Pavel Kraemer: Češi známky neprožívají, jsme nejméně soutěživá země ze všech

„V zemích jako Jižní Korea, Čína, Indie, Irán, ale i Rusko nebo Ukrajina probíhá nelítostná soutěž mezi dětmi už od prvních tříd základní školy. Takový stres jsme tady nikdy nepoznali,“ říká Pavel Kraemer, učitel, matematik a podporovatel inovací ve vzdělávání.

Jak si česká rodina představuje dobré vzdělávání a jak to souvisí se známkováním?
Běžná rodina uvažuje spíše tradičně. Bazíruje na výkonu a jeho hodnocení, a tedy i na známkování. Mnoho rodičů a ještě více prarodičů si myslí, že kdyby nebyly známky, děti se přestanou učit a oni přestanou mít přehled o tom, jaké pokroky jejich dítě dělá. To ale není pravda, a navíc známky jen zdánlivě nesou informaci, kterou od nich rodiče očekávají. Tradiční pohled  navíc je, že škola má být „pot a slzy“. Tvrdá škola – dobrá příprava pro život. Nové, alternativní směry jsou spíš v přístupu měkké, a mohou tak z pohledu běžného rodiče vypadat jako nebezpečné experimentování s budoucností dítěte. Alternativní školy dbají primárně na to, aby dětem bylo ve škole dobře. Známkování jako zdroj stresu a nepříjemného srovnávání upozaďují, zvláště na prvním stupni. Což může být z pohledu některých rodičů vnímáno jako přehnaná útlocitnost. Ale někdy i takto uvažující rodiče nakonec najdou cestu do alternativní školy. A to tehdy, pokud je jejich dětem v běžné škole špatně, pokud je tam něco nebo někdo trápí.

Jak ale ´měkké´ školy, které zmiňujete, zajistí, aby dítě získalo pro život dobrou znalostní výbavu?
Inovativní pedagogika nepovažuje za primární úkol školy vpravit do dětí znalosti. Důležitější je rozvinout u dětí radost z učení, umění komunikovat a spolupracovat s ostatními. A tyhle cíle dobré alternativní školy plní.

Svět se stal velmi rychle se měnícím místem, informace zastarávají a budoucnost je nejistá. Je třeba přemýšlet o tom, jaká výbava je pro tenhle svět nejvhodnější. I když to vztáhneme jen k diktátu pracovního trhu, dnes se od lidí téměř v jakékoli práci očekává, že se budou umět rychle zorientovat a dohledat si, co potřebují. Pokud škola dodává jen znalosti, navíc ještě málo použitelné v praxi, a neučí tuhle flexibilitu, obávám se, že to na úspěšný život v dnešní době nestačí.

Podle vás může fungovat vzdělávání bez zpětné vazby?
Informace o prospěchu dítěte je důležitá, pro rodiče i děti. Je spíš otázka, jestli známky tuto funkci opravdu plní. Známky vypadají jako přesný nástroj hodnocení, ale ve skutečnosti k tomu mají daleko. Je těžké to vysvětlit člověku bez matematického vzdělání, ale matematika na to má pádné argumenty.

Co může být přesnější než známka?
Na první pohled to tak nevypadá, ale paradoxně, slovní hodnocení je z povahy věci daleko přesnější než známky. Učitel může do hodnocení napsat “tvůj prospěch v českém jazyce je celkově chvalitebný“, takže může výkon „oznámkovat“, ale kromě toho může lépe popsat prospěch v jednotlivých kompetencích – psaní, čtení, porozumění textu… Slovní hodnocení je tedy známkování nadřazené, může známkování do sebe pojmout, ale opačně to neplatí.

Známkování je postaveno na porovnávání žáka s nějakým standardem a také se podle známek děti umísťují do nějakého žebříčku, od premiantů nahoře po čtyřkaře dole. Ovlivňují známky postavení dětí ve třídě?
Dobré postavení ve třídě mají ti chytří. Ale obdiv k intelektu v Česku neznamená nutně obdiv k těm, kteří mají dobré známky. Zatímco jinde si premiantů cení, u nás jsou označováni jako „šprti“. Studoval jsem rok ve Francii s jedním španělským kamarádem, který nejdřív moc neprospíval, ale pak zabral a začal dostávat dobré známky. Zůstalo mi v paměti, s jakou radostí se mi svěřil, že má hned víc kamarádů. Takto to u nás nefunguje. Píle se u nás tolik necení.

Jsou některé špatné známky horší než jiné? Je to myšleno tak, jestli některé špatné známky děti nesou hůže než jiné.
Ano. Nejdůležitější jsou známky z předmětů, které společnost považuje za důležité. Na prvním místě je to český jazyk, to, jak správně člověk umí psát a číst. Kdo píše s chybami, neumí pořádně napsat větu, ten je na společenském žebříčku dole. Pak je to matematika. Známka z matematiky dítě a jeho sebevědomí ovlivňuje ještě víc. U češtiny dobrý výsledek záleží i na píli, ale matematika je brána jako test inteligence, takže špatná známka z matematiky je něco jako důkaz hlouposti. Na třetím místě jsou cizí jazyky. Ty jsou ale méně důležité.

Co děti motivuje se dobře učit?
V bohatých zemích tradiční motivace dětí k učení klesá. Děti již nemají cíl mít se lépe než rodiče. V dnešní době se v západní Evropě posiluje spíš negativní motivace, která vychází ze strachu z nezaměstnanosti. Strašákem rodin žijících v relativním blahobytu je, že potomek nenajde práci a bude se tedy mít hůř než rodiče.

Je dostatečně silnou motivací soutěžení s ostatními?
V některých zemích ano, ale my jsme nejméně soutěživá země ze všech, které jsem poznal, a znám jich hodně. Většinová aspirace českých dospělých i dětí by se dala zhruba shrnout takto: nechci být za blbečka, ale netoužím být ani za chytrolína. Neradi vyčuhujeme. V zemích jako Jižní Korea, Čína, Indie, Irán, ale i Rusko nebo Ukrajina probíhá nelítostná soutěž mezi dětmi už od prvních tříd základní školy. Takový stres jsme tady nikdy nepoznali.

Jakou známku byste tedy vystavil známkování?
Plusy, které známkování přináší rodinám, kam děti nosí dobré známky, jsou daleko menší než mínusy, které známkování přináší rodinám s dětmi, které nosí známky špatné. Celková celospolečenská bilance známkování je tedy v mínusu, prostě se nám nevyplatí. Neboli dobré známky děti motivují, ale zase ne kdovíjak, zatímco špatné známky jsou hodně demotivující. Jsou dítětem pociťovány jako stigma, jako signál, že s ním něco není v pořádku. Snižují dětem sebevědomí, což se pak odráží na jejich budoucnosti. Děti se špatnými známkami vyrůstají v dospělé se špatnými pracovními vyhlídkami a celkově nízkou motivací. A společnost na to doplácí.

Některé české školy od známkování upouštějí. Je to podle vás výrazný trend a jak jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi?
Řekl bych, že u nás se neznámkování na prvním stupni šíří celkem rychle. V některých zemích je známkování na prvním stupni zakázáno, ale to je jen pár zemí. U nás se školy mohou rozhodnout a řádově jde již o stovky škol, které na prvním stupni hodnotí děti slovně, a ne známkou. Známkování není v české společnosti tak oblíbené, jak by se mohlo zdát.

autorka rozhovoru: Jitka Polanská. Původní text najdete na webu EDUzín.cz.