O fakt silně zakotvené teorii

Tyto blogy čte, podle všeho, jen velmi málo lidí, tak si tentokrát troufnu brnknout do vlastních řad v naději, že uniknu tomu, aby mi na oplátku nějaký akademik vyprášil kožich. Nuže, začnu třemi historkami, které se opravdu staly (byť zde jsou uváděny jejich věrné, ale fiktivní analogie) a mne přiměly k zauvažování nad tím, o čem chci dneska psát.

První: Obhajoba kvalifikační práce. Uchazeč zjišťoval, zda si lektoři primární prevence stanovují cíle „lege artis didacticae“, tedy tak, jak to didaktika považuje za optimální. A to pro to, aby předpokládaná problematická zjištění „převrátil“ do podoby návrhů opatření, kterak v tomto smyslu vylepšiti přípravu takových lektorů. U obhajoby ale sprcha. „A kde máte zakotvenou teorii?“, vyrazila do boje jedna členka komise. Jenže tady ve výsledku nešlo o formulaci teorie, v podstatě šlo o „didaktické technikálie“ týkající změn lektorských kurzů, a to změn provedených na základě zjištěných „dat“. Historka další: „Moje“ diplomantka, dívka vzdělaná, pracovitá, zaujatá tématem.Vběhla na konzultaci nad téměř hotovou prací a s neklidem, ale zjevným odhodláním zaťala otázku: „No ‒ ale jak tam teď dostanu tu zakotvenou teorii ….?“ Najednou, z ničeho nic. Již poučen podobnými zkušenostmi, usoudil jsem, že jí někdo uštědřil „dobrou radu“ …, ale nepátral jsem. Místo toho povídám: „A vy jste chtěla ze svého zkoumání vyvodit nějakou teorii?“ „To ne“, povídá ona, „přece jsem zjišťovala, jestli si děcka něco zapamatují, když navštěvují ty jednorázové akce v muzeu.“ Třetí: Vyptávali jsme se (v rámci širšího výzkumu) jedné specifické skupiny pedagogů, co si myslí, o své práci ‒ co je pro ně osobně v profesi důležité, jak se vyvíjelo jejich vlastní pojetí profese atd. Výsledkem byl text pojmenovávající témata, která se v jejich výpovědích objevila. Pokud zobecnění, tak jednoduchá empirická. Metodologie byla vysvětlena. Nesměřovali jsme k vytvoření teorie. Zajímaly nás příběhy a to, jak naši respondenti vidí svou profesi, čímž jsme ‒ mimochodem ‒ naplňovali důležitou literu smyslu tzv. kvalitativního výzkumu.[1] Nicméně … když si text přečetl člen renomované redakce, pramálo nitek na něm zůstalo suchých. Jeden z klíčových apelů zněl: „Měli jste použít zakotvenou teorii.“ Potíž je v tom, že my jsme nechtěli. A věděli jsme proč. Ostatně, i podle rodičů zde skloňovaného postupu „zakotvené teorie“ (ZT), Strausse a Corbinové, mohou být cíle kvalitativních výzkumu různé: od prostého předložení názorů zkoumaných osob přes popis nějakých jevů až právě po vytváření teorie (s. 12-14). Takže: ani jeden z výzkumů si nekladl za cíl vytvořit teorii.

Mimo to, Strauss a Corbinová také na prvních stranách své knihy upozorňují na další čtyři typy kvali-výzkumu ‒ i se ZT tedy jmenují pět typů. V textu R. Švaříčka a K. Šeďové (2007) se pak, alespoň tomu tak rozumím, (samozřejmě mimo jiné!) dovíme, že ZT se stala vlivným instrumentem kvali-zjišťování (s. 84). Možná tady, v oné vlivnosti, bude zakopán pes …

