Když se učitelé učí od sebe navzájem, mohou získat mnohem více než odbornost. Jak na to ukazuje komunita učitelů, která vznikla kolem projektu Dějepis+.
Aneta Gaborová 22. 11. 2023
Ilustrační foto (c) Kateřina Lánská
Učící se komunity mají být podle Národního pedagogického institutu (NPI) součástí metodické podpory při zavádění nového kurikula. Institut chce stavět na zkušenostech z ukončeného projektu Dějepis+. Co bude muset NPI pro vznik podobných komunit v jiných oborech udělat tak, aby opravdu vzniklo živé učící se společenství?
V nedávném rozhovoru s Ivem Jupou, ředitelem Národního pedagogického institutu, zazněla zajímavá informace. Podle šéfa instituce, která připravuje revizi Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy, budou učitelé a učitelky při zavádění změn plynoucích z revize do výuky podpořeni v takzvaných učících se komunitách. „S učícími se komunitami počítáme. Je to komplet nová generace podpory. Nabídka NPI se přestrukturovává přesně tímto směrem. Využíváme zkušenosti z předchozích projektů, jako je například Dějepis+,” uvedl Ivo Jupa.
Co přesně učící se komunita je a jaké jsou ingredience jejího úspěšného fungování? Pro zodpovězení těchto otázek bude nejlepší prozkoumat případ zmíněného Dějepisu+.
Původně ambiciózní projekt, který měl ve svých počátcích podporu klíčových institucí (MŠMT, NPI, Ústav pro studium totalitních režimů) a který proměnou výuky dějepisu na českých základkách sliboval vychovat nejen historicky, ale i občansky gramotné žáky, byl letos v létě zastaven. K ukončení projektu došlo za údivu i nesouhlasu řady zapojených učitelů. Na jeho obrysech vznikl projekt Vzájemné učení+, který chce v poslání Dějepisu+ pokračovat. Dosud však funguje bez finanční podpory, jen díky nasazení několika jednotlivců a jejich neplacené práci.
Učící se komunitu si můžeme představit jako skupinu lidí, kterou spojuje nějaký společný cíl a která se pravidelně schází k tomu, aby její účastníci sdíleli své zkušenosti, učili se, podporovali se a překonávali různé překážky. Takové komunity ale nevzniknou samy od sebe.
„Nezbytný je silný počáteční impuls,” vysvětluje Jaroslav Pinkas, garant obsahu Dějepisu+. Za něj v případě Dějepisu+ označuje jasný záměr MŠMT, silný realizační tým v podobě (dneš už bývalého) vzdělávacího oddělení ÚSTR a zázemí NPI, které poskytlo prostředky a organizační formy. „Na počátku není komunita, ale spíše souhrn jednotlivců. Je nutné navrhnout společnou agendu. V případě Dějepisu+ šlo o reflektované sdílení výuky a o nabídku kvalitního obsahu – v tomto případě badatelsky orientované lekce soudobých dějin. A pak samozřejmě přesvědčit členy komunity o smyslu této agendy. V okamžiku, kdy se to podaří, což je ale kritická fáze, je v podstatě vyhráno,” dodává Jaroslav Pinkas.
„Myslím si, že dějepisáři jsou v českém kontextu možná trochu unikátní tím, jak spolupracují a vzájemně si pomáhají,” odpovídá na otázku, proč se kolem Dějepisu+ vytvořila tak silná komunita, Jiří Karen. Učitel dějepisu na základní škole ve Slezsku působil jako regionální garant ukončeného projektu. Nyní pokračuje jako koordinátor ve Vzájemném učení+. Podle Jiřího Karena měl Dějepis+ možnost navázat už na existující síť, kontakty a materiály, které dlouhá léta vznikaly pod bývalým vzdělávacím oddělením ÚSTRu.
„Bez lidí, kteří mají respekt a budují důvěru na různých pozicích, by to nešlo,” doplňuje dějepisář. (c) Kateřina Lánská
Roman Göttlicher, učitel dějepisu na průmyslové škole ve Frýdku-Místku a vítěz letošního ročníku Global Teacher Prize Czech Republic upozorňuje na to, že mezi vyučujícími, kteří chtěli učit moderní dějiny „jinak” byla po podobném projektu velká poptávka. Byli do něj zapojeni vyučující ze dvou stovek škol v ČR. Jednou z nich byla i Markéta Hanzalová, dějepisářka na malé základce ve středočeských Strančicích. „Před spojení s komunitou Dějepisu+ jsem po něčem podobném doslova bažila. Hledala jsem učitele, kteří chtěli učit badatelsky,” popisuje.
Podle Romana Göttlichera se poptávka mezi učiteli potkala s nabídkou v podobě zapojení profesně i lidsky skvělých lidí v centrálním týmu. „Bez lidí, kteří mají respekt a budují důvěru na různých pozicích, by to nešlo,” doplňuje dějepisář.
Sdílený smysl a cíl centrálního týmu se podařilo přenést i do regionů. „Podařilo se nám aktivizovat ty nejkvalitnější zapálené učitele napříč republikou, kteří se stali placenými koordinátory komunit,” popisuje Jiří Karen. To, že byli tito nadšenci za svou práci oceněni, není ve školství zase až tak běžné. „Skutečně si myslím, že by měli být učitelé za práci nad rámec svých povinností zaplaceni,” dodává. V Dějepise+ se tedy podařilo propojit „celorepublikovou centrální podporu“, v podobě společných seminářů a vzdělávání, s lokálním aspektem regionálních učících se komunit.
