O motivaci dětí rozhoduje smysluplnost vyučování a možnost spolupráce se spolužáky

Nabízíme zápis a obrazový záznam z kulatého stolu SKAV a EDUin  na téma Jak dlouho se těší prvňáček do školy?, který byl věnován motivaci k učení. Debata se konala 15. září, účastnila se jí Soňa Rýdl z programu Respektovat a být respektován, Lukáš Šlehofer z Gymnázia Na Zatlance, který má zkušenosti s komunikací s rodiči,  Jana Udatná  ze Společnosti Montessori, zakladatelka a ředitelka  ZŠ Donum Felix, Jana Zapletalová, školní psycholožka a náměstkyně jedné ze sekcí  Národního ústavu pro vzdělávání a Denisa Sedláčková, vedoucí programu pro rodiny organizace IQ Roma servis. Moderoval Tomáš Feřtek z EDUin. Kromě přehledu hlavních témat  a videa nabízíme i zvukový záznam debaty, který je ke stažení ZDE.

Hlavní myšlenky z debaty:

• Pokles motivace na prvním stupni a pak ještě výrazněji na druhém stupni základních škol potvrzují jak zkušenosti pedagogů, tak některé výzkumy a dotazníková šetření.
• Možnými příčinami demotivace může být přílišná abstraktnost učiva, nejasný smysl toho, co se děti učí a malá míra spolupráce, která je nahrazována spíše soutěžením a porovnáváním výkonů žáků. Navíc ve velkých třídách se nedaří individualizovat výuku, proto pro některé je látka příliš jednoduchá, pro jiné složitá. (Lukáš Šlehofer)
• Důležité je, aby si dítě mohlo vybírat, co a kdy se bude učit, tedy aby mělo možnost rozhodovat o tom, na co je v tu chvíli připraveno. To zvyšuje jeho motivaci. Pro takovou práci ale učitel v běžné škole nemá prostor. (Jana Udatná)
• Překážkou může být schopnost identifikovat potřeby jednotlivých dětí, ale i omezení vyplývající z převládající organizace vyučování po pětačtyřicetiminutových hodinách.
• Klíčem je osobnost učitele, jeho uznání žáky. (Jana Zapletalová)
• Způsob práce v části škol je v rozporu se základními fyziologickými a mentálními potřebami dětí. Dítě, které přichází do první třídy, potřebuje pohyb. Pokud ho posadíme do lavice a nutíme ho čtyřicet pět minut koukat jedním směrem, je to nekompatibilní s tím, jak funguje v tomto věku jeho tělo a mozek. Navíc školy často využívají nástrojů vnější motivace prostřednictvím trestů a odměn, na něž děti rychle získávají závislost, a které ničí samy předpoklady vnitřní motivace k práci. (Soňa Rýdl)
• Žákovští účastníci debaty (ze Scio Školy v Praze 9) nejčastěji jako demotivující faktor na školách, z nichž na Scio školu přišli, zmiňovali srovnávání jejich výkonu se spolužáky a způsob, jak učitelé ponižujícím způsobem hodnotili jejich práci.
• Možným pozitivním krokem v tomto směru by mohlo být, aby se známka či jiné hodnocení stalo soukromou informací mezi učitelem a žákem.
• U dětí z vyloučeného prostředí je jedním z podstatných důvodů demotivace malá podpora v rodinách, špatné podmínky pro školní přípravu a psaní úkolů. Takové děti téměř nezažívají ve škole úspěch. (Denisa Sedláčková)
• Škola není jen prostor hraní a debat, ale především pro učení, což je vážná a usilovná práce. (Jana Zapletalová)
• Dobrým receptem je střídat ve vyučování různé způsoby práce, aby každé dítě zažilo způsob předávání informací, který jemu osobně vyhovuje.
• Vnitřně motivované, zaujaté dítě poznáme podle toho, že je ponořené do úkolu, je soustředěné, projevuje emoce a pocity. Jsou to děti, které kladou otázky k tématu a bez obav přiznají, že něco nevědí a ještě by se to potřebovaly dozvědět. Chybu vnímají jako impuls pro hledání jiného řešení. Pouštějí se do náročnějších úkolů. Nepotřebují pochvalu a odměnu. (Soňa Rýdl)
• Vztah k učení je u dětí fakticky vztahem k učiteli. Pro vztah ke škole rozhoduje, jaké jsou ve škole vztahy a atmosféra.
• Doporučení panelistů: Přijímejme děti takové, jaké jsou, učme se oceňovat jejich dobré stránky. Zrušme zvonění a hodiny na prvním stupni, naučme děti pracovat projektově. Zlepšeme komunikaci mezi žáky, učiteli a rodiči. Uvědomme si, že smyslem školy není jen předat učivo, ale vychovat osobnosti. Dbejme na to, aby naše přípravy na hodinu obsahovaly jasné objasnění smyslu toho, co s dětmi děláme, aby tam byl prostor pro svobodnou volbu, spolupráci a jasná a okamžitá zpětná vazba popisující, co se dítěti daří a nedaří.