Ondřej Šteffl: Konečně máme plán, jak změnit školství. Bohužel o něm nevíte

V pohádce O lakomé Barce od Jana Wericha se děti modlí, aby Barka nebyla tak lakomá, závistivá a neučesaná… a aby nežrala žížaly. Barka to poslouchá, až z toho nakonec spadne ze židle. Ale nic z modliteb se nakonec nesplní. Stejně bychom se mohli modlit za spoustu věcí v našem školství. Aby děti byly lačné se učit, aby děti nezlobily učitele a učitelé děti, aby se děti nešikanovaly, aby se učitelé nevysmívali dětem (podle výsledků PISA to zažívá nejméně jednou za měsíc 18 procent 15letých dětí), aby měli více volného času děti i učitelé, aby se rodiče přestali dětí ptát na známky a začali se zajímat, co nového a zajímavého se ve školách naučily. A aby už konečně skončily problémy s covidem. To všechno si můžeme přát, naše školství ze židle nespadne.

Vláda v říjnu minulého roku schválila Strategii vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+. Je to dobrý dokument směřující k modernímu školství. Bohužel se do něj dostalo i několik kroků opačným směrem. A třeba tohle by se letos změnit mohlo.

Hlavní problém je, že o tomhle dokumentu nejspíš slyšíte poprvé. Přitom pokud máte děti, tak se vás zatraceně týká. Určuje, co, jak a proč se vaše děti budou ve školách dalších deset let učit. Bylo by proto skvělé, kdyby ministerstvo zahájilo účinnou informační a osvětovou kampaň a začalo rodičům, samozřejmě učitelům, ale také dětem a studentům vysvětlovat, co a jak se vlastně má ve školství změnit a proč.

Jde hlavně o rodiče. Pokud totiž nebudou rozumět tomu, že vzdělání, které dostali oni, jejich dětem v polovině 21. století nebude stačit, budou po školách chtít stále to své zastaralé. Budou potřebné změny brzdit. A školy se, jako dosud, mnohem spíše podřídí tlaku rodičů, které vídají každý den, než záměrům ministerstva, které je příliš daleko.

Hlavní cíl strategie 2030+: „Cílem vzdělávání v následující dekádě je základními a nepostradatelnými kompetencemi vybavený a motivovaný jedinec, který dokáže v co nejvyšší míře využít svůj potenciál v dynamicky se měnícím světě ve prospěch jak svého vlastního rozvoje, tak s ohledem na druhé a ve prospěch rozvoje celé společnosti.“

To je dobře a moderně formulovaný cíl vzdělávání. Mimo jiné říká například to, že by se děti neměly do zásoby biflovat znalosti, které nejspíš nikdy nebudou potřebovat a hned po zkoušení je zapomenou. Školy by se měly mnohem víc orientovat na to, aby děti připravily do reálného života. A to nejen do toho profesního, což dosud naprostá většina lidí vnímá jako hlavní úkol školy, ale také a především do toho osobního a občanského.

Změnit už v tomto roce by se určitě měla škodlivá podoba jednotných přijímacích zkoušek a státních maturit. I strategie 2030+ na řadě míst zmiňuje jejich negativní dopady na průběh a výsledky vzdělávání a počítá s podstatnými změnami. Zatím se nezměnilo nic.

Problém je, že Cermat, který tyto zkoušky zajišťuje, prokazuje, že není schopen ani změn, ani reflexe. Vždyť po deseti letech státních maturit nemáme žádnou analýzu dopadů. Proč jsme to celé dělali? A uspěli jsme? Nevíme. A ani u jednotných přijímaček nevíme, v čem prospívají, zato víme, v čem škodí. A pokud to neumíme napravit, bylo by lepší je nedělat.

Tyhle chybějící analýzy jsou jen ukázkou obecného problému. Pokud stojí před novým ministrem nějaký opravdu velký úkol, tak je to prosadit v řízení školství rozhodování založené na datech a důkazech, porozumění dlouhodobým dopadům a zodpovědném řízení rizik. Je velkou zásluhou ministra Plagy, že s tím začal. Z nuly předchozích ministrů se dostal dejme tomu na dvojku, ale cílem musí být desítka.

Naplnění strategie 2030+ závisí na kvalitě řešení řady dílčích úkolů. Prostředky, které na to ministerstvo uvolnilo, ovšem řešení založené na evidence based policy neumožňují. Sběr dat, analýzy, zahraniční experti, to všechno stojí peníze, i když v rámci rozpočtu školství zanedbatelné. Stačilo by promile. Ale například panel expertů, který připravuje hlavní směry revize rámcových vzdělávacích programů, tedy toho, co se bude příštích minimálně 10 let učit, má k dispozici pouhou tisícinu promile. Tomu se říká šetřit na nesprávném místě. Věřím, že tohle nový ministr napraví v rámci dnů.

Covidová epidemie přinesla i leccos pozitivního: učitelé, děti i rodiče si během lockdownů vyzkoušeli, jak může fungovat distanční výuka a v posledních měsících i hybridní výuka, kdy je doma jen část dětí. Všechno to bylo velice náročné. Mělo to spoustu problémů. Ale také přínosy. Ukázalo se, že leckdy je to efektivnější než vysedávání žáků ve škole.

V letošním roce by měli učitelé i celé školy přemýšlet, jak zkombinují prezenční a distanční výuku a využijí přednosti obojího. Takové kombinace asi nejsou pro každou školu, ale on‑line odpolední vyučování, on‑line pátky s tím, že děti, které nemohou být doma, mohou pracovat on‑line v družině, to může vyzkoušet skoro každý. Chuť učit se a zkoušet nové věci, to je totiž jediný způsob, jak v tomto i budoucím světě obstát.

Dětí na základních a středních školách přibývá, učitelé stárnou, 46 procent učitelů, a dokonce 68 procent ředitelů je starších 50 let, mladých přibývá málo. A tak nutně mnohde učitelé chybí. Podíl nekvalifikovaných ve školách roste, ale učí „na výjimku“, což jim ani ředitelům neposkytuje potřebnou jistotu. To měla změnit novela zákona o pedagogických pracovnících, která prošla loni až do Senátu, ale vrácena v Poslanecké sněmovně narazila na odpor ANO, byť předtím titíž poslanci hlasovali pro. Nová vláda by to měla navrhnout znovu, a snad legislativně technicky o něco lépe.

Pedagogické fakulty se sice téhle změně zuby nehty brání. Ale přitom bude dlouhodobě takový zákon užitečný i pro ně, protože alespoň maličko naruší jejich dosavadní monopol. A tak je konečně vystaví tlaku konkurence. A to, doufejme, povede k tomu, že se kvalita absolventů pedagogických fakult zlepší.

Text vyšel 4. ledna v Hospodářských novinách. Autor je ředitelem společnosti Scio.