Pavel Kraemer: Inovace škol jako podmínka kvalitního vzdělávání? Technologický vývoj stejně nedohoníme

Posledních dvacet let je v Česku široká shoda na tom, že vzdělávání je třeba inovovat. Stalo se z toho klišé: „Svět se rychle mění, školy se tudíž také musí rychle změnit, protože vzdělávání musí se světem držet krok…” Jsou o tom kulaté stoly, panelové debaty, konference, je to pozice většiny osobností, kteří ve vzdělávání něco znamenají. Když řeknete, že je třeba inovovat, uděláte si čárku a nic nezkazíte. Maximálně trochu naštvete obyčejné učitele.

Zamýšlím se nad tím, jestli tento důraz na inovace nebo snad dokonce přímo posedlost inovováním, nejsou v něčem problematické. A říkám to z pozice zakladatele Institutu pro podporu inovativního vzdělávání.

Stinné stránky tlaku na inovace vidím například v tomto:

Posiluje odpor konzervativnějších, tradičních učitelů

„Školy takové, jaké jsou, nevyhovují potřebám dnešní doby, tudíž jsou špatné.” To je závěr, který si z toho bere běžný učitel, který je často konzervativní. Jinak řečeno, tenhle narativ má na mnoho učitelů negativní vliv. Vnímají tlak a výčitku. Místo toho, aby si s nimi někdo sedl a řekl: „hm, chápu, učíš tak a tak, dává ti to smysl, něco bys i chtěl změnit, ale nevíš jak, co by ti pomohlo?”, vnímá, že nad ním visí ultimátum: „Buď se změníš, nebo do školy nepatříš! Musíš inovovat!“

Mohl by se stát lepším učitelem, kdyby se mohl zlepšit na půdorysu své (tradiční) výuky. Spíš než když mu vnucujeme, že se nyní musí stát učitelem – inovátorem, který je plný kreativity, hodinu si postaví úplně originálně a musí splňovat všechna kritéria té správné inovativní výuky.

Vývoj technologií škola stejně nedožene – a třeba ani dohnat nemá

Technologie se vyvíjejí opravdu závratně rychle, ale jak z toho vyplývá, že škola se na tyto změny má neustále adaptovat? Lidstvo se biologicky vyvíjí velmi pomalu. Kdo vlastně rozhodl, že cesta k nejlepšímu vzdělání dnes vede přes ranou digitalizaci školy a pronikání informačních technologií do všech předmětů? O co se tento závěr opírá kromě toho, že technologie jsou všude kolem nás a ve většině rodin je děti vidí od raného věku? Byl někdy dokázán vzdělávací či výchovný přínos výuky silně orientované na technologie? Nejsou náhodou pro formování osobnosti dětí a jejich kompetencí důležitější úplně jiné věci?

Požadavek „Neustále se přizpůsobuj rychlému tempu změn” deprimuje nejen učitele, ale i žáky a studenty

Osobně si myslím, že opakování a zdůraznování, že je třeba dohánět dobu, že se musíme přizpůsobit zrychlenému tempu změny, je jednou z hlavních příčin duševního strádání mladých lidí. Nároky zrychlujícího se světa se zdají příliš vysoké, a proto vyvolávají deprese. Člověk, který se z principiálních důvodů může vyvíjet pouze pomalu, se najednou křečovitě snaží udržet tempo, ze strachu, že jinak neuspěje. To je velký nápor na psychiku.

Jedním z argumentů bývá, že pokud posílíme inovativnost vzdělávání, Česká republika bude  konkurenceschopnější. Ale co když nebude? Co když bude stále větší část populace na práškách a náklady na léčbu duševních onemocnění vynulují hypotetické výhody pokroku? Jižní Korea je vysoce technologizovanou společností, ale také má oproti Česku víc než dvojnásobnou míru sebevražednosti a jednu z nejnižších porodností na světě – v každé další generaci jihokorejské společnosti bude třikrát méně lidí než v té předchozí.

Jaký je závěr? Co třeba vyhnout se extrémům?

Jedním extrémem je nikdy nechtít nic měnit. Druhým je bezmyšlenkovitě horování pro inovace. Existuje zlatá střední cesta, která je shovívavější k tradici. Navíc – to, co bývá v pedagogice považováno na něco nového, inovativního, je málokdy úplně nové, i když se to často za něco úplně nového považuje. Nové poznatky, které přináší neurověda, z velké části jen potvrzují to, co dobří učitelé vědí už dávno, a co se už delší dobu praktikuje v alternativních školách. Hlavní alternativní vzdělávací směry jsou přes sto let staré. A jsou zakotvené v ještě starších tradicích. Podrobněji se na to můžeme zaměřit někdy příště.

Jde o to, že vše na světě rozvíjí něco, co už bylo. Pokud ne, končí to většinou špatně – bezhlavou a destruktivní revolucí, popřením všech tradičních hodnot, něčím na způsob bolševismu. Nemluvě o tom, že ignorování tradic ještě více prohlubuje již tak dost velkou propast mezi generacemi.

Představa, že žijeme v bezprecedentní době, kdy musí být i ve vzdělávání všechno jinak, určitě potřebuje korektiv.