Petra Dočkalová: Metoda Reuvena Feuersteina v praxi

Publikujeme text Petry Dočkalové, učitelky na ZŠ T. G. Masaryka v Náchodě, o jejích zkušenostech s metodou Reuvena Feuersteina. Přečtěte si o tom, jak zaujmout všechny děti ve třídě, a přitom neslevit z nároku na inidividuální přístup.

V roce 2013 jsem se zúčastnila 14-ti denního kurzu Metody instrumentálního obohacení – FIE pod vedením p. docentky Věry Pokorné, která tuto metodu do České republiky uvedla, přeložila a aplikovala na české prostředí.  Kurz byl pro mne důležitý nejen profesně, ale i osobně, přinesl mi zásadní životní setkání.

Od té doby jsem byla stále s paní docentkou v kontaktu. Byla vždy ochotná se mnou konzultovat vzdělávání a mohla jsem se na ni kdykoliv obrátit. Nastudovala jsem teorii, stále šířím dílo p. docentky. Přestože 31. 8. 2016 Doc. PhDr. Věra Pokorná zemřela, její dílo a odkaz zůstává.

Děkuji za to, že jsem mohla být obohacena v  době, kdy ve vzdělávání, školství přemýšlíme, jak zařídit, aby děti učení bavilo, aby rády chodily do školy, aby se nadchly pro učení celoživotní. Také řešíme, co vlastně budou děti potřebovat v budoucnu. Osobně FIE  považuji jako jednu z velmi dobrých možností a cest. Věřím, že myslet, komunikovat, učit se a přijímat nové věci, myšlenky, plánovat, spolupracovat, verbalizovat své myšlenky, pracovat se svými emocemi bude vždy důležité a nezbytné.

Metoda instrumentálního obohacení – FIE je unikátní a dokonale propracovanou metodou, založenou na promyšleném teoretickém základu, který vypracoval profesor psychologie Reuven Feuerstein. Cílem je „učit se, myslet“; rozvíjet schopnost poznávání,  učit se organizovat informace a osvojovat si strategie, učit se orientovat ve světě okolo sebe. Metoda je využitelná při práci se všemi věkovými skupinami (od předškoláků po seniory), při snaze překonat různé obtíže (školní selhávání z různých důvodů, poruchy učení, poruchy pozornosti, hraniční intelekt či mentální postižení, poruchy autistického spektra)  i v různých prostředích (školství, sociální služby). S metodou mohou pracovat rodiče, učitelé, speciální pedagogové, psychologové, sociální pracovníci a kdokoliv, kdo absolvuje akreditované vzdělávání. (www.cogito.cz, http://www.ucime-se-ucit.cz/o-metode/))

Po tomto školení jsem přemýšlela, co bych mohla uplatnit ve své každodenní práci s dětmi, jelikož přímo s instrumenty zatím ještě nepracuji.

Nejprve jsem zavedla společné plánování výuky. Podle tematických plánů děti vždy společně navrhovaly, co by je zajímalo, co aktuálně řeší. Na konci týdne každý sám hodnotil, co se podařilo, na čem musí ještě pracovat. Vždy jsme si zvolili a pojmenovali to, co budeme navíc hodnotit – například soustředěnost.

Od tohoto kurzu jsem začala dětem výuku zprostředkovávat, nikdy jim nepodávám již hotové informace, děti to baví, nepřicházejí o nadšení a já jsem nadšená z toho, když poté slyším jejich debaty,  jak si vzájemně kladou otázky a slyším, jak přemýšlejí nahlas.

Minulý rok jsem se začala ještě více zamýšlet nad tím, co je to individualizace výuky. Jak to zařídit, aby každému bylo zprostředkováno to, co potřebuje a jak to provést v praxi. Příklady práce s dvěma dívkami uvedu v následujícím textu.

Zkušenosti z 1. třídy – aneb individualizace v praxi

Ve školním roce 2015/2016 jsem učila 1. třídu. Ve třídě jsem měla 17 jedinečných dětí, jelikož je tak i vedu (každý jsme jedinečný, každý máme silnou, slabou stránku), je potřeba, abychom to o sobě věděli a také na sobě stále pracovali a vyvíjeli se. Stalo se mi, že ve skupině byla velká nerovnováha, což může být přínosné, ale i obtížné. Záleží, jak s nerovnováhou pracujeme.

Na jedné straně jsem měla žákyni, která již při nástupu četla plynule knihy, počítala přes 1 000. Během jednoho dne si sama vyvodila násobilku a násobila. Bylo vidět, že přemýšlí v souvislostech, nebylo to tak, že by to měla naučené pamětně, což bylo ještě zajímavější. Vše jí bavilo, zajímalo, sama se pokoušela najít řešení, pravidla.

Na druhé straně jsem měla žákyni, která byla v 1. ročníku již potřetí. Poprvé ji po půl roce vrátili do školy, další rok propadla a třetím rokem nastoupila ke mně. Tato žákyně zase nejevila skoro žádný zájem o nic. V září vydržela pracovat cca 1 vyučovací hodinu, poté byla schopna ležet na zemi a nic nedělat, nebo spíše otravovat druhé.

Pro mne osobně to byla zajímavá situace – jak to zařídit, aby obě dvě dostaly to, co potřebují. Jejich potřeby, hodnoty byly naprosto jiné.

