Josef Valenta: Odpírači, popírači, anti – kdokoliv … rozdělená společnost?

Zaprvé: „Spoléhal jsem se na svou imunitu …“, slyšel/četl jsem (v médiích) několikrát od neočkovaných nemocných na kovidových odděleních. Jistě. Každý se nějak zná, má se sebou zkušenost a na svůj organismus se tak nějak spoléháme všichni. Na druhou stranu: Když kolem zuří epidemie, s níž lidé umírají, pak by přecejen stálo za to zpozornět. Předpokládám, že asi nikdo z těch, co se spolehli, neprošel podstatným imunologickým vyšetřením, které je obvykle kombinací více metod (anamnéza, genetika, mikrobiologie atd.). Takže spolehnutí je prostě osobní zkušenost („ne-imunologa“) a pocit. Ani jedno ani druhé evidentně nemusí fungovat. To je jeden příklad toho, co mne přimělo k psaní.

Zadruhé: Dlouhodobě mi leží v hlavě jiné pojetí školního kurikula, než jaké máme. Historicky kotvené kurikulum 2. a 3. stupně, na bázi dané struktury předmětů, byť s modernizovanými obsahy, na leccos už nestačí. Ne vše, co se děje v našich životech a čemu by stálo zato se učit, se dá pěkně rozdělit do škatulek předmětů. A v tom případě tu je problém: Kam s tím? Rozpustit do všech předmětů? Nebo dát do „průřezů“ … a ty pak „rozpustit do všech předmětů“? I výzkumy ukazují (viz jiné mé blogy), že tohle zase až tak moc nefunguje. Ani se neptejte, jak bych viděl kurikulum přeorganizované. Rád bych, aby Vás co nejvíce četlo ještě dál. [1] 😊

A předem upozorňuju: nejedná se mi o jednotlivé lidi, nedehonestuju, jedná se mi o ono pojetí vzdělání a spíš o budoucnost, než o přítomnost. Tak zpět k předchozímu.

Jak mi jdou zaprvé a zadruhé dohromady? Co má vzdělání společného se spoléháním na imunitu? Přihodím ještě něco k zaprvé. Mám v profesním portfoliu témata lidského chování, nemohu si nevšímat. A argumentací proti- mám teď médiích všeho druhu (ale i v některých kontaktech „na živo“) z první ruky dostatek. „Proč se nechceš očkovat?“ „Schválně, když po nás takhle jdou… Babiš a tak.“; „Nevím … nemám dost informací.“; „Kovid není, nebojím se.“; „Bůhví, co do té vakcíny dávají!“; „Očkování je neúčinné.“; „Vyvolává to jiné nemoci.“; „Jsem svobodný člověk, nikdo mi nemá co říkat!“ (… po pár krocích argumentace se dostaneme k prolamování do svobody těch druhých). Ale pak jsou tu ještě další věci. Někdo „jen“ neví nebo nevěří, někdo ale jde a podle napadne zdravotníky. A tady už se začíná hrát nejen o vědomosti …

Jak to tak sleduji, myslím, že vzdělání by mohlo pomoci. Za tím vším řečeným vidím (v tuhle chvíli a jen na základě empirického zobecnění toho, co vnímám – z hlediska svých oborů – jak v médiích, tak mezi lidmi) např. tyto tři aspekty ovlivnitelné právě vzděláním.

Znalostní aspekt: Ve škole se učíme znalosti vpravdě všemožné, byť těch pro každodenní situace není (pardon) zas až tak mnoho, nebo se je neučíme náležitě používat. Jasně, třeba husitství je stálicí kurikula, ale to, že přijde jeden ze sarsů a nadělá takovou paseku, to se nedalo tušit … (podle některých odborníků na viry sice ano, ale koho by napadlo pokoušet se jít s tím do kurikula). Lekce kovid je však pro mne docela symbolem dění: Je tu nejen ona, je tu krize imigrační (byť u nás naštěstí /zatím/ fakticky ne), jsou tu vlny krizí ekonomických, teď tu je (tato) pandemie a rozjíždějí se různé krize environmentální, které zřejmě ještě dostanou od lidstva veliké šance, aby se vyřádily. Myslím, že notný špalek učiva by měl být věnován tomu, co je podstatou krizí a co se v nich dá dělat „na pozici běžného člověka“, jak se pokoušet „nezbláznit“ a jak se z nich případně dá i vytěžit nějaké vlastní zdokonalení (přežijeme-li). Ostatně, kupř. pedagogika krizí existuje a říká, co je dobré znát.

