O nedostatku času

Nedávno mě pobavil i rozesmutněl kreslený vtip: Pračlověk před sebou kutálí kolo a volá: „Chlapi, počkejte, podívejte se na tohle!“ A ti dva pralidi vepředu se ani neotočí a jen mávnou rukou se slovy: „Nezdržuj, nemáme čas.“ A dál s úpěním šoupají kamennou deskou, na které leží těžký kámen. Tak nějak, připadá mi, se pohybuje české školství.

Jeho postavení v mezinárodním průzkumu PISA (matematická, přírodovědná, čtenářská gramotnost) se od revoluce v podstatě zhoršuje a učitelé patří k těm nejméně spokojeným se svou prací. Navzdory slibům jedné vlády za druhou dostávají v přepočtu na HDP země stále méně. A nyní jsme se usadili na poslední pozici mezi Evropany. Aktuální průměrný plat je v Česku téměř 32 tisíc. Kde by si na to český učitel, vysokoškolák, renesanční člověk, příklad a vzor pro žáky, člověk, který by měl zapalovat mladé lidi pro jejich budoucí kariéry (a bůhvíjaké požadavky by ještě měl splňovat), tak kde by si na to tento český učitel pomyslel! O  vybájených a kýžených 130% průměrného platu ani nemluvě.

Naše škola obdržela nový mzdový rozpočet. Nevypadá dobře, přestože zvyšujeme výkony (počty žáků) a snižujeme počty učitelů. Důvodem je, že Středočeský kraj upravuje normativy, aby vyšel. Z MŠMT dostal méně peněz, než by potřeboval, tak si školy poradí. Že hodně dělíte žáky na skupiny, protože máte více hodin cizího jazyka? To není náš problém. Vždyť jen ta inkluze stojí tolik peněz… Od příštího roku má dojít ke změně financování škol – ne podle dětí, ale podle počtu vyučovaných skupin. Že tomu v tomto prostředí téměř nikdo nevěří?  A teď plánujte něco ve školství!

Když už jsem zmínil inkluzi, zastavím se u ní. Kvůli panu prezidentovi, p. Klausovi mladšímu, ale dnes už i díky samotnému způsobu zavádění inkluze a finančním problémům s jejím udržením a náladě ve společnosti vůbec má dost odpůrců i mezi rodiči a učiteli. V některých kruzích je to téměř sprosté slovo. A je to škoda.

Problémem přeci není inkluze, ale způsob, jak ji (a další změny) do škol zavádíme. Že je inkluze krok správným směrem ví každý odborník – stačí se podívat na dopady v jiných zemích. Skutečným problémem je, že a) jí nedáme šanci (sotva ji zavedeme, už ji vyhodnocujeme, ne-li rovnou rušíme), b) nemáme na ni prostředky a c) nevytvoříme školám odpovídající podmínky. Obdobně je tomu se školním vzdělávacím programem, zákonem o pedagogických pracovnících nebo kariérním systémem. Dobré nápady, které pak v praxi nepřežijí nebo skomírají.

Koncepční změny můžu zavést tak, že projekt odpolitizuji, a tím mu poskytnu prostor a čas, odbornost i vnitřní strukturu a také energii založenou na dohodě a respektu napříč společností. V českém školství (ne-li v Čechách vůbec) je to stěží představitelné, a tak se při dobré konstelaci (ministr vydrží tak rok, dva) rychle zavede změna ad hoc rovnou do nepřipraveného prostředí. A podle toho to dopadá.

A pak tu jsou chudáci učitelé (a ředitelé),  na které se vrší další a další požadavky. Jak dlouho budeme ještě ověšovat ten unavený stroj různými cingrlátky a předstírat, že není tak zle? Pro přetížené školy s nezaplacenými učiteli vymýšlíme jeden bezvadnější projekt za druhým. Tuhle peníze na speciální pedagogy (nevadí, že nejsou), tamhle přidáme interaktivní displej, začneme posílat do škol liči a avokádo, zrušíme bufety (jako kdyby děti a rodiče neměli vlastní rozum), jindy se ukáže, že děti nepracují rukama (a tak zavedeme dílny) a pro jistotu přidáme mediální výchovu, aby nás ta média tak nemasírovala. Přitom neplánujeme, nepracujeme s demografickými výhledy, nevěříme školám, že samy dobře vědí… – na nic z toho není čas, protože jsme plně zaměstnáni smýkáním balvanu.

Výsledkem po letech cukatury zprava doleva a zpět jsou nároční a nespokojení rodiče, skeptičtí ředitelé omezující se stále více na provoz než na rozvoj školy, učitelé, kterým stále více chybí klid na práci, kteří již opustili systém, nebo jsou na pokraji vyhoření, inspekce, která formuluje měřitelné ideály, aby se pak konfrontovala s realitou, a žáci, kterým tento stav neprospívá vůbec.

Je až k neuvěření, jak lpíme na starých vychozených cestách, na již nefunkčních přístupech ke vzdělávání. Všechny výše uvedené snahy zařadit do výuky další potřebná témata, která přináší stále složitější a rychleji se měnící svět, jsou legitimní. Kapacity jsou ale dávno naplněné a celý stávající školský systém je tak před zhroucením nebo je postupně odsouzen k marginální úloze, protože to podstatné se bude prostě dít mimo školy. Neumíme-li školy zadaptovat na současné a budoucí potřeby, stanou se ne motorem, ale brzdou vývoje.

Co tedy s tím, když znalostí je moc a my je všechny nemůžeme pojmout? Měli bychom se naučit vybírat z nich podle situace a potřeby, tedy být flexibilní. Znát svůj efektivní učební styl, umět pracovat se zdroji, ovládat technologie. Ale stejně tak rozumět vlastním potřebám a možnostem, vytvářet si vlastní názor, být kritický, umět si ověřovat informace. Zaměřit se spíše na Jak? než Co?. Trénink klíčových dovedností (komunikačních, kooperativních, sebereflexe a kritického myšlení) a také rozvoj zdravých a aktivních postojů k možnostem svým i možnostem celku mohou být reálnou cestou z tohoto bludného kruhu. To se ale snadno říká a hůř dělá.

Jak to vlastně všechno začíná? Narozené dítě opouští dělohu jako místo naprostého bezpečí a matka, na které je závislé, představuje vzpomínku na toto rajské místo. Každé dítě, každý člověk po takovém místě touží. Do školy přichází prvňáček většinou nadšený a přirozeně zvědavý. S bezmeznou vírou v paní učitelku, že mnohdy i maminka je na ni krátká. Uchovat si víru v přátelský svět, v kterém můžu svobodně růst (tedy efektivně se učit, chybovat, spolupracovat, přát druhému úspěch) je zásadní podmínkou pro zdravý rozvoj dítěte a člověka vůbec.

Proto je, myslím, tolik důležitý respekt, důvěra a podpora. Vyžaduje to úplnou změnu role učitele. Učitel, který smýšlí jinak, který žáka provází, inspiruje, otevírá dveře. Umí diferencovat, umí formativně hodnotit, skvěle si organizuje svou práci, je emancipovaný. Nedělá to, co žák zvládne sám. A že toho zvládne!

Učí takto dnešní škola? Učí toto fakulty? Podporuje toto systém, naše politická reprezentace? Jak velká je po tom vlastně poptávka?

Obroda školství a nalezení nového smyslu vzdělávání předpokládá přijetí nového společenského východiska, nového vzdělávacího paradigmatu. Pokud nám zhasne světýlko na konci tunelu úplně, obestře nás shovívavá tma, v které pomalu zapomeneme, kam jsme to vlastně chtěli…