvalitní práce.

Souhlasím s tím, aby se záměr spustil od 1.9.2015. Tato zásadní věc se odkládala čtvrt století. Ale ruku v ruce musí přicházet promyšlená systémová podpora. Můžeme se na to spolehnout? Dobrá myšlenka školních vzdělávacích programů zašla na podceněnou a nedomyšlenou podporu ze strany MŠMT. Školy jsou velmi přetížené. Čelí záplavě často nepoučených a protichůdných požadavků rodičů, záplavě předpisů a hrozeb, zbytnělé a neúměrné administrativě, novým a novým požadavkům, které se jako záplaty vrší na původní zastaralé paradigma o tom, k čemu jsou školy dobré. Učitelé se setkávají s novými dětmi, s jejich novými potřebami, jsou na ně kladeny další a další požadavky v podobě nových výukových oblastí, nových technologií, generují se další a další cíle.

Opravdu je toto cesta, jak připravit současné dítě na jeho život v rapidně se měnící společnosti? Opravdu se dá v takto vystresovaném a přetíženém prostředí budovat efektivní a podpůrné klima nezbytné pro rozvoj zdravého a sociálně zdatného jedince – ať už učitele nebo žáka?

Slova paní ministryně jsou důležitá a potřebná. Tento záměr – rozvoj potenciálu každého žáka ve společném prostředí lze ve škole s kvalitním ředitelem úspěšně zavést. Ale v jiných podmínkách. S pomocným učitelem, který se bude zabývat vedlejší agendou a administrativou. S přítomným (automatickým, nárokovatelným) poradenským systémem podpory učitele (školní psycholog, mentor nebo supervizor, speciální pedagog). Tak, jako tomu je v zemích, jejichž školství si bereme za vzor. Bylo by nefér a bylo by neprofesionální myslet si, že toto mohou nezaplacení a přetížení učitelé sami zvládnout.