Oldřich Botlík: Testy Cermatu porušily zákon. Tisíce žáků se mohou odvolat

Publikujeme komentář Oldřicha Botlíka. Upozorňuje v něm, že Cermat letos do přijímacích testů z českého jazyka zařadil úlohy ověřující dovednosti, které nepatří mezi předepsané cíle vzdělávání. Podle jeho názoru tak Cermat porušuje školský zákon. Text vyšel 13. května v Lidových novinách. Reakci Cermat si můžete přečíst ZDE. Reakci Oldřicha Botlíka na vyjádření Cermat si můžete přečíst ZDE.

Ve všech šesti letošních přijímacích testech z českého jazyka zjišťoval Cermat znalosti pravopisu způsobem porušujícím školský zákon.

Úlohy jsou závadné, neboť nemají oporu v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVP ZV). Ten nahrazuje dřívější osnovy. Jak je vůbec možné, že Cermat nelegální úlohy připravil a zařadil do testu? A jak budou školy vyřizovat odvolání tisíců žáků, kteří v nich ztratili body?

Zákon porušují úlohy, v nichž děti hledaly čtyři blíže neurčené pravopisné chyby v cizím textu. Délka textů se pohybovala mezi 750 až 900 znaky. Pro představu: tento odstavec má 640 znaků. Nejde o to, jaké chyby měly děti najít. Obdobná zadání určitě najdeme v učebnicích. Problém se netýká ani toho, jak je znalost pravopisu důležitá, případně zda se má testovat. Podstatné je, že Cermat ji ověřoval formou, kterou využívat nesmí. Aby děti vůbec mohly v závadných úlohách uspět, musely zásadním způsobem uplatnit profesionální dovednosti, jež nejsou předepsaným cílem vzdělávání. Cermatu takový postup výslovně zakazuje školský zákon.

Ověřování něčeho jiného

Zakazuje, ale Cermat toho nedbá! Zvládnutí korektorských dovedností jako cíl vzdělávání totiž samozřejmě v RVP ZV chybí. Příčina je jasná. Cílem a úkolem základní školy je naučit žáky správně mluvit a psát. Korektorské dovednosti potřebují kromě učitelů už jen profesionálové připravující ke zveřejnění texty jiných autorů. Ze stylistických důvodů musejí vnímat obsah, ovšem souběžně s tím musejí velmi pozorně hledat například překlepy, chyby v psaní velkých a malých písmen nebo čárek ve složitých souvětích a odchylky od správné větné stavby. Kontrolují všechna -mě- a -mně-, dodržení shody přísudku s podmětem a řady dalších gramatických a stylistických pravidel.

Podle rámcového programu má žák dodržovat jazykovou normu, když mluví a píše. V testu ale potichu opravuje ukázku, kterou nenapsal. Kromě lidí v Cermatu snad každý chápe, že se tím ověřuje něco jiného. Být dobrým autorem je totiž úplně jiná disciplína než být dobrým korektorem. Třeba každý novinář tohle ví a potvrdí. A to jsou lidé, které jazyková komunikace živí.

Korektorské úlohy jsou samozřejmě také „na pravopis“, ale až ve druhém či třetím plánu. Aby žák nepřehlédl pravopisné chyby, potřebuje umět při čtení ukázky odpoutat pozornost od věcného obsahu sdělení. V tom se ale tato úloha zásadně liší od jiných úloh v jejím těsném sousedství, které naopak pracují s obsahem sdělení velmi detailně. Když si žák hledající chyby nevšimne v ukázce ničeho podezřelého (některé chyby jsou ukryté tak rafinovaně, že jde až o umělý chyták), musí číst podruhé. A potřetí. Pak dojde k názoru, že jednu chybu konečně našel – a kvůli hledání té další začne číst ukázku už počtvrté. Anebo ztratí trpělivost a přejde k další úloze, aby neztrácel cenný čas.

Zatímco když žák vytváří vlastní text a není si pravopisem jist, vyjádří svou myšlenku jinými slovy. Při následné kontrole ho nevyrušuje obsah sdělení, protože ten už zná. Dál se soustředí hlavně na místa, o jejichž pravopisu má pochybnosti. Jde o úplně jinou dovednost, než je korektura cizího textu. Při ní musí žák na cestě k odhalení chyby, kterou udělal někdo jiný, nejdřív vykonat řadu cizorodých činností. Jako kdyby při ověřování, zda děti dokážou sestavit třeba mixér, si musely návod nejdřív přeložit z rumunštiny.

Dva směry komunikace

Přijímací testy porušují tímto způsobem školský zákon po celou dobu své existence, tedy od jara 2017. Ředitelka Cermatu Michaela Kleňhová by měla vysvětlit, proč na to jejich odborníci nepřišli. Zásadní problém je ale jinde. Komunikace, o niž jde ve výuce češtiny, má dva směry: k žákovi a od něho. V obou případech může probíhat v písemné i zvukové podobě. Kromě toho, že testy leckdy požadují naprosté pitomosti, ověřují pouze písemnou část komunikace směrem k žákovi, nikoli poslech. Natož aby zkoumaly jeho vlastní písemný a ústní projev – ty pomíjejí úplně. Zaškrtávání A, B, C nebo D má s nimi totiž pramálo společného – klikáním přece nekomunikujeme mezi sebou, nýbrž s počítačem.

Dosažení podstatných cílů vzdělávání v češtině se zaškrtávacími testy ani ověřit nedá. Málokomu to vadí, ačkoli je zřejmé, že učivu, které stát netestuje, věnují učitelé stále menší pozornost. Politici by si měli rychle rozmyslet, jak se bude v České republice rozhodovat o tom, kdo půjde studovat. Opravdu to chceme dál dělat pomocí dávno překonaných zaškrtávacích testů? Které navíc vytvářejí lidé, již nerozumějí tomu, co testy vlastně ověřují a jak nad nimi žáci uvažují?