Základní věci, kterými žije člověk každý den, bychom si neměli opatřovat za peníze v agenturách. Měla by nás je naučit škola, říká Josef Valenta

Slova jako wellbeing, osobnostní výchova nebo životní pohoda. To jsou termíny, které se skloňují v posledních letech, ač je známe od 80. let. Jenže do vzdělávacího kurikula se nové předměty dostávají jen horko těžko a podle vysokoškolského pedagoga Josefa Valenty, který se podílel i na revizi rámcového vzdělávacího programu, za to může zpátečnické myšlení. „Tato témata se znovu skloňují v posledních letech v souvislosti se zvýšenou registrací výskytu psychických problémů dětí a mládeže. A právě tady se otevírá další prostor i pro školu,” míní Josef Valenta. 

Národní ústav duševního zdraví přišel s daty, která ukazují, že výrazně stouplo procento dětí s psychickými problémy. Jak s tím zvládají školy pracovat?

Pokud jde skutečně o práci škol, nemám k dispozici empirická data, i když právě podle výzkumů problémů dětí se dá usuzovat, že situace není optimální. Podle mé zkušenosti je to škola od školy a záleží na tom, jakou péči věnují psychosociálním tématům. Pokud v ní učí kantoři, kteří prošli sociálními výcviky, a to ideálně delšími, je větší šance, že tyto problémy zvládají. Jenže pokud vím, na fakultách učitelé nejsou v tomto ohledu podstatněji připravováni. 

Téma hodně otevřela až pandemie covidu a není vyloučeno, že poměrně dost potíží měly děti už předtím. Covid to téma nicméně „popostrčil“ více na světlo. Ale není to jen tím. V odborné literatuře se mluví o tom, že různé problémy narůstají i kvůli celkovému zrychlení života lidí, závislostem všeho druhu i jiným zřetelnějším rizikům a dalším faktorům.

Myslíte digitální média?

Rozhodně jejich stinné stránky. Ale obecně jde o přehršel valících se informací, přibývání různých nejistot v životě lidí, například v souvislosti s válkou na Ukrajině. Mění se tím parametry společnosti a tento náročný komplex vlivů působí na dospělé a nepochybně i na děti.

A umí děti mluvit o tom, jaké mají pocity? Myslím tím, jestli jsou schopné předat druhému, že mají problém.

To je také hodně individuální, jako v případě škol – dítě od dítěte. Jednak je to dáno osobností a výchovou v rodině, zda doma o problémech s dětmi mluví. A také jak se mluví. Například bagatelizace problémů dětí je „mluvení“, kde není, o co stát. Řada lidí má v běžné komunikaci tu více, tu méně problém mluvit o pocitech. Ale je to důležité. Být schopen vyjádřit svůj pocit jako skutečný pocit, jako emoci, tedy ne jako úsudek či názor. Takže i to, jak říct: „Cítím se tak a tak, mám takovou emoci,“ je dobré se učit či kultivovat.

Jak by škola měla děti naučit, že se můžou svěřit a že se můžou svěřit i učitelům?

Jsou dvě možnosti. První je fungující komunikační klima. Tomu vychází cíleně vstříc jedno z nových průřezových témat zaměřené na spokojenost dětí ve škole. Odkazuje k tomu, aby se učitelé zajímali o pocity dětí a jejich vyjadřování, aby děti mluvily o tom, co je trápí a naopak. Současně také aby se vůbec zdokonalovaly v komunikaci. 

Někdy to učitelé ignorují. Může to být pochopitelné, protože učitel má spoustu práce s jinými věcmi a na tohle už mu jednoduše nezbývá kapacita. Opět záleží na škole. A když dítě nechce mluvit s učitelem, bylo by fajn mít někoho jiného, ke komu jít. Třeba školního psychologa nebo dobrého výchovného poradce. Klima je ale zásadní. Potvrzovali to i finalisté Global Teacher Prize CZ na letošní letní škole. Viděl jsem spoustu hodin různých učitelů a dá se poměrně dobře poznat, kdo z nich si třeba dodělal vedle běžné aprobace nějaké další praktické psychologické, komunikační či podobné vzdělání.

Myslíte sebezkušenostní výcviky a podobné kurzy?

Ano. Je to velice dobře poznat na jejich komunikaci. Na tom, jak pozorují, poslouchají a otevřeně s dětmi mluví. Daleko víc si všímají různých drobných poznámek, výrazů tváře či těla, které na dětech mohou vidět nebo dávají zpětnou vazbu. Obecně jsou v tomto ohledu zřejmě lépe připravováni učitelé pro první stupeň. 

