Petra Dočkalová: Motivace nebo smysl?

Sleduji dění ve vzdělávání a mám nyní novou zkušenost z rodičovské schůzky, která mne inspirovala k napsání tohoto článku. Cílem článku je, zamyslet se nad různými přístupy, možnostmi, příčinami a důsledky. Klást si otázky ohledně motivace a smyslu a to nejen v učení.

Jelikož s dětmi pracuji již skoro 18 let, měla jsem tu možnost vidět a vnímat, jak děti reagují na jednotlivé přístupy, chování, podněty. Zamyslela jsem se nad tím, co mohu já jako rodič, učitel, udělat pro to a jakým způsobem to udělám, aby se dítě učilo. Vždy se řídím tím, že pokud chceme změnit chování dítěte, je potřeba začít u sebe. Naše reakce, komunikace s dítětem, ale i s dospělým, vyvolá reakci druhého. Vždy je také potřeba vnímat jedinečnost situace, dítěte a další důležité faktory – temperament, prostředí.

Zde jsem se tedy snažila popsat přístup a obecně, k čemu docházelo.

1. Je potřeba děti nutit, hlídat, aby se učily.

Věřte jim, ale mějte je stále pod svým řízením. Jde nám o to společné, o jejich učení. Stále jim musíme plánovat čas a hlídat, jinak by byly jen u počítače nebo na mobilu. (Znamenalo by to stále děti řídit a organizovat jim čas, vše.)

Ptát se: “ Máš všechny úkoly? Co máš ještě napsat, co máš ještě udělat? Přepiš to, není to čitelné.“ a další řada otázek. Již po prvním dni jsem byla velmi unavená. Děti byly vysmáté, vše jsem „oddřela“ sama, ony buďto poslouchaly, nebo nevnímaly, uplatňovaly své obranné reakce. Přehlížely mne, „byly ve svém světě“ – jak to někteří rodiče popisují. Volily slova typu „Co? Proč? Cože? Nevím“, poté mlčely. Samy od sebe se neučily. Učily se pouze v mé přítomnosti a to pod velkým mým tlakem a velmi krátce. Naprosto to nevedlo k převzetí si sebekontroly a samostatnosti. Stále jsem myslela za ně já a ony byly spíše velmi pasivní. Mohla jsem říkat, že neudrží pozornost, že za to může ta doba, počítače, to, že se nemluví a mohla jsem hledat a najít hodně viníků. Což nebylo cílem.

2. Nenuťte děti, nechte je naprosto být.

Poté jsem zvolila naprosto opačný přístup. Úplně jsme nechala děti být. Tady je potřeba opět zmínit, že musíme přemýšlet nad jedinečností každého z nás. Některým dětem toto vyhovovalo. Začaly se více učit, usmívaly se více, byly nadšené, že je nekontroluju, nehlídám, nechávám je být. Někteří se naprosto ztratili a přešlo to spíše do anarchie a naprostého kolapsu. Neměli vůbec nic, nerespektovali, nereagovali, spíše byli více slyšet a veškerou pozornost strhávali na sebe, ostatní kolem sebe moc nevnímali.  Opět jsem mohla hledat a nacházet viníky.

3. Je potřeba děti motivovat.

Nejlépe tedy pozitivně. Známkou, odměnou, bonbonem, pochvalou.

věty, typu:  „Pokud budeš pracovat pěkně, vše splníš, můžeš si jít pak hrát na PC. Když budeš hodná, dostaneš bonbon – můžeš si vzít bonbon. „