Zapojení vyučující měli v rámci Dějepisu+ k dispozici už zmíněnou propracovanou a obsáhlou metodickou podporu. Pro výuku žáků v devátých třídách mohli čerpat z kompletního plánu lekcí, které bylo možné v online rozhraní najít a upravit pro své potřeby. K dispozici byly i metodiky a doporučení, jak hodinou žáky provést, včetně nabídky konkrétních historických zdrojů.
„Učit žáky badatelsky, tak aby při studiu dobových pramenů rozvíjeli své kritické myšlení či schopnost kultivovaně debatovat, je extrémně náročné na přípravu. Vyhledávání vhodných materiálů a jejich úprava může pohltit stovky hodin páce. V rámci Dějepisu+ byly tyto zdroje k dispozici,” popisuje Markéta Hanzalová.
Pochvaluje si i možnost potkávat se s dalšími vyučujícími dějepisu. V rámci těchto setkání mohla pravidelně otevřít a sdílet, jak se jí daří badatelskou výuku realizovat a vzájemně se s kolegy podporovat a hledat společně řešení. „Někdy šlo jen o to, mít možnost někomu říct, čím procházím. Přineslo to velkou úlevu,” dodává dějepisářka.
Oslovení vyučující za důvod, proč regionální skupinky fungovaly, často zmiňují i to, že měly ve svém vínku něco, co bychom mohli nazvat jako růstové nastavení mysli. „Chyba byla brána jako součást učení se. Když se v hodině něco nepovedlo, byl to signál pro přemýšlení nad „didaktickou kompozicí” hodiny. Nikdo to nebral jako selhání učitele jako osoby,” vysvětluje Jiří Karen.
Souhlasí s ním i Roman Göttlicher: „Určitě je dobré zmínit, že ne vždy bylo vše úspěšné. Někteří lidé odcházeli, další přicházeli. Bylo to „pokusné ověřování“ a jako takové obsahovalo mnoho chyb, pokusů a omylů. Ale to je „normální“ proces učení, kterým jsme procházeli. Díky spolupráci a zpětné vazbě jsme zažívali posun. Zlepšovali jsme se v dovednosti učit badatelsky – a to byl super pocit!”
Tím, že v komunitě byli lidé, které spojovala víra ve smysl badatelsky orientované výuky moderních dějin a kteří se navzájem podporovali, klesal u zapojených pocit, že jsou na změny ve výuce sami. „Zavádění inovací je vždy spojeno s překážkami a s vnitřní nejistotou: Je to, co dělám, správné? Skutečně prospívám žákům? Když mohou učitelé o svých obavách mluvit se svými kolegy, cítí se jistěji,” říká Jaroslav Pinkas.
„Zavádění inovací je vždy spojeno s překážkami a s vnitřní nejistotou.“ (c) Kateřina Lánská
Část oslovených učitelů zmiňuje, že pro ně bylo energizující a motivující, že mohli společně pracovat na projektu, který byl v souladu se státní politikou a výuku posouval v duchu principů strategie 2030+.
Svou roli hrálo i to, že si v regionálních skupinkách dávali zpětnou vazbu a inspirovali se vzájemně sami učitelé. „Vypozoroval jsem, že vyučující ve výuce spíše něco vyzkoušejí, když jim kolega, který učí na škole vedle, říkal, že to funguje a že to reálně jde. Žádný didaktik, lektor ani odborník nepřesvědčí učitele, že to jde, tak jako to může udělat kolega,” popisuje Jiří Karen.
Roman Göttlicher při popisování skupinek mluví o synergii: „Každý učitel má určitý přístup, určité žáky na různých typech škol, různé znalosti a zájmy a určitou osobnost. V Dějepisu+ se to mísilo, skládalo, obohacovalo, podobně jako v chemické laboratoři. Samozřejmě to někdy bouchne, ale vznikne spousta látek, které by samy o sobě nevznikly,” směje se oceněný dějepisář.
Většina oslovených učitelů jako jeden z přínosů Dějepisu+ popisuje i příznivé dopady na radost a uspokojení z práce. „To, že Dějepis+ příznivě podporoval wellbeing učitelů a učitelek považuji za stejně důležité jako růst odbornosti. Vzájemná podpora a sdílení mohou pomoci předcházet syndromu vyhoření,” upozorňuje Roman Göttlicher. „Dobrá skupina může částečně nahrazovat tolik potřebné supervize ve školství. A z toho všeho samozřejmě těží nejen učitelé, ale i žáci, protože spokojenější a kompetentnější učitel znamená spokojenější a kompetentnější žák,” dodává.
Za pravdu mu dává i Markéta Hanzalová, která sama měla k pocitu vyhoření nakročeno. „Učitelství mě velmi naplňuje a zároveň je velmi vyčerpávající. Potřebuji někde dočerpávat. Mít možnost ventilovat napětí nebo zahlcení,” popisuje těžkosti učitelské profese. Sama má zkušenost z dalších podporujících skupin a supervizí. „Uvítala bych, kdyby bylo ve školství více podpory. Měla jsem pocit, že se věci se strategií 2030+ slibně rozjíždí, ale teď se mi zdá, jako kdyby se vše nějak zadrhávalo,” upřesňuje dějepisářka.
Roman Göttlicher k tomu dodává: „Pokud se ptáte na konkrétní přísady toho, proč Dějepis+ fungoval, je to podobné jako s ingrediencemi dobré školy. I učitelé potřebují cítit, že dělají věci, které mají smysl a mají možnost je ovlivnit, potřebují si zažívat úspěch, cítit se podpořeni a fungovat v rámci dobrých vztahů. I my učitelé jsme vlastně pořád studenti,” uzavírá oceněný dějepisář.
Autor článku:
Aneta Gaborová
Externí redaktorka, EDUin.