A vyšší stupně?

Tam si myslím, že často s nadsázkou platí pořekadlo, že „učitelé učí předměty, ale ne děti”. To se začalo říkat asi před 10 lety jako bonmot, ale je to výstižné. Pokud učitel učí předměty, a ne děti, je nabíledni, že si jich moc nevšímá. 

Mluvil jste o dvou cestách, první bylo školní klima, co je ta druhá?

O tu usilujeme v rámci revize rámcového programu pro základní vzdělávání. Jde o to, aby se původní průřezové téma „osobnostní a sociální výchova” (OSV), které bylo vložené do RVP před 20 lety, stalo samostatným oborem. Zatím se ho podařilo do revize vtělit v podobě osobnostní a sociální výchovy, která obsahuje také etickou výchovu a na ně navazující kariérní vzdělávání. O to je poměrně velký zájem v různých společenských kruzích, například mezi zaměstnavateli. Je dobré s dětmi o kariéře mluvit a zkoušet různé věci už na základní škole.

Jak to myslíte?

Jde o to, aby si děti uvědomovaly, v čem jsou jejich silné a slabé stránky, která profese by je bavila a která ne, jaké možnosti ty profese skýtají nebo jaký typ dalšího vzdělání je láká. Čili osobnostní výchova je teď koncipována jako předmět, kde jsou tři tematické celky: „osobnostní rozvoj“, do nějž patří například seberegulace či dovednosti psychohygieny, dále „sociální a etický rozvoj“ čili sociálně-vztahové dovednosti a jejich etika jako jisté „ohraničení“ těch dovedností a konečně „kariérový rozvoj“.

Funguje to už někde?

Jsou s tím zkušenosti. Třeba pražské Gymnázium Na Zatlance učí osobnostní a sociální výchovu jako předmět a navazuje na ni kariérovou výchovou. A zkušenosti jsou velmi dobré, protože psychosociální výchova, která běží zpočátku, pak dobře podepře kariérní výchovu tím, že člověk o sobě už díky osobnostní výchově leccos ví. Předmět jako takový je šance, jak se tomu všemu věnovat bez provázání se slavnými bitvami či s láčkovci.

Spor o strukturu předmětů 

Uvažuje se tedy o tom, že by to měl být samostatný předmět, nejen průřezové téma, ale jaká jsou ta pro a proti?

Na některých školách se stala ta úžasná věc, že se to už učí jako předmět, což je dobrá vůle vedení školy a konkrétního učitele. Setkával jsem se s velkým množstvím učitelů v různých projektech dalšího vzdělávání, kteří se připravovali na to, že budou učit osobnostní výchovu. Jen někteří ji pak skutečně učili. A jen minimálně jsem se setkal s tím, že by někdo z nich říkal: „To nejde!”. Naopak. Většinou jsou spokojení, chválí si to a říkají, že v tom nalézají smysl učitelské práce. Je skvělé, že se osobnostní a sociální výchova nyní konstituuje jako obor. Doufejme, že zůstane v rámcovém programu, byť je proti ní v některých pedagogických kruzích odpor.

Proč?

No, těžko říct. Buďto tomu ti lidé nerozumí, nebo prostě chtějí striktně zachovat strukturu předmětů, která je nyní. Pokud se podíváte na přehled našich předmětů, tak sice probíhá nutná inovace jejich obsahů, ale struktura se nápadně podobá tomu, co se objevilo jako koncept v polovině 19. století a dekádách následujících. 

Co není tradičně zakotveno, to vnímají odpůrci změn špatně. Někomu se to může zdát asystémové, jiný má dojem, že je konec se „starým dobrým“ vzděláním. Nu, řekněme, že jsou to moje domněnky, byť stvořené na základě zkušeností z dlouhé řady debat. Samozřejmě, vedle oboru „OSV“ máme v revidovaném kurikulu i ono zmíněné průřezové téma, označované jako „péče o wellbeing“. I když bych osobně zkusil spíše některý z českých ekvivalentů.

Jak jinak byste to pojmenoval?

