Pedagogika má v nabídce skoro všechno, jen to nemá dárkově zabalené …

Nedávno jsem poslouchal skvělou kantorku. Inovativní předností její školy je, že děti si zde samy dělají týdenní plány svého učení. „Princip ʽdaltonského plánuʼ“, řekl jsem si. Inovace rovných sto let stará …

Leží mi to pořád v hlavě. A psal jsem o tom už ve dvou blozích.[1] O čem? O tom, že spousta lidí pohybujících se v edukační praxi jednoho krásného dne, obvykle po setkání „s někým“, náhle objeví nějakou inovaci. Ale proč si jí nepovšimli, když studovali na fakultě pedagogiku nebo pedagogickou psychologii?

Nasnadě je oblíbená (a zčásti i pravdivá) průpovídka, že „pedagogika a psychologie na fakultě nám nic nedaly“ (viz např. poznámka [2]). Nechci řešit, jak to vlastně je. Ale ať tak či onak, bylo by s podivem, kdyby se budoucí kantoři o plánovacím principu „daltonu“ a o tom, jakou praktickou podobu má, v pedagogice něco nedověděli (byť asi ne všichni). Daltonský nápad však běžně leží ladem ‒ naštěstí, jak patrno, ne všude. Ale hádám, že i na škole, kde si děcka plánují, se princip neobjevil proto, že někdo řekl: „Na fakultě v pedagogice jsme brali daltonské plánování ‒ fajn, zkusme to!“.

Nebo příklad toho, co se studenti učili, a to nejen v přednáškách, ale i prakticky, leč „aha-efekt“ nastal posléze, „po nějakém setkání s někým“. Tak třeba formativní hodnocení ‒ viz odkazy pod čarou. V textu o zkušenostním učení a FH se píše, že všechny strategie toho přístupu jsou v teorii i v praxi obecně známy. A v pedagogice se učí nebo aspoň „o nich“ učí. Jakoby však zaujaly plně až poté, co je poskládal a dohromady pojmenoval D. William.[3] Nebo osobní zkušenost: Po deseti letech jsem potkal bývalou studentku, říkejme jí třeba Evelýna. A ta mi jásavě vyprávěla, že je teď lektorka a učí v kurzech, jak dělat tzv. warming-up(s), prostě otevírací aktivity, jimiž se obvykle (ne vždy) vstupuje do hodin s aktivní výukou. V duchu jsem se zatetelil. Učil jsem ji v předmětu Praktikum osobnostní a sociální výchovy. W-U jsme tam věnovali spoustu času a zkoušeli si je sami na sobě. Ale pozor! Evelýna: „To téma pro mne objevil doktor Syruczek! On se vrátil z Kalifornie, kde žil a teď to tady zavádí!“ Tak jsem se zase odtetelil … A do třetice třeba well-being. V tzv. pozitivní psychologii důležitý koncept. V Česku se mu dostalo odborné pozornosti již po roce 2000 (obvyklý překlad: „životní pohoda“). Skloňován však začíná být jako velmi podstatný fenomén, který je třeba ve školách sledovat a podporovat, až v současnosti. Přitom musel být představován v minulých dekádách i na vysokých školách ‒ pozornost mu věnovali právě akademičtí pracovníci (ze známých jmen např. Blatný či Mareš). Do výuky budoucích učitelů i pedagogů jsem vysvětlení i praktickou práci s prvky „velbýjink“ zařadil v roce 2007. Až do nedávna jsem si ale nepovšiml, že by v praxi pojem podstatněji rezonoval. Proč najednou ožil v souvislosti se školní edukací? Vysvětlení mám nepevná. Objevil se v diskurzech na „ne-akademických“ edu-portálech a zřejmě připlul (jako v minulosti) zpoza západní hranice.

Jak to, že vysoké školy připravující lidi pro školství jsou v tomhle slabé? Pedagogika či pedagogická psychologie na fakultách toho tolik ví. Proč nemají dost sil ovlivnit skutečnost? Pokud vím, většina „inovativních vln“ nemá zjevně či primárně v zádech akademický vítr. Jak to, že co pedagogika studentům nabídne je zapomenuto a objevuje se to posléze jako novinka od „doktora Syruczka z Kalifornie“?

