O vzdělání a vzdělanosti

Seděli jsme na zahrádce před výčepem s kamarády z dětství a povídali o všem možném. Samozřejmě došlo i na politiku, tedy de facto na politiky. „Ten ministr Pecan, to je hodně vzdělanej člověk“, povídá Adalbert. „On je chodící naučná encyklopedie, on ví vlastně všechno, jak ho tak poslouchám. A taky ty znalosti dokáže použít! Jako argumenty! Pěkně s tím vždycky utře všechny ostatní, kteří to neznají nebo mají tyhlety „jiný názory“, jak se říká!“ [Adalbertovo haštěřivé já vykouklo z jeho očí] „Pecan na ně ukáže a jede: ‚Ti, kteří si myslí, že to a to, tak ti se hluboce mýlí a chybí jim dostatek rozhledu a vzdělání!‘ Tak to řekne a to se mi líbí!“, plácne Adalbert dlaní do stolu a napije se piva. [uspokojené horší já zase zalezlo] Jurda, který je tady autem, s nechutí pohlédne na sklenici plnou malinovky výhružné barvy. „Copak ten tvůj Pecan … ale takovej předseda strany Balvan, to je kádr! Výbornej řečník! Von si s tou češtinou jen hraje. Ten, i kdyby lhal nebo kecal blbosti, tak se to stejně nepozná. On tě úplně strhne tím, jak to pěkně říká! To tak umět …“ [abych Jurdu neošidil, tak jen podotknu, že z něj taky vykouklo jedno jeho já, takové to, které má potřebu se někomu kořit ‒ Jurda je dobrák a „uznalej“, jak o něm říkala moje teta … ] „A víte, proč jsem si na něj vzpomněl zrovna teďka? Přes toho Pecana. Balvan se taky umí vypořádat s protivníkama! Třeba ta jeho formulace ‚Jen úplný hlupák si může myslet tak falešné věci!‘, to mě vždycky dostane“, prohlásí Jurda [kořivé já se zatetelí posvátnou ustrašeností …] a spláchne to douškem malinovky.

Prostě ‒ uzavřou oba pánové ‒ Pecan a Balvan mají zatraceně dobré vzdělání!

Váhal jsem, váhal… ale nakonec mi stavovská čest nedala. Nejdřív řeknu, jak to dopadlo a pak proč to tak dopadlo. Nuže ‒ rozcházeli jsme se sice v dobrém, ale kluci na mne přece jen hleděli s nedůvěrou, která nebyla zas až tak úplně daleko od té, co bývá nazývána „krajní“. A teď k tomu proč (přičemž podotýkám, že to, co je psáno tady níže, si nevymýšlím; mám to načtené letitým studiem pedagogických knih a prodebatované s kolegy didaktiky).

Zkusím to zkrátit.

– Podíváme-li se na pedagogické definice vzdělání, najdeme v nich, že jde o souhrn různých vědomostí, dovedností a rozumění, které má jako svorník spínat další dovednost, totiž dovednost „jak s tím vším zacházet“.

– Vzdělání tedy není totéž co sečtělost, jen vědomosti či disponování dostatkem informací. Hlava nabušená znalostmi ještě nemusí být vzdělaná. „A že proč?“, zajímá se Jurda, který si díky malinovce uchovává jasnou mysl.

– Protože za součást vzdělání se považuje taky ‒ řekněme ‒ étos či morálka, mravní niveau, rozměr (nebo jak libo). Na zmíněné „zacházení“ s informacemi může mít podstatný vliv i další v definicích zmiňovaná složka vzdělání s morálkou související ‒ hodnoty (a z nich vyplývající postoje atd. atd.). Hodnota může býti jevem ošidným, neboť pro někoho jí může být i hulvátství, pro jiného rum a pro dalšího je klíčovou hodnotou to, že mu druzí líbají lem roucha [kdyby Balvan nosil roucho, Jurda by líbal!]. I při vší soudobé relativizaci hodnot pedagogika zatím nedospěla k závěru, že právě ten rum je hodnotou podstatně profilující žádoucí podobu vzdělanosti.

– V rámci edukačních snah je hodnotou obvykle míněno cosi, co je dobré nejen pro jejího nositele, ale ideálně i pro společnost. Prostě − kupř. hodnota „spolupráce“ se (snad) při vzdělávání pořád ještě cení více, než hodnota „vítězství nad všemi za každou cenu“.

– A s odkazem na „Globální výchovu“ Pika a Selbyho připomenu, co napsal muž se zkušeností vězně koncentráku, kterážto zkušenost mu přivodila nedůvěru ke vzdělání (dr. Mengele a ti druzí …): totiž že čtení, psaní a matematika (zde zastupující vzdělání) jsou důležité, pouze pokud slouží k tomu, aby polidšťovaly. Snad tedy nejsem mimo logiku věci, když vyjadřuji mínění, že vzdělání by nemělo postrádat (obecně řečeno) rozměr společenské prospěšnosti.

– Je-li to tak, pak by vzdělání nemělo být používáno „proti někomu“ − s výjimkou zločinců, bestií a jiných, druhým opravdu nebezpečných lidí.

– A ještě návazně: jako jeden z rozměrů vzdělanosti se uvádí i schopnost akceptovat alternativy, umět se dívat na věci z různých stran a pohledem jiných lidí. Hlásání absolutních pravd může znamenitě indikovat vzdělání poněkud ochuzené …

– A co ona rétorika [sklízející obdiv mých soustolovníků]? Ovládnutí řeči se v některých úvahách či definicích též uvádí jako jedna ze součástí vzdělanosti. Pak jest však nutno dodat, že i tady je dobré být obezřetným. Šikovná rétorika může být prázdná, lhavá [jak říkal i Jurda] a může být použita jako palice tančící po hlavách těch, kteří se řečníkovi nezamlouvají nebo mají ony jiné úhly pohledů. Že dobrý řečník má „mít morálku“, to ostatně potvrzuje i výzkum Ústavu pro jazyk český (2004). Pokud rétorika nejde ruku v ruce s morálkou, nejde o dobrého řečníka, byť by jeho řeč byla tak vázaná, jako skvěle udělaná kniha. Jak ale mluvit o étosu řečnictví, když se, Berte a Jurdo, ti vaši Pecanové a Balvanové vezou na vlně toho, co se nově označuje za post-pravdy (lžou …), když jsou agresivní, a když své vědomosti používají proti lidem, kteří nejsou ani kriminálníci ani bestie …

Hezky to shrnuje T. Matějčková (v r. 2012 na serveru Česká pozice; v informaci o univerzitní přednášce amerického spisovatele Wallace(ho) k tématu vzdělání): „Nelze … považovat za vzdělaného takového člověka, který běhá sebestředně po světě a na všechny kolem vztekle prská. Jestli má nějaký problém se světem, je na něm, aby si ho vyřešil. Koneckonců je to on, kdo tu překáží.“