S tímto konceptem u nás psychologie pracuje už asi 20 let. Překládá se jako „životní pohoda” nebo „kvalita života“. Mně vyhovuje „životní spokojenost”. Čili péče o životní pohodu zůstává v rámcovém vzdělávacím programu zakotvena jako jedno z průřezových témat. Ale teď „uhnu“ z vaší otázky a zkusím dojít ke spojení onoho průřezu s potenciálním oborem. Zkušenost opět z Gymnázia Na Zatlance říká, že efekty osvojování některých sociálních dovedností učených průřezově, tedy ve vazbě na učení v různých předmětech, a učení v samostatném čase pro osobnostní a sociální výchovu, se navzájem obohacují. 

Když je na životní dovednosti samostatný oborový čas, krásně se dotahuje řada průřezově naznačených či použitých dovedností. A naopak, naučené ve cvičeních v rámci OSV se zhodnocuje ve výuce jiného oboru a v různých školních situacích. Ostatně, můžeme si vzít příklad ze zahraničí. Velká Británie v září roku 2020 konstituovala dosavadní průřezové téma personal and social education jako žádoucí předmět.

Z jakého důvodu?

Tato výchova existovala v zemi průřezově od 80. let, ale britská Asociace učitelů osobnostní a sociální výchovy tvrdila na základě dlouhodobých zkušeností, že průřezovost nestačí. Mít na to samostatný čas je velmi výhodné. Ta probíraná témata jsou pro lidský život skutečně podstatná.

Dá se to ukázat na něčem konkrétním?

Jistě, celá osobnostní výchova je plná příkladů ze života. Vezměme kupříkladu komunikační techniku asertivního odmítání. Někdo po vás žádá něco, co není vaše povinnost. Není to ani ve vašem zájmu a neplánovanou činností byste si přivodili jen stres. „Ne“ lze říci slušně, nezraňujícím způsobem, krátce a jasně. Jenže naučit se tuto dovednost a dobře ji umět použít je pro leckoho hodně obtížné. A právě tady se hodí samostatný čas na postupné zkoušení si dovednosti v různých cvičných situacích. Vždycky mi přišlo divné, proč se tomu všeobecné vzdělání u nás náležitě nevěnovalo.

Jak to myslíte divné?

Třeba proto, že sociální dovednosti si dospělí u nás desítky let opatřují v různých agenturách za peníze. Připadá mi ale nelogické, aby se tak základní věci, kterými žije člověk každý den, lidé v rámci vzdělávacího systému Česka učili až v mimoškolní terciární sféře. I vysoké školy začínají směřovat ke komunikační přípravě studentů teprve teď. A jistě – na některých středních školách, často na odborně zaměřených, jako jsou střední zdravotnické nebo hotelové školy, je určitá aplikovaná komunikační výchova. Jsou to jednoduše věci, které potřebujeme používat každý den, na rozdíl o vědomostí o kyselině sírové.

Proč se to tedy neučí už dávno ve školách?

Mám takovou domněnku. Když jsem se tomu začal v 90. letech věnovat, využíval jsem hlavně anglické zdroje a setkal jsem se s lidmi z Velké Británie, kteří to učí a hodně mi pomohli porozumět tomu, co je osobnostní výchova a jaký je třeba rozdíl od dramatické výchovy. U nás to ale bylo tehdy jen snem některých kantorů. Až do konce 80. let se o společenských vědách, jako je třeba sociální psychologie, mluvilo jako o jakési „buržoazní pavědě”. Možná tady byl blok.

To je otázka, která se mi vrací posledních pár let, protože já osobně jsem komunismus nezažila. Ale například v této souvislosti cítím, že téma osobnostní výchovy tehdy bylo nevítané, protože režim silné osobnosti nechtěl. Mám pocit, že se na nás komunistický režim podepsal víc, než bychom chtěli nebo si připouštíme.

Ano, nebyl zájem to lidi učit už ve škole a podle mého názoru to v kurikulárním myšlení přeteklo i do 90. let. A ještě se vrátím k tomu, jak jste se ptala, proč se to neučí už dávno. Podle toho, jak poslouchám lidi, kteří osobnostní výchovu moc nechtějí, mají prostě konzervativní kurikulární myšlení. 

Čímž se zase vracíme oklikou k tomu, že struktura předmětů je tradiční a pohnout s ní by asi leckomu nevyhovovalo. Proč? Protože se nemusí hledat nové cesty ke vzdělávání učitelů, zatím nepoužívané postupy učení i ověřování znalostí a dovedností. Ve školství jsou tendence obojího typu – mít psychosociální výchovu, i ji nemít. To je zřejmě důvod, proč se to až dosud neobjevilo v rámcovém vzdělávacím programu samostatně. I tak se ale stalo i dost pozitivního.