„Pedagogika nám nic nedala“ … Jako všude, i na fakultách jsou vyučující lepší a horší. A věřte, i výborní. Ale nechme akademiky. Ostatně, ve výuce pedagogiky na VŠ nejde jen o to, co s Vámi dělá někdo ve třídě, ale taky o to, jestli se zajímáte tak, že kupř. čtete texty k oboru (roz. čtete nejen zásobníky her a metodické brožurky). Pokud ano, máte zdroj různých inovací skoro jako na servírovacím podnosu. A mantra „to se nedá číst“ odkazuje v tom případě nezřídka spíše k intelektuální lenosti a nezájmu (byť ne vždy) …

Přemýšlel jsem o Evelýně. Mnozí studenti nemohou jaksi „homogenně“ vnímat to, co se dovídají i co zkoušejí na fakultě v kontextech a souvislostech, s nimiž se potkávají později ve své praxi. A i když věci děláme na fakultě prakticky (ne přednáškou), to či ono téma nemusí zaujmout. Až v praxi začnou hledat, co právě potřebují. Už se s tím patrně setkali, ovšem možná spíš jako s „učivem ke zkoušce“ a bez návaznosti na svůj aktuální problém. Zafungovat mohou i tzv. „zapomenuté vědomosti“ (doufám : – ), které připomenou, že se už s nějakým tématem setkali (mozek to ví, ale „vědomí“ to neví). A jako Evelýna objeví „kalifornii“, i když už tam jednou byli.

Jiná potíž je s tím, že nabídka pedagogiky není lákavě zabalena, tkví v tom, že na vysokých školách učíme „obory“. Primárně neučíme „metodu Syruczka“, ale celé zkušenostní učení, nejen začátky, ale i průběhy a konce. Učí-li se někdo např. didaktiku a má být učitel s titulem Mgr., pak by v základním kurzu měl projít klíčová témata tohoto oboru, který má jasný přesah do praxe, neboť učí odborně myslet o vyučování. Soustředit se jen na kupř. vstupní aktivity lze případně ve výběrovém kurzu. Well-being byl pro mne, když se vynořil, prostě jedním z užitečných konceptů, který navíc ladil s jinými poznatky z oblasti psychologie osobnosti, psychohygieny atd. Zařadil jsem ho do systému ne jako hvězdu, která právě vyšla, ale jako další úhel pohledu a obohacení již existujících myšlenek o poli „života se sebou samým“ (atd.).

Z charakteru pedagogiky nebo psychologie učení jako oborů též vyplývá, že nemohou zlehka zjednodušovat. Ale když se nějaký koncept octne ve středu zájmu „praktické pedagogiky“, velmi často dojde právě k jeho zjednodušení. To má jistě svou pragmatickou logiku, vysoká škola si však něco podobného může dovolit jen částečně.

Stejně tak nelze zaměnit kurz třeba obecné didaktiky za kurz „formativního hodnocení“ jen proto, že to právě „frčí“. Taková didaktika by asi ani neprošla akreditací. A je tu i problém malých časových dotací pro pedagogiku.[4] Ale vedle toho je taky obvykle nad síly akademiků založit třeba o. p. s. na podporu jedné z idejí …

Tak co s tím? Chtělo by to nějaký marketing? Už se vidím, jak lehkým klusem vbíhám do učebny v saku s flitry, ve dveřích vystřelím konfety, vycením úsměv a dobře posazeným hlasem zvolám: „Dneska Vám přináším vórminkapy!! Mají je už skoro všichni! A vy dnes poznáte, že i vaše praxe bez nich prostě nemůže existovat. Tak se připravte! Bude to jízda!“ Třeba se to ujme … a dokonce se nebude říkat „to mám od Syruczka“, nýbrž „to mám z vejšky, z pedagogiky“.

Možná by bylo dobré ve vztahu k pedagogice zpozornět a s vaničkou nevylévat i obor. Má potenciál naučit rozumět principům. A kdo jim porozumí, obejde se pak třeba i bez (už je to fakt naposled) … bez Syruczka …

[1] Strašidlo formativního hodnocení obchází Českou republikou; Zkušenostně reflektivní učení a formativní hodnocení; https://kped.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/168/2020/12/Valenta-J._Zkusenostne-reflektivni-uceni-a-formativni-hodnoceni_0.pdf.

[2] Rajsiglová, I. & Přibylová, K. (2020). Vliv pregraduálního vzdělání na profesní počátky ve školní praxi pohledem začínajících učitelů. Pedagogika, 70(2) s. 225–251; Dostupné na: https://ojs.cuni.cz/pedagogika/article/view/1843.

[3] Mimochodem, emeritní akademik, později pak spíše s tématem FH po světě cestující lektor a přednašeč.

[4] Studenti pedagogiky pomáhají s doučováním na prvním stupni! (… jenže … ???).