Pokud uděláte úkol, můžete si jít kreslit. (už zde je ode mne naprostá degradace učení). Motivovala jsem je vnější motivací – známkou, odměnou, pochvalou. Tedy pozitivně. Opět, pro někoho to bylo naprosto skvělé, byl spokojený. Fungovalo to. Ten, kdo nechtěl pochvaly, (protože vycítil, že je to z mé strany trošku manipulace), toho to nebavilo a spíše byl v opozici. Proč by to měl dělat?  Starší děti na to celkem vůbec nereagovaly. Pokud jsem se jich ptala, pojmenovaly, že jim to přijde jako kupování si pozornosti a oblíbenosti dětí.  Velmi zajímavé bylo i to, že se naprosto jinak chovaly v mé přítomnosti a pokud jsem tam nebyla. Pravidla fungovala pouze v mé přítomnosti. Stále chtěly slyšet, zda jsou hodné a dostanou pochvalu. Obávám se, že pokud bych je takto vedla dlouhodobě, mohla bych jim vytvořit závislost na mém soudu, na mé odměně.  Také závislost na pochvale a uznání od jiných. (což určitě v určité míře potřebujeme všichni, ale je potřeba nemít závislost na pochvale a uznání od druhých). Většina dětí se učila, ale ne kvůli učení samotnému. Děti chtěly jít rychle na PC, nebo si kreslit. Jejich pozornost byla spíše na odměně, nežli na učení.

4. Je potřeba děti vést se strachem, používat tresty.

Takže naprosto jasně dané, co nesmí a co se bude dít, pokud to poruší.

věty typu  -“ Jestli se nebudeš učit, tak dostaneš trest. A budeš leda tak kopat cesty.“

Pokud tedy nebudete pracovat, budete psát za trest úkol. Pokud budete běhat po chodbě, budete psát, že po chodbě běhat nemáte. Pokud budete vyrušovat, tak budete za trest mít úkol navíc. U některých to dočasně zabralo, někteří zvolili to, že mne vůbec nevnímali. Opět se chovali velmi jinak se mnou a beze mne, pokud byli sami. Je pravda, že pokud jsem nebyla s nimi, tak spolu vycházeli celkem v pořádku, ale pokud jsem vešla – žalovali jeden na druhého. Tento přístup asi nejvíce působil na mne, protože jsem měla největší pozornost na tom, jak děti potrestat. Jak je udržet v tom, aby poslouchaly, pak jsem měla méně sil na učení, výuku a přímé vzdělávání. Spíše jsme řešili tresty zákazy a pravidla. Děti na sebe žalovaly, občas měly i radost, pokud někdo jiný dostal poznámku. Přenášely zodpovědnost na někoho jiného.  Jsem přesvědčena, že toto většinou způsobuje strach. Děti mi samy pojmenovaly, že se spíše hlídaly, aby neměly trest, učení moc neřešily, neměly na to sílu, měly spíše obavy.

5.Kontrolujte děti, nevěřte jim, určitě si vymýšlí, a pokud je nebudete kontrolovat, tak se nebudou vůbec učit.

Atmosféra naprosté nedůvěry.

věta: „Ty prostě nejsi schopný si to kontrolovat, ukaž, já Ti to připravím. „

Kontrolovala jsem vše, úkoly, připravené penály na lavici. Každý den napíšeš 5 cvičení, dáš mi je ke kontrole, ukážeš, co všechno jsi udělal. Postavila jsem se tedy do role kontrolora a vesměs byla atmosféra velké nedůvěry. Některým se to líbilo, spíše tedy jen ze začátku. Vydrželi pár dní, poté aktivita klesala a pracovali pouze prý proto, aby neměly problém a nechtěly poslouchat nějaké řeči, že něco neudělaly. Bylo vidět, že je to nebaví, většina vůbec nevěděla, co se učíme.

6. Nastal další přístup a to práce s vnitřní motivací, podpořit ji, pozitivně komentovat. Používat popisný hodnotící jazyk, zpětnou vazbu.

věta typu: „Oceňuji to, jak ses omluvil, doporučuji Ti, zaměřit se na zlepšení čtení.“

Otázka vnitřní motivace je velmi složitá, stále nevíme, co to přesně je, zda se s vnitřní motivací rodíme, zda ji máme všichni, zda vnější motivace vnitřní motivaci ničí a další otázky na které je těžké najít jednu odpověď.

Začala jsem děti podporovat, pozitivně komentovat a popisovat, pokud se jim učení dařilo. Kdo měl vnitřní motivaci, dané hranice, respekt, tam to bylo naprosto super, učil se, chápal zpětnou vazbu. Pokud se mu dařilo i v učení, byly vidět posuny, spokojenost. U dětí, které neměly pevně stanovené hranice, to působilo tak, že si spíše dělaly, co chtěly, vybíraly si pouze to, co je baví a jde jim to. Nevnímaly moc děti okolo sebe, spíše se zaměřovaly pouze na sebe. Hodně prosazovaly svůj pohled na vše a strhávaly na sebe pozornost. Opět to někomu vyhovovalo, někomu ne.