Nejprve jsem zavedla to, s čím již dlouho pracuji – pojmenování nejbližších cílů, na co se zaměříme. Toto jsem napsala a předložila i rodičům, aby to mohli také okomentovat. Zároveň o tom věděly i žákyně.

Další, důležitý krok byl individuální plán – na 14 dní. To umožňuje, že každé dítě ví, na čem se pracuje a jak to vypadá, když se mu daří a něco umí. Opět jsem to připravila a dala rodičům, jako nabídku.

Pravidlem, kterým se řídím, je že děti mezi sebou neporovnávám. Dětem poskytuji popisnou zpětnou vazbu – ke vzdělávání, přístupu, chování, spolupráci. Děti vedu k sebehodnocení a sebereflexi. Podporuji každého v jejich zájmu a snažíme se společně o rozvoj myšlení, zodpovědnost, předání kompetencí. Děti samy poté objevují svou silnou a slabou stránku, uvědomují si a samy popisují, co chápou, co je baví, čemu nerozumí, na čem je potřeba pracovat. Také, co chtějí změnit. Velmi znatelný posun je v tom, že děti samy vyhledávají informace, vnímají věci, dění okolo sebe a ptají se, je vidět a slyšet jejich zájem – z jejich rozhovorů, když se mezi sebou baví o písmenkách, číslech, zajímavostech. Mluví mezi sebou, ptají se, mění se témata rozhovorů na základě toho, co se učíme. Jejich učení se stalo součástí jejich životů opravdově, ne jen formálně.

Podporuji tyto rozhovory, také k tomu dávám podněty, stejně tak ke spolupráci, kdy si navzájem vysvětlují, jak pochopily úkol, čemu nerozumějí. Využívám to, že se děti od sebe velmi rychle učí.

Jeden z nejdůležitějších faktorů v rámci vzdělávání je atmosféra ve skupině, o tu pečuji dnes a denně – vyprávěním, děti navzájem sdělují, co řeší, o čem přemýšlejí, co chtějí vědět, to vše přispívá k dobré atmosféře a k přemýšlení.

Pokud je ve skupině důvěra, klid, bezpečí, děti mají zaměřenou pozornost na učení a velmi je to baví. Mají poté radost z toho, co se naučily nového, chtějí radost opakovat, a proto se rády učí.

Děti nehodnotím přídavnými jmény př. chytrý, hodný, šikovný, pomalý, rychlý.

Nepoužívám nálepkování – „šikulka“, „rychlík“, „trapič“ a jiné.

Spolupráce rodičů je velmi důležitá a nezbytná, už jen pro vysvětlení filozofie přístupu FIE.

První půl rok byl náročný, protože si i děti postupně zvnitřňovaly tento přístup.

V druhém pololetí byl už posun znatelný. Největší v tom, že si děti osvojily právě spolupráci a byly si vědomy, že se navzájem neohrožují ve výkonech (že je někdo lepší a první). Opadla z nich rivalita a uvědomovaly si, že každý z nás na sobě pracuje. Navíc, pokud někomu něco nejde – není to ostuda, je potřeba s tím něco dělat a to si můžeme my sami určit. Dát si cíl a promyslet jakými nástroji, jakými kroky se k těmto cílům dostaneme. Také popis toho, jak to bude vypadat, když dosáhneme cíle, který jsme si dali. A budeme umět a ovládat, co jsme si stanovili.

Na konci roku žákyně (která četla a počítala), píše již příběhy, násobí, vymýšlí slovní úlohy. Počítá v oboru nad 10 000 a sama si upravuje příklady, aby byly úrovní obtížnosti pro ni. Důležité je, že se nenudí během výuky, pokud to nastane sama vyřeší situaci  – modifikuje příklady či vymyslí obtížnější variantu pro sebe a řeší to.

Žákyně, která šla potřetí do 1. třídy na konci roku četla, psala, přepisovala písmenka do psací formy. Důležité bylo, že sama od sebe začala chtít získávat informace, psát, číst.

Stále si sama hlídá, aby měla věci v pořádku a dodržovala pravidla. Když má chvilku, tak napíše příklad a počítá, čte, píše dopisy. Přes prázdniny si psala deník a těšila se prý do školy, až nám všem deník ukáže.

Pro mne osobně to byla veliká zkušenost a uvědomila jsem si, že si i já osobně takto představuji individualizaci. Každý je podporován, není porovnáván s ostatními. Uvědomuje si, že je důležitou součástí skupiny, že svým myšlením a náhledem na věc obohacuje druhé. Každý je zaměřen na svůj vývoj a není rozptylován tím, že musí být první, jelikož z toho žádná výhoda nevyplývá.

Důležité je, že každý dostane chvíli, aby si svůj úkol rozmyslel.

Ukázka č. 1: počítání žákyně, která si sama upravuje příklady, aby se stále rozvíjela.

Ukázka č. 2: psaní žákyně, která byla potřetí v 1. třídě. Přepis z tiskacího do psacího. Naprosto samostatně, bez pomoci.

DODATEK:

aktuálně – školní rok 2016/2017 – Byla žákyně, která již při nástupu do školy, četla, počítala v PPP poradně, vypracovali jsme společně s rodiči Plán pedagogické podpory, chodí na výuku ČJ a M do 3. ročníku, stále ji učení baví, nenudí se.

Žákyně, který šla potřetí do 1. třídy, čte, píše – tiskacím i psacím písmem, počítá a říká, že jí teď všechno baví.