Na základě těchto náhodných „historek“ (a nebyly to jen ty tři …) jsem nabyl různých (spojitých?) dojmů. Jeden je ten, že ZT se stala jakousi mantrou, a to i pro lidi, kteří vlastně nevědí, oč jde, ale vědí, že o tom kdekdo mluví (a navíc je to rozebráno ve „švaříčkovi-šeďové“!! 😀. Další je ten, že kritik ignoruje, co je vlastně cílem výzkumníka a jeho výzkumu a nutí mu ZT bez ohledu na to, jestli to má smysl. To se týká oněch výše uvedených případů, které nehledaly novou teorii, nýbrž se chtěly dovědět něco o praxi a směřovaly k vytěžení získaných dat jinak (třeba cestou variant tzv. tématické analýzy apod.). A konečně se nemohu zbavit dojmu, že popularita ZT se dobře hodí i k tomu, aby v prostředí jakési ‒ řekněme ‒ otevřenosti a vnitřní variantnosti kvali-výzkumů, byla použita jako určitý pevný bod, který je možno „kanonizovat“ a zredukovat tím živé pole kvali-výzkumu na jeden základní design … jenže tím jej také vlastně i „normalizovat“ (že by stesk po daných liniích kvantitativního výzkumu?).

K ZT je příslušné trojí kódování získaných dat[2], o jehož užitku samozřejmě nelze pochybovat. Svým způsobem ale reprezentuje i jistý možný obecný model práce s daty v kvali-výzkumu. A když říkám obecný, nemyslím, že by Strauss a Corbinová byli jediní, kdo přináší kódování. Kódování[3] (kategorizace, indexace atd.) jako takové ‒ bez ohledu na přístup ZT ‒ je jeden ze základních způsobů práce při vyhodnocování sebraných „dat“. Podobné to je i v rámci jiných přístupů (viz třeba Milles a Huberman a jejich deskriptivní, interpretativní a – řekněme – modelové kódování). Mimochodem, ani Švaříček/Šeďová ani Hendl ani Miovský netají jiné přístupy, než je ZT. Asi mám zkrátka štěstí zrovna na tvrdé jádro jejích fanoušků. Namouduši jsem kupř. neslyšel, že by se třeba někdo někde zeptal: „Proč jsi nepoužil Saldañovo narativní kódování?“

Nu, každému, co jeho jest. Na to má každý svaté právo. Ovšem pokud se má to „jeho“ stát měřítkem i pro ostatní, myslím, že to prostě není v pořádku. N. B. v případě formátu zkoumání, o němž Hendl říká: „Neexistuje jediný obecně uznávaný způsob, jak vymezit nebo dělat kvalitativní výzkum.“ (s. 49) A divadelník & metodolog Saldaña přidává: „Protože každá kvalitativní studie je jedinečná, jedinečný bude i k ní náležitý analytický přístup […] Nikdo, včetně mne, nemůže být finální autoritou, která zná nejlepší cestu ke kódování kvalitativních dat.“ (Saldaña, 2010, s. 2, 47)

Mimochodem, to, co tu píšu, není pokus vytvořit teorii o zakotvené teorii. Při popisu osobní zkušenosti a úvaze nad ní jsem dokonce ani nepoužil postupy zakotvené teorie. 😀

Nu, jak jsem říkal na začátku: ještě, že tyhle blogy skoro nikdo nečte …

Miles, M. B.  & Huberman, M. (1994). Qualitative data analysis: an expanded sourcebook. (2nd edition). London: Sage.

Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha :Grada.

Saldaña, J. (2006). Coding Manual for Qualitative Researchers. Thousand Oaks: Sage Publications Inc.

Strauss, A. & Corbinová, J. (1999) Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Podané ruce, Boskovice: Nakl. Albert.

Švaříček, R. & Šeďová, K. (2007) Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál.

[1] Hypersuperzjednodušeně ‒ se Straussem a Corbinovou, byť je jejich definice pro jiné badatele diskutabilní ‒ můžeme říci, že jde o výzkum, „… jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace.“ (s. 10).

[2] Otevřené, axiální, selektivní.

[3] Částečně s Miovským: Kódování je přiřazování klíčových slov či symbolů k částem textu (přepsaného rozhovoru, terénních poznámek z pozorování atd.) tak, aby bylo lze identifikovat významy v nich obsažené.