7. Zvolila jsem přístup, který se zaměřuje na vedení k vnitřní disciplíně.

věty typu: „Co Ti dělá problémy? Na čem teď pracuješ? Jak se cítíš? “

Tento přístup podporuje sebekontrolu, sebehodnocení, práce s cíli, plánování. Snažila jsem se jim zprostředkovat sebeuvědomění. Otevřeně jsme mluvili o kompetencích. Více mluvily děti, sdílely mezi sebou informace, já jsem debatu spíše pouze moderovala.

Snažila jsem se je podpořit v získání sebeúcty. Konkrétně: pracovali každý se svými silnými i slabými stránkami. Snažili jsme se z každé nepříjemné situace poučit. Více jsme se zaměřovali na příčiny, nežli na důsledky, a to hlavně v učení. Používali jsme otázky: „Proč, Jak jsi na to přišel, Jak si to říkáš v hlavě, když počítáš přes 10?  O čem přemýšlíš, na čem teď pracuješ.“ Zde je důležité, že se postupně opouští od jakékoliv motivace a pracuje se na hledání zájmu, vnitřní disciplíně, práci s emocemi a sebeuvědoměním. Tento přístup mi přišel velmi náročný na čas. Různě dlouho trvalo to, aby děti pochopily, že si své chování budou hlídat samy, že jsou za něj zodpovědné.  Na mne samotné bylo, abych se upozadila, sama měla vnitřní disciplínu, klid. Také bylo nutné navázat spolupráci, bez té to nejde. Ne, podřízení autoritě, ale oboustranný respekt a spolupráce.  Asi nejnáročnější občas bylo, vést děti a zprostředkovávat zájem, smysl. Společné hledání smyslu učení. Proč, kde využiji to, čemu se věnuji, co se na tom mohu naučit, kde se s tím setkám? Pokud smysl našly, nebylo třeba používat motivaci.

Nabízí se zde otázky: Má cenu se učit to, co pro mne nemá smysl? Je to řešení?  Nebo jít více do hloubky a smysl hledat a dávat?

Všechny tyto přístupy – Jak naprostá nedůvěra, hlídání, kontrola, pozitivní motivace, vedení k vnitřní disciplíně je poté naprosto jiná v dlouhodobém měřítku, zaleží také na věku, prostředí. Právě proto je potřeba přemýšlet dopředu. Možná spolu všechny tyto přístupy nějak souvisí, každý jsme jedinečný a každému možná vyhovuje něco jiného, jak na to přijdeme?

Přejeme si, aby moje dítě bylo samostatné, jak s ním tedy budu spolupracovat? Chci, aby žáci byli zodpovědní, jak jim to zprostředkuji?  Jak budeme spolupracovat?  Co využiji?  Motivaci, tresty, odměny, pochvaly, vedení k disciplíně a jak to budu dělat? Budu je učit pracovat s cíli? Ve výuce, kdy, kde, u kterého tématu se to hodí? A pak je potřeba pouze začít.

Vše je potřeba vnímat a promýšlet dopředu, dlouhodobě, v souvislostech, s vývojem světa, v kontextu jedinečnosti každého z nás i v rámci celé skupiny. Nebrat obecně třídu, ale jednotlivé děti, příběhy, vývoj. Pokud povedu někoho 9 let pouze přístupem s nedůvěrou, jaký to bude mít dopad? Pokud ho povedu pouze odměnami, co se tím naučí?

A tak jako v léčbě, není pouze jedna možnost a cesta, tak je to i v učení. Je potřeba vždy znát cíl a vše promýšlet. Přeji vám všem hodně trpělivosti.

„Přístup je drobnost, která činí velké věci“
Winston Churchill

Literatura k tématu: 

V.Satirová – Kniha o rodině

D. Siegel- , Klidná výchova

R. Feuerstein – přeložila Ph. Dr.V. Pokorná – Myslet nahlas, mluvit nahlas

J.Holt – Jak se děti učí, Proč děti neprospívají

—

Petra Dočekalová je lektorka a pedagožka.