Aspekt poznávací („metodologický“, tomu říkal Národní vzdělávací fond). Ano kritické myšlení! Ale (pro mne) vč. toho, že je jeho osvojování provázáno s kultivací v oblasti emocí a morálky (neboť dovednost kriticky hodnotit informace může být koneckonců použita i nechvalně). Nicméně, vedle dovednosti kriticky zhodnotit info jde samozřejmě vůbec i o schopnost umět hledat věcné informace a porozumět jejich základnímu smyslu.[2] A pozor: taky dobře je aplikovat. A též k tomu jistě patří (doufám, že v předmětech ošetřované) povědomí o tom, jak pracují při zjišťováních vědy, a že kupř. vědy o člověku mohou mít dokonce opačné pohledy na totéž, neboť předmětem je člověk (živočich „unifikovaný“ jen částečně). A jak s takovými závěry věd-y nakládat. Pozornost věnovaná „KM“ není u nás zas až tak letitá, takže se snad ve společnosti více projeví časem. A jen ještě znovu připomínám: Tato „metodologická gramotnost“ by se měla obracet nejen k uvažování o husitech, ale (si myslím, že prioritně) k tomu, co se děje tady a teď nám a co nás může čekat v dohlednu našich životů.

Osobnostní aspekt: Oba předchozí aspekty (jak bylo naznačeno) se filtrují také tím, že lidé se rozhodují a jednají nejen podle toho, co věcně znají a jak s tím logicky umí. Rozhodují se také, a zhusta, ryze emocionálně, iracionálně a nelogicky. Pozor!, takové rozhodování je normální. Opět ale jde o to, jestli jeho důsledky jsou amorální, ubližují druhým atd. A rozhodování je vedeno také charakteristikami vlastní osobnosti (coby „jednotky“ povahy psychologické). Kupř. úzkosti, naivita, komplexy méněcennosti, poruchy osobnosti (narcisové, histrioni, „psychopati“ a další z téhle party) atd. atd. vedou znalosti, způsoby poznávání, práci s informacemi určitými směry. A taky mají na svědomí potřebu sebeprezentace a nasycení svých egoproblémů i ve veřejném prostoru. A potřebu onoho rozdělování „my versus oni“ v míře už nežádoucí, až k agresím. Jenže i zde může (byť u každého různě) zafungovat vzdělání, totiž praktické vzdělání psychosociální povahy. Příslušné informace a dovednosti vztahující se ke mně samému a k tomu, jak to „mám s lidmi“. Nejde tu o žádnou terapii, prostě o náhled na sebe (nabytý v odborným učitelem řízených setkáváních s různými cvičnými situacemi) a o učení se tomu, jak měnit, co je změny záhodno (např. proto, že to škodí jak mně samému tak i jiným).

Tyhle tři aspekty bych v kurikulu rád akcentoval tak jak jsem je popsal. Mohly by pomoci posouvat a měnit vzdělanost pro budoucno (a s ní i odsouvat některé skutky). Ve formě, která by jim dávala dost času a byla vedena oněmi příslušně vzdělanými profíky. Aby se mohl přidružit ještě ‒ řekněme ‒ aspekt didaktický: Nezůstat u slov o tom „jak by to mělo být“, ale učit i dovednostem, jak jednat.

Ať dělám, co dělám, myslím si, že kovidová krize nám dává lekci v tom, kam pohnout se vzděláním.

[1] Tento blog volně navazuje na blogy: https://www.eduin.cz/clanky/mantra-zvana-kriticke-mysleni/; https://www.eduin.cz/clanky/manipulace-verejny-prostor-vzdelani-aneb-safra-kdo-me-asi-za-ten-blog-plati/; https://www.eduin.cz/clanky/poznamky-k-pedagogice-krizi-%e2%88%92-v-case-te-koronavirove/; https://www.eduin.cz/clanky/global-teacher-pedagogika-aneb-o-cem-premysleli-finaliste-gtp-cz-2020/; https://www.eduin.cz/clanky/student-ma-nejen-mozek-ale-taky-srdce-dusi-a-telo-aneb-psychohygiena-jako-ucivo-v-dobe-pandemicke/; https://www.eduin.cz/clanky/40-procent-pedagogu-do-34-let-vnima-covid-jako-bezne-virove-onemocneni-a-ockovani-proti-nemu-jako-nebezpecne/; https://www.eduin.cz/clanky/voda-je-sucha-je-to-muj-nazor-a-na-ten-mam-pravo-aneb-smrt-expertnosti-a-globalni-narcismus/.

[2] Tzn. práci se zdroji a taky to, že porozumím, co právě tato skladba slov (či grafů atd. atd.) vůbec sděluje.