Pavla Kicková: Dvouleté děti dnes nejsou připravené na školku

Odborníci zabývající se předškolním vzděláváním po celou dobu, kdy se změna školského zákona připravovala, nesouhlasili s třemi hlavními body. S povinným posledním ročníkem předškolního vzdělávání, individuálním vzděláváním a plošným, nárokovým přijímáním dětí mladších dvou let do stávajících mateřských škol od roku 2020.

O co pedagogové opírají své přesvědčení, že většina dvouletých děti není zralá pro předškolní vzdělávání v mateřské škole současnosti?

O vědecké poznatky, současné rodinné konstelace a vlastní praktické zkušeností. Jak říká V. Mertin, dvouleté dítě musí být nošeno a mazleno a to jednou, blízkou osobou, se kterou naváže nejpevnější pouto, tzv. atechement.

Mladí lidé, podle S. Koťátkové, zvažují zakládání rodiny. Výsledkem toho je, že každé druhé dítě ve školce nemá stejné příjmení s matkou. Mezi 2. – 8. rokem věku dítěte se ti, co se přeci jen vzali, často rozvádějí a rozvodem jsou nejvíce zasaženy děti předškolního věku. Došlo k proměně sourozenecké struktury, která se děje skládáním různých partnerství a dětí z nich vzešlých. Tyto změny rodinných konstelací s sebou přináší změny výchovných stylů a z nich vyplývající nepřehledný vztahový i výchovný model. Zcela neprobádaná, ale soudci hojně využívaná, je oblast střídavé péče, která nepodporuje vytvoření pevné vazby s jedním z blízkých dospělých. K dalším trendům současné společnosti patří, podle L. Šulové, akceptace dvoukariérové rodiny, ve které si oba rodiče současně budují svou profesní kariéru a žádný z nich se jí pro blaho a fungování rodiny nehodlá vzdát.

Rodiče přivádí dítě do mateřské školy už ve 2 letech. Proč? Protože jim to školský zákon umožňuje, protože mohou čerpat i dvouletou rodičovskou dovolenou s větším měsíčním příspěvkem, protože se domnívají, že sami nemohou dítěti poskytnout dostatečné vzdělání, protože si s volně vychovávaným dítětem nevědí rady, protože jsou děti přesycovány podněty (hračkami i činnostmi), protože dítě nezvládá některé základní návyky (především z oblasti sebeobsluhy a hygieny) a mateřská škola ho to naučí, protože i když čerpají placenou rodičovskou dovolenou, může dítě pobývat v mateřské škole, aniž by o dávky přišli, protože oddělování sourozenců jim evokuje podporu individualizace, protože to je podle nich služba, kterou si platí, protože chtějí budovat svou kariéru, protože se nechtějí na část života uskromnit ve svých potřebách, protože to dítě chce…?

Kdo a jak se může socializovat? Kočárek a dudlík aneb nehýbej se a nemluv!

Maminka přiváží dítě k zápisu do mateřské školy na kočárku. O měsíc později si přichází pro rozhodnutí o přijetí k předškolnímu vzdělávání s dítětem sedícím na kočárku a ptá se: Co má umět do školky?“

 „ Nechte ho chodit a volně běhat,“ zní doporučení školky.

Děti jsou noseny, voženy a přenášeny všemi různými způsoby i dopravními prostředky. První problém v mateřské škole pak na sebe nenechá dlouho čekat. Dítě rozpláče při vycházce kolem plotu školku. Bolí ho nožičky, je unavené, nechce chodit.

Stejně obtížný bývá pro děti přechod ze třídy mateřské školy na školní zahradu. Ten v sobě skrývá nejen nutnost pohybu, ale i určitou míru samostatnosti v nakládání s časem a vyhledávání podnětů. Dítě stojí uprostřed pískoviště a neví si rady. Není totiž zvyklé být samo se sebou, hrát si nebo experimentovat. Čeká, čím ho učitelka pobaví, zaujme, jak se o něj postará.

„Ten náš (naše) moc nemluví, vezmete ho do školky?“

 „Kdybychom měli přijímat jen ty děti, které mluví, zely by mateřské školy prázdnotou,“ konstatuje školka.

Ve společnosti existuje už delší dobu povědomí o tom, že rodiče dětem málo čtou. Jenže je to daleko složitější, rodiče na děti málo, anebo vůbec nemluví. Vezou je na kočárku, telefonují nebo píší zprávy, místo co by dítěti popisovali kam a proč jdou, co kolem sebe vidí. A aby si dítěte nemohlo jen tak broukat, opatří ho dudlíkem. Dítě přichází do mateřské školy nejen s tím, že nemluví, ale navíc nezná některé pojmy a pod jinými si nedovede nic představit. A pokud se týká expresivní složky řeči, když dítě mluví, nikdo ho neopravuje, takže si zafixuje špatný mluvní vzor, který je daleko těžší odstranit, než vyvozovat správné hlásky. A když se naučí hlásku vyslovit, je to jen izolovaně a v běžné komunikaci ji nepoužívá.

