O tajemných bytostech zvaných „anonymní recenzenti

Tak především nutno bez muk říci, že jsem potrefená husa. To, o čem píšu tady níže, to se mi stalo. Potrefilo mě to. A ne jednou. Ovšem kdyby se mi to nestalo, nezačal bych se zajímat, jestli se to stalo i někomu jinému a nezjistil bych, že stalo. Takže kromě své zkušenosti použiji tedy s Vaším dovolením příběhy, které mi vyprávěli různí kolegové z oboru edukačních věd (z celé republiky), jichž jsem buď zeptal, nebo povídali sami od sebe. Oč jde?

O činnost tajemných bytostí obecně známých pod označením „anonymní recenzent“ (když pošlete odborný článek do tzv. recenzovaného časopisu, jest anonymně recenzován). Mám romantickou představu, že sídlí v temných, ale noblesně vybavených sklepeních pod redakcemi odborných pedagogických časopisů, kde srkají z broušených pohárů chytrou vodu, nabírají sílu a vyčkávají, až budou povoláni na svět, aby se vypořádali s pokleslým myšlením toho či onoho autora, který se rozhodl „napsat článek“ (je to samozřejmě jen představa ‒ taky jsem několikrát byl AR, ale k pití jsem nikdy nic nedostal). Jistým společným znakem všech AR je to, že ovládají jakousi jedinou správnou metodiku, která praví, jak mají ti druzí psát své texty. Někteří druzí tu jedinou přípustnou metodiku ale neznají (nebo ji dokonce ignorují!). A proto tu jsou recenzenti! Aby určili, jak je to ve vědě správně!

Co to nepřiznat: za potrefení si obvykle můžu sám. Moje témata se třeba i považují za zajímavá, ale: nepíšu v žádoucích strukturách (třeba o výsledcích napíšu dřív než o metodě ‒ probůh!); špatně akceptovatelný je jazyk, kterým píši; iritující je, že dělávám tři tečky …; čtu špatnou/nečtu správnou literaturu; necituji texty recenzenta, bez ohledu na to, jestli jsou k mému tématu nebo ne; neumím ani popisovat ani vysvětlovat; nesnažím se každou, ba i vlastní!, myšlenku zaštítit tím, že ji už někdo někde vyslovil ‒ chápu, vskutku by bylo troufalé, míti myšlenku jen sám za sebe; nevhodně používám spojku „a“; na 10 stranách textu jsem schopen (očima recenzenta/tky, ale asi to byla holka) nasekat 67 pitomostí (fakt, tolik), které jsou mi vyčteny v komentářích (rád bych citoval, ale uvidíme, jestli zbude čas : – ); používám nepřípadné pojmy (např. slova typu diskurz; obvyklý; dobré chování atd.), navíc i neologismy a taky cizí slova (sic!); jo, a metafory  ‒ ty bych taky měl nechat být! A to ještě není všechno, ale – stačí? Inu tak, mea culpa! Pane jo! Sám nevěřím tomu, že jsem se domohl docentury a prožil život na vysokých školách, aniž by mne někdo superarbitroval pro blbost (jak praví jistý klasik).

Poctivé je ale dodat, že recenze bývají obvykle dvě. A ‒ je to opět nejen moje zkušenost ‒ v tomto ohledu bývá mezi nimi rozdíl. Jedna recenze jde více do věcné roviny: k textu a tématu, druhá více do osobní roviny: k recenzentovi (+) a autorovi  (‒).

Texty recenzí tedy mívají leckdy (taky špatné slovo!) více významových vrstev. V některých případech se recenzent recenzí prezentuje především jako osoba, která ví, jak jsou věci správně a je povolána to šířit. A taky dát (svou recenzí) autorovi, pokud ho uzná za trulanta, co proto. A tak z některých recenzí čiší povýšená netrpělivost (s autorem), drobné agrese, animozitky, evidentní sebeprezentace recenzenta, způsoby mustrování, za nimiž těžko necítit nějaké ego-motivy atd.

Ale vraťme se i k věcné rovině. Při pozorném čtení některých posudků lze seznat, že recenze by též mohly být směle recenzovány. Proč? Příklady zde: Někteří recenzenti např. evidentně nečtou recenzované texty pozorně; jiní neznají zadání redakcí k číslu a posuzují texty bez ohledu na ně; nebo požadují úpravy, které by např. zvětšily text nad redakcí povolený rozsah (posuzují bez znalosti redakčních standardů); mají nesmyslné požadavky (recenzent žádal uvádět konkrétní literaturu, která ale ve skutečnosti neexistovala ‒ „syndrom Peroutka“, žeáno ‒ atd.); o tématu vědí jen málo a/nebo mu nerozumějí, takže následně peskují autora za svou vlastní neznalost (např. trvají na historickém faktu, který ale není nikde „vyzdrojovatelný“); sdělí, že autor se ve svém tématu nevyzná, ačkoliv tento právě velmi úspěšně obhájil v témž tématu doktorát; jindy shodí celý, obsahově dobrý text proto, že se jim nelíbí forma citování; pak zase recenzent odmítne edici textu, protože „se nedá zařadit do žádné rubriky“ (no a co?, neměly by spíše se rubriky řídit textem, než tlačit text do nějaké škatulky? jde přece o vědu a o poznání!). Recenze ale recenzování nepodléhají a redakce se jimi velmi podstatně řídí.

Nu, chtělo by se odkráčet teď od recenzování k některým širším souvislostem a k tomu, nakolik tohle má co dělat s profilací našich edukačních věd, ale píšu blog ‒ není prostor (a na profesní suicidium už mám zaděláno dost dobře jen tímhle : – ).

Věřte, nejde mi o „zesměšnění“ oprávněných požadavků recenzentů. Dobrá recenze, která „nepopravuje“, ale pomáhá, má povahu kolegiální diskuse, bystří mozek atp., ta má cenu zlata. Jde mi o to, co je v anonymních posudcích vážně divné, bizarní, nevěcné, chvástavé, chybné atd. a přesto je to tak vlivné. Přeju Všem čtenářům, kteří píší, aby měli jen skvělé (což nevylučuje, že kritické) posudky!

P. S. Nedávno mi jeden časopis zabývající se mj. lingvodidaktikou poslal žádost o recenzi. Souhlasil jsem, ale s podmínkou, že se podepíšu. Neměli s tím vůbec žádný problém … a následná debata s autorkou byla moc fajn.