Co třeba?

Na přelomu tisíciletí byl tehdy Výzkumný ústav pedagogický natolik progresivní, že osobnostní a sociální výchovu vložil do první verze rámcového vzdělávacího programu pro základní i gymnaziální vzdělávání aspoň jako průřezové téma. To byl z pohledu dneška pokrok a stavíme na tom. O tom, že by se z toho stal předmět jako takový, se prakticky vůbec neuvažovalo. Bylo to pro zdejší kurikulární myšlení příliš brzy a ani tu nebyl silný hybatel třeba právě v podobě covidové pauzy, která otevřela „pandořinu skříňku“ dětských psychických problémů a s ní přišla i potřeba reagovat nejen terapeuticky či intervenčně, ale i pedagogicky.

Podle vás by to tedy měl být samostatný obor. Na druhou stranu se ale mluví o tom, že by se mělo provzdušňovat a učiva by mělo být méně. Vy chcete přidávat nový předmět. Jak to jde dohromady?

Zrovna já vám asi těžko řeknu, že to nejde dohromady a není to správně. Ale chápu, kam tím míříte. Ano, je třeba provzdušnit, ale jinde. V rámci Letní školy GTP CZ proběhla mezi finalisty debata o tom, proč se děti učí zpaměti v češtině tolik gramatiky. Myslím, že je kde provzdušnit. Navíc, nový rámcový vzdělávací program bude v nárocích na tvorbu školního vzdělávacího programu poměrně flexibilní a určené hodinové dotace, pokud tomu dobře rozumím, mohou obsahovat v mezích RVP různý „kurikulární mix“.

Pokud byste tedy měl shrnout, jak by podle vás měla vypadat osobnostní a sociální výchova po revizi RVP? Řekněme anotaci toho, co by měl obor mít, kdyby byl samostatný.

Čtyři hlavní témata – osobnostní, sociální, etické a kariérové. To je z hlediska širších rámců obsahu. Ale současně se řídím formulací „učivem je žák sám“. Učivem není něco okolo něj. Není to kyselina sírová, nejsou to pyramidy, není to gerundium, ale učivem je on sám. A proto je třeba samostatný čas, abychom se nemuseli ohlížet na potřeby fyziky, občanky, dějepisu, ale abychom se mohli věnovat opravdu jen tomu žákovi.

Na revizi by měly reagovat i vysoké školy

Čili návrh vypracovaný je, myšlenka taky. Teď ale to zásadní – kdo to bude učit? Protože to je jedno z úskalí, pokud se to ustanoví jako obor. Učitelé neví, jak to učit, sami se to ve škole neučili, a to ani na vysoké. Jsou tady pozitivní zkušenosti z Gymnázia Na Zatlance i z jiných škol, ale kdo to bude učit, když na to nejsou obory na pedagogických fakultách?

No, to je velký problém, to je pravda. Počítejme s tím, že pokud předmět bude samostatně, nastane mezidobí, které může trvat i několik let, kdy se to bude muset „dělat s opatrností“. A bude opravdu hodně záležet na jednotlivých učitelích, budou-li ochotni jít do nějakého výcviku a v těchto věcech se prostě zdokonalit. A také na školách, jestli jim to umožní a podpoří je.

Měli by mít učitelé terapeutický výcvik? Nebo konstantně někoho k ruce, kdo tu odbornost má?

Terapeutický výcvik spíše sekundárně, primárně sociální či sociálně-psychologický. K tomu také příslušné vzdělání, aby tomu rozuměli. S tím souvisí i další věc. Vysoké školy by měly zareagovat na vznik nového oboru. Překvapilo mne, že po náběhu rámcového programu před 20 lety vysoké školy téměř nereagovaly na vznik průřezových témat. Myslel jsem si, že by bylo třeba zajímavé vyškolit pedagoga několika průřezových témat, který by se o to ve škole staral. Třeba pro mediální výchovu, osobnostní výchovu, multikulturní výchovu, ale taková studia se neobjevila a průřezy z hlediska portfolií vysokých škol živořily. Teď se otevírá další šance pro to, aby se tématu některé vysoké školy ujaly.

Uvažuje o tom někdo?