Nezralost, neštěstí, vyčerpání…

Klíčová role v předškolním vzdělání náleží, podle E. Opravilové, učitelce, která umí dítě přesvědčit, že jí na něm záleží, že se na ni může kdykoli obrátit a že bude v každé situaci vždy připravena společně s ním hledat řešení. Její vztah k dítěti je založen na porozumění, nikoli rutině, je spravedlivá a přesvědčivá. Má odvahu hájit právo dítěte na osobnostní rozvoj a umí pro to vytvářet podmínky. Snaží se dítě nezklamat a nevystavovat deprimujícím zážitkům.

Učitelka v mateřské škole je ale čím dál častěji konfrontována s nadměrnou agresivitou dětí. Zvyšování agresivity nesouvisí jen s mírou její tolerance v současné společnosti, ve které už neplatí, že s kloboukem v ruce projdeš celým světem, ale spíše, drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. Souvisí i s neschopností dětí mluvit.  A ta zase souvisí s čím dál tím nižším věkem dětí, které jsou k předškolnímu vzdělávání přijímány (i 2 leté). Pláč, házení hraček, kousnutí nebo bouchnutí je snadnější a rychlejší než říci slovo nebo holou větu. Pro pedagoga, který dítě zpočátku nezná, je velmi těžké reagovat, když nemluví.

Kolik pedagogů na jedno dítě aneb rodinný výchovný Shengen.

Dítě, které je pro E. Opravilovou vždy východiskem všech úvah o výchově, od narození v rodině a později v mateřské škole (i kdekoliv jinde ve svém okolí) zaznamenává chování lidí, jejich přání, touhy, názory a hodnoty, které uznávají. Podle toho, jak s nimi souhlasí a jak jim rozumí, je napodobuje a popřípadě se s nimi ztotožňuje. Individuální zážitky a zkušenosti, sledované názory a postoje se sjednocují a ladí s kodexem obecně platných společenských norem, které reprezentují vzdělání.

„Neumí si zapnout bundu a zavázat boty, pomůžete mu, viďte?“

 „Ukážeme mu jak, dáme mu prostor, aby to zkoušel sám, zkontrolujeme a dopomůžeme,“ popisuje školka své metody.

Přes zvládnutou sebeobsluhu vede cesta nejen k vyšší samostatnosti a sebevědomí dítěte, ale k většímu prostoru pro hru spojenou s přirozeným  pohybem, zkoumáním a experimentováním. V běžných denních činnostech, jakými jsou svlékání, oblékání, stravování, udržování osobní hygieny, úklid hraček a reagování na zavolání se dítě setkává s hranicemi. Většina dětí je zvyklá, že se svět = rodič řídí podle nich. V rodině se ale většinou hraje hra jeden rodič na jedno dítě. V mateřské škole jsou děti v přesile, 24 – 27 dětí na jednu učitelku. Pravidla a hranice jsou zde nezbytností pro přežití. Střet volné rodinné výchovy s časovým rámcem dne mateřské školy představuje pro mnohé děti takovou zátěž, která vede k nezvládnuté adaptaci a k afektivním reakcím dítěte.

Nesmíme kompenzovat všechno aneb doplněk nebo náhrada

Úkolem institucionálního předškolního vzdělávání je doplňovat a podporovat rodinnou výchovu a v úzké vazbě na ni pomáhat zajistit dítěti prostředí s dostatkem mnohostranných a přiměřených podnětů k jeho aktivnímu rozvoji a učení.                                                                                          (RVP PV, září 2017)

Stát, který si vzal za úkol rozšiřovat délku svého působení na dítě, a rodič, který z toho pochopil, že má právo nikoli možnost dávat dítě do školky od 2 let, denně, na 11 hodin, o prázdninách, i když je na mateřské nebo rodičovské, i když je doma s nemocným sourozencem, i když je nezaměstnaný, i když nemá na zaplacení úplaty za předškolní vzdělávání, dostali mateřskou školu do pozice náhradníka, nikoli doplňku rodinné výchovy. A přenechávají ji nejen ty méně populární úkoly, ale činí ji za ně stoprocentně zodpovědnou.

A tady je, podle E. Opravilové prostor pro pedagogicky odvážnou učitelku, která se bude umět postavit na odpor necitlivým požadavkům, které nerespektují zájmy, potřeby a specifické zvláštnosti předškolního dítěte.

Pavla Kicková, ředitelka mateřské školy