Dominik Dvořák: Obrana nejlepšího ministra školství

Ve svém prvním blogovém příspěvku  se pedagog a akademický pracovník Dominik Dvořák snaží pojmenovat, v čem Josef Dobeš jako naprostý nováček v politice i resortu školství, českému vzdělávání nakonec prospěl a které problémy i po jeho odchodu přetrvávají.

Už více než měsíc vládne na MŠMT nový pán. Náš prezident sice považoval jeho předchůdce za nejlepšího ministra školství v novodobé české historii, avšak hájit před angažovanou pedagogickou veřejností kroky Josefa Dobeše se může zdát zoufalým činem. Přesto bych se o to zde chtěl pokusit.

 Aby bylo jasno od začátku, nechci hodnotit události předchozích dvou let v oblasti např. sportu nebo vysokých škol, chci psát „jen“ o regionálním školství. Nejde mi ani o osobu Josefa Dobeše, ale o to, abychom dnes nepřestali řešit určité problémy základního nebo středního vzdělávání jen proto, že s tím začal ministr, za kterého se část pedagogické obce stydí. Ministr je dnes bývalý, problémy se bohužel bývalými nestaly. Uvedu několik z nich.

1. V českém školství existuje zásadní nerovnováha daná tím, že na školy a jejich ředitele byla přenesena vysoká autonomie, aniž by byly vytvořeny systémy monitoringu výsledků vzdělávání a odpovědnosti za ně (mimochodem předpokládané v Bílé knize). Stručně řečeno, potřebujeme dotvořit systém nějaké akontability.

2. Podobně RVP ZV ustavil nerovnováhu mezi vzdělávacími cíli založenými na odhadu budoucích potřeb na jedné straně (klíčové kompetence) a cíli vycházejícími ze zkušeností minulosti (základní gramotnosti). Pokles úrovně čtenářské nebo matematické „gramotnosti“ pravděpodobně povede k tomu, že žáci nebudou dobře vybaveni ani kompetencí k učení či řešení problémů, a mohou mít problémy na trhu práce. Stručně řečeno, potřebujeme dokončit systém standardů základních předmětů. A akontabilita zmíněná v předchozím odstavci bude muset zahrnovat jejich testování.

3. Máme příliš mnoho škol poskytujících nižší sekundární (druhý stupeň) i vyšší sekundární vzdělávání (střední škola) – příčinou je mj. struktura osídlení (máme v Česku příliš mnoho malých samostatných obcí). Vede to nejen k ekonomické neudržitelnosti školské soustavy, ale pravděpodobně také překáží zajištění dostatečně široké a kvalitní vzdělávací nabídky v příliš malých školách. Prostředky na školství se vyplýtvají na vytápění poloprázdných budov. Potřebujeme reformu financování školství. Součástí musí být snižování počtu druhých stupňů – díky demografické vlnce možná ne rychlé, ale cílevědomé.

Ani určité přístupy k řešení těchto problémů by dnes neměly být tabu jen pro to, že se je více či méně obratně pokoušel předchozí ministr prosadit. Josef Dobeš jako naprostý nováček v politice obecně i v resortu měl totiž jeden nenápadný půvab: nebyl nijak spojen s reformními projekty posledních dvou desetiletí ani s lidmi a institucemi za ně odpovědnými. Mohl se proto rozejít např. s jednostrannou rétorikou kurikulární reformy (i s částí jejích protagonistů). Mohl zkoušet jiná řešení než ta, která se zde v posledních dvaceti letech často neúspěšně zaváděla.

Jedna z věcí, za něž byl exministr kritizován, byl spěch. Odhaduji, že na základě zkušenosti státní maturity Dobeš usoudil, že je celkem jedno, kolik času na jednotlivé projekty dostanou jemu podřízené ústavy, výsledek bude vypadat vždy zhruba stejně. Masakr v rezortních ústavech na jednu stranu vedl k odchodu části kvalitních pracovníků, kteří si bez problémů dokázali najít práci jinde, a těch, kdo se nebáli vyslovit kritický názor. Ale byli odejiti i ti, kdo nezastavili, nebo dokonce možná naplánovali bezprecedentní propad měřitelných výstupů českého školství. Současná situace tak otevírá možnost vybudovat podpůrnou infrastrukturu školství znovu a lépe, s novou generací odborníků.

Je pošetilé potměšile se radovat, když závažné problémy státní maturity nebo pilotního testování zdánlivě usvědčují Dobeše z diletantismu. Jestliže u nás nejsou rezortní ústavy schopny dát dohromady test bez chyb, je to bilance uplynulých dvaceti let rezortu a průšvih i v případě, že se rozhodneme dělat jen výběrové sondy místo plošného testování. Pokud u nás nejsou v mnoha školách podmínky pro to, aby se žáci jednoho ročníku nebo aspoň jedné třídy posadili všichni současně k počítačům s internetovým připojením, pak to není problém ani tak pro testování, ale z hlediska každodenní výuky, která by měla informační technologie využívat. Dobešem tvrdě prosazovaná digitalizace testování v sobě měla potenciál s tím něco udělat. Když se nevzdáme myšlenky on-line testování, bude to pro školy znamenat silnou motivaci k tomu, aby jazyky a matematiku vyučovaly v prostředí moderních technologií, což je z hlediska motivace dnešních dětí i budoucích potřeb společnosti nevyhnutelné. Výhod počítačového testování je ovšem víc a přinejmenším u deváťáků by se tato idea neměla nechat padnout. 

Když to shrnu, v českém školství je řada problémů, které vyplynuly z jednostranné orientace předchozích reforem. Můžeme je s určitým zjednodušením označit za konzervativní a neoliberální agendu. Dobešovi nelze upřít, že na tuto agendu dokázal úspěšně upozornit média a veřejnost a začal je řešit, byť po svém. Uplynulé dva roky působení tedy snad rozumnějším pozorovatelům školství ukázaly, že když si legitimní agendy nevšímají politici z velkých stran, kompetentní odborníci ani neziskové organizace, chopí se jich populisté z okraje politického spektra. Proto by projekty zahájené Josefem Dobešem neměly být opuštěny, ale kultivovány. Na druhou stranu, i kdyby platilo, že J. Dobeš byl dosud nejlepším ministrem školství, logicky se to nevylučuje s názorem, že i on byl ministrem špatným. To jen ukazuje, jakými politiky bývá toto křeslo obsazováno. Bilanci zdánlivých či skutečných chyb Josefa Dobeše podala skoro všechna média včetně ČTK, takže to zde dělat nemusím. Pro Dobešova nástupce by tedy nemuselo být zas tak obtížné laťku nastavenou nejlepším ministrem překonat.