Pokud vím, třeba katedra učitelství Husitské teologické fakulta Univerzity Karlovy, pak snad i Jihočeská univerzita a údajně se k tomu kladně staví i katedra psychologie na pražské Pedagogické fakultě UK. Zavedení oboru by mělo postupně přinést kvalifikovaného učitele, který bude prakticky vzdělán. Aby rozuměl psychologii, sociologii, pedagogice zosobněného zážitkového učení a dalším oblastem a aby věděl, co dělá.

Dobře, ale teď víme, že fakulty v minulosti na průřezová témata nezareagovaly. Nyní je to v rovině úvah. Jak by měla výuka na pedagogický fakultě vypadat, kdyby to byl samostatný předmět? 

Může to být v kombinaci s občanskou výchovou či výchovou ke zdraví. Jde spíše opravdu o to, jestli nějaká pedagogická fakulta bude chtít takové učitele připravovat.

Proč by nechtěla?

Protože se to nedělo doteď a příprava odborného učitele i na osobnostní výchovu nemusí být jednoduchá. Může vypadat různě. Řada vysokých škol má institucionální akreditaci a může si díky tomu připravovat studijní programy rozmanitě. Katedrám může vzniknout i personální nárok. 

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jsme několik let měli specializaci na osobnostní a sociální výchovu, která skončila s rozdělením studia na bakalářské a magisterské. V ní jsme učili teorie, didaktiku i praktika. Byla to specializace, nebyl to celý studijní obor. Určitě jsou na katedrách psychologové i akademici v oboru pedagogika, kteří ač to momentálně neučí, vědí, co by ve studijním programu mohlo být. A určitě se časem objeví didaktici osobnostní a sociální výchovy, kteří zatím nejsou.

A měla by tam být nějaká prevence třeba v rámci přijímacích zkoušek, jestli jsou na to ti studenti vhodní? Přeci jen by pak absolvent měl možnost pracovat s psychikou dětí.

Měl by být osobnostně vyladěný či stabilní, což pochopitelně přináší otázku, jak se na toto podívat u přijímacích zkoušek. Aby do profese nešel někdo, kdo chce OSV studovat, aby mohl manipulovat s lidmi. I tací jsou. Ale to je jen moje úvaha, a jak to bude v praxi, je jiná otázka. A otázka též bude, kde je vlastně hranice mezi učitelem osobnostní výchovy a řekněme terapeutem. Teoreticky je to celkem jasné, praxe je ale velmi košatá. Naštěstí dneska už spousta škol má školního psychologa.

To nevím, jestli bych to nazvala spoustou škol, pořád je to spíše výjimka než pravidlo a statisticky na školního psychologa připadají tisíce dětí. 

Je to možné, asi mám štěstí, že se většinou potkávám s lidmi ze škol, kde psycholog je. Třeba jen na malý úvazek, ale je. Určitě by jich mělo být víc. Školní psycholog by mohl učit i osobnostní výchovu. I učitel si pochopitelně může dodělat psychoterapeutický výcvik, ale primárně je učitel prostě učitel a o ostatní se starají pozice jako školní psycholog, dětský psychoterapeut nebo dětský psychiatr. Rozhodně bych profese nemíchal, pokud se člověk opravdu certifikovaně nevzdělá v obojím. Mimochodem, pro primární práci by se hodil i školní sociální pedagog.

Kdybyste měl shrnout, proč je sociálně osobnostní výchova důležitá, co byste řekl?

Může pomoci lidem usnadnit život jak v komplikovaných, tak v jakýkoliv běžných situacích. Neříkám, že kdo tím projde, bude komunikační anděl a bude totálně rozumět svému chování, to ne. Ale můžeme vylepšit bilanci vzdělanosti, můžeme pomoci i tomu, že se lidé budou lépe orientovat v sobě i ve společnosti. 

Podobná praktika uvádějí lidi do různých situací, kdy musí jednat. Současně ale dostávají zpětnou vazbu třeba od dalších 20 lidí ve skupině. Můžete si myslet, že jste v určité situaci prostě zářil jako frajer, ale pět z nich vám řekne, že se jich vaše chování ve cvičné situaci dotklo a řeknou čím. To vás samotného nemusí napadnout. Na sebe i na lidi si vytváříme takzvané subjektivní teorie. Používáme je dnes a denně. Ale tyhle teorie bývají často jen hádání podle „vlastní planety“ a nejsou prostě objektivní. Jeden z úkolů psychosociální výchovy je upozorňovat mě i na to, jaké mám subjektivní teorie a jaké teorie k tomu samému jsou objektivizované, založené na výzkumech, a jak s tím poznáním mohu naložit ve svém chování.