O marnosti mediální výchovy

Do školy nelze nacpat všechno, není nafukovací

Představte si, že stojíte před třídou osmáků na běžné základní škole. Ukážete výtisk Mladé fronty Dnes a zeptáte se, zda tyto noviny někdo z posluchačů četl. Kolik žáků se přihlásí? Téměř s jistotou – ověřoval jsem to mnohokrát – si troufnu tvrdit, že nikdo, maximálně jeden. Abychom si rozuměli. Neptám se na to, kolik lidí četlo konkrétní výtisk, ale kdo prostě aspoň jednou v životě otevřel tyto mainstreamové papírové noviny. Nikdo.

Totéž dělám už léta na kurzech mediální výchovy pro učitele, případně pro píáristy neziskových organizací. Jen s tím rozdílem, že tam se ptám, jestli ty a ty konkrétní noviny četli v posledním týdnu. Výsledek je zhruba stejný, jako když se na totéž zeptám třídy gymnazistů; přihlásí se jeden dva lidé. A pozor! Na těch kurzech se ptám lidí, kteří se profesně médii zabývají. Vlastně mi není jasné, kdo čte ten zhruba milión výtisků všech novin, které se u nás denně prodají. Éra tištěných médií zjevně končí. Ale problém mají zpravodajská média obecně. Zvlášť u mladých.

Mám za sebou dvě přednášky v rámci Týdnů mediálního vzdělávání, které organizuje Člověk v tísni, jejichž výsledkem je… tíseň. Na základní škole je mediální výchova, jak ji předepisuje rámcový vzdělávací program, předem prohraná záležitost. I proto se jí učitelé věnují jen okrajově. Rozumím jim. Pro děti do patnácti nejsou zpravodajská média součástí jejich světa. Nejen ta tištěná, ale i elektronická. Zpravodajství jim šumí okolo hlav nepovšimnuto. Na střední škole je to o trochu lepší. Ale až někdy okolo sedmnáctého osmnáctého roku vystrčí náctiletí hlavu ze zárodečné buňky blízkých vztahů a sociálních sítí – a teprve pak začínají vnímat vnější svět, tedy i zpravodajská média.

Učitelé jsou na tom o trochu lépe, ale opravdu o malinkou trochu. Jejich vztah k médiím není obvykle postaven na kritické znalosti, ale na předsudcích a paušálním odmítání. Tím nepomlouvám učitele, jen konstatuji, že se tím neliší od zbytku populace. A není to opět žádná novinka. Moje zkušenost z kurzů mediální gramotnosti pro dospělé je, že předsudečné mínění o médiích se za posledních patnáct let víceméně nezměnilo. Bez ohledu na to, jak zásadně se za tu dobu změnila média.

Chci tím říct, že je mediální výchova k ničemu? Vůbec ne, jen mám pochybnost o její současné podobě. Aniž bych chtěl mluvit didaktikům do jejich práce, přijde mi, že tahat svět dospělých médií do základní školy skoro nemá smysl. Mnohem užitečnější je učit děti práci s textem a pozornému čtení. Klidně se dá začít u pohádek. A pokračovat ke schopnosti najít manipulaci, rozlišit informaci a reklamu. K tomu jsou šikovné články z ábíčka, dívčího časopisu i youtuberské video.

Na střední škole už je příležitostí víc, ale je dobré si uvědomit, že škola není nafukovací. Přitom je obklíčena šiky těch, kteří si myslí, že to či ono ve škole chybí, je to zásadní a měli by se v té věci proškolit učitelé. Finanční výchova, ekologická výchova, mediální výchova, filmová výchova, vnímání veřejného prostoru a architektury, občanské vzdělávání… Učitel nemůže být univerzální robot s vyměnitelnými nástavci na všechno, na co si kdo zrovna vzpomeneme.

Přijde mi, že nejen pro mediální výchovu je jen jedna cesta. Nepřidávat další „předměty“, obsahy a průřezová témata, ale prostě zatáhnout do školy reálný život. Představte si, že je vám třináct a rozhodnete se zorganizovat ve vaší škole malý filmový festival pro veřejnost. Máte na to deset tisíc korun, musíte najít místo, pozvat lidi, sehnat filmy i biletáře, dát veřejně vědět, jak to dopadlo.

Ručím za to, že o financích, médiích, veřejném prostoru a filmu se dozvíte rozhodně víc než z přednášky, kdy v rámci nějaké spanilé jízdy mediální či filmové výchovy na tři zaujaté připadá dvacet těch, co omdlívají nudou a visí bezvládně z lavice. Anebo aspoň budete příště lépe rozumět, o čem to ten člověk u tabule vlastně mluví.

—

• Přečtěte si víc o Týdnech mediálního vzdělávání, kterého se účastní i novináři Respektu. A aby řeči o užitečných projektech nevypadaly jen jako řeči, tady příklad galerie projektů, z nich mnohé splňují požadavek zatažení reálného života do školy.

Text vyšel původně na webu Týdeníku Respekt.