O něčem trochu jiném aneb co je to vlastně ta inkluze?

Debata, a hlavně zavádění inkluze do škol se smrsklo na pouhá technická o organizační řešení typu jak to udělat, co budě s těmito a co když nastane tahle situace. Z širšího pojmu inkluze a docela pěkného náhradního a dosud neopotřebovaného sousloví společné vzdělávání se stala nakonec nám tak známá integrace. Škoda, ale je to pochopitelné. Takhle totiž situaci vidíme a s optikou této hrubosti jsme teprve schopni ji nazírat. Jak by ne, když náš, lidmi tolik oblíbený prezident přichází s předpotopním názorem a rozšafně si při tom vyšlapuje s kuráží člověka, který hovoří opravdu, ale opravdu do všeho.

Léta zkušeností v českém školství nás naučila. Možná jsme někdy měli ideály, ale už jsme je ztratili. Pokud je ovšem máme dál, pak je jasné, že už se realizujeme – většinou úspěšně – někde mimo školství (školství si nás nezasloužilo), anebo zůstáváme a dále zde cosi budujeme, protože jsme nebývale urputné povahy. A v této situaci pak nejsme jaksi dostatečně zadaptováni na to vše smysluplné a nadějné, co z úst nové ministryně zaznívá. Svazuje nás strach, nedůvěra, postupné znecitlivění našich receptorů, ztráta hodnot.

Tak s kým pak tedy spouštět tu inkluzi? Ne, oprava: S kým teprve pochopit tu inkluzi? Tedy přijmout, že východiskem našeho postoje není jakýsi ideální proces vzdělávání (nejčastěji frontální s klasickou organizací školního dne, ale klidně Montessori systém, princip svobodné školy nebo jakýkoli jiný přístup, který může být stejně tak bludný – a bohužel tomu tak i nezřídka je, pokud je chápán doslova). Tedy že oním východiskem není tento ideální vzdělávací proces, ale jen a pouze žák ve své jedinečnosti. Se svým vzdělávacím potenciálem, svými potřebami, ve své sociální situaci, se svou emoční inteligencí a tváří v tvář míře kumštu pedagoga, který před ním stojí. V lepším případě po jeho boku.

Vzdělávání není nutné zlo, jak se traduje, ale příležitost. Inkluze je pak výrazem obyčejného základního respektu k člověku. Je esenciální podmínkou smysluplného učení. V takové škole se ale většina žáků nevejde do jednotných podmínek vzdělávacího procesu, jak jej povětšinou známe. A tady je jádro pudla. Výkonové, agregované, standardizované a bůhvíjaké ještě vzdělávání si víceméně umí vynutit jakousi úroveň většinového formálního vzdělání, které pak předpokládá jisté společenské příležitosti, nasedá na společenskou normu a zaručuje patřičný formální status. Pokud toto je smyslem škol, pak si můžeme zamnout ruce – cíl je splněn. Pokud je však smyslem škol nabývání vzdělanosti pro život, pak jsme vedle jak ta jedle.

Nepochybuji o tom, že si naprostá většina učitelů, rodičů a žáků inkluzi přeje (za předpokladu, že se shodneme na tom, co to vlastně je). Ale všelijaké obavy a překážky, které jsme si postupně vystavěli jak ve společenském i školském systému, tak v našich vlastních hlavách, nás vedou k opačnému, v lepším případě vyčkávajícímu a pasívnímu chování. Spolu s Hrabětem se hodí říci, že je přeci tolik důvodů, proč se to může pokazit a nevyplatit.

Ptát se, do jaké míry je česká škola inkluzivní, znamená ptát se, do jaké míry je český učitel inkluzivní. A tedy do jaké míry je inkluzivní česká společnost. A to už nám dojde, že teď asi pár bodů ztratíme. Stačí se podívat na náš národní postoj k uprchlické otázce. Vidíme, kdo z našeho strachu profituje. Někdo se ještě diví, že bojechtivá (rozuměj xenofobní) skupina Ortel je tak úspěšná a natahuje ruku po Slavíkovi. Mohlo by se toto dít v inkluzivní společnosti?

Přitom je toto vše dobře pochopitelné. Je cítit, že ve společnosti je mnoho energie, která se vybíjí a ztrácí v neústrojných střetech a protichůdných tendencích. Stejně tomu je ve školství a společnost i vzdělávací systém navzdory energii chudnou. Vyprchává víra, roste nedůvěra. Srážky a střety měly smysl, dokud svět nebyl globální – jeden kmen vymýtil druhý a posílil, jeden italský městský stát zachvátil druhý a bylo vymalováno. Dnes ovšem žijeme v takovém propletenci, že nám nezbývá, než být veskrze podporující a inkluzivní. Není to volba, je to nutnost. A my nejsme. Tato slepota poukazuje na naši animální podstatu a nenabízí nám příliš radostnou perspektivu.

Jak si to tedy představuji? Jako příklad si vezmu onu kapelu Ortel. Jistě, že takové kapely a projevy byly a budou. V naší situaci jsou i legitimní a přirozené. Prostě máme strach. Někdo se klepe, někdo hrozí a někdo jedná. Naše reprezentace, autority, instituce v čele se školami by pak měly mít jasno ve společenských hodnotách a potřebách a využívat energii jednotlivých sdružení, spolků, hnutí a dalších uskupení k dlouhodobém dialogu s nimi, k permanentní kultivaci, k začlenění, ne vytěsnění ze společnosti. K tomu, aby jejich energie byla využita a stala se příznivým zdrojem pohybu celku. Cesta omezování a svádění do jednoho šedivého řečiště je nešťastná. Je nepochopením doby a je fatálním anachronismem.

Východní myšlení, ale například i bojové umění umí pracovat s energií protivníka – nebo spíše druhé strany, ještě přesněji: s energií druhé část sebe sama. Tuto inspiraci bychom si mohli pro sebe vzít, poskytla by nám šanci. Tento text chce poukázat na to, jak je dění ve společnosti úzce propojené se situací ve školství, s jeho ambicemi a skutečnými možnostmi. V tomto světle je apel na inkluzi nabíledni. Ovšem inkluze ve školství nemůže existovat jako na nějakém parádním ostrově a ve společnosti pak absentovat. Inkluze se musí stát národním a evropským programem naší vlastní záchrany. Nevím, jestli budeme spaseni, ale alespoň přežít bychom mohli.