Petra Dočkalová – Učení pro 21. století

Žijeme v 21. století a role učitele se mění. Učitel už není pouze ten, který předává informace a ví vše, a to nejlépe. Jeho role je provádět, vzájemně se obohacovat, podporovat, zprostředkovávat zkušenosti a vést proces učení tak, aby byl smysluplný, Učit se učit, učit se myslet a učit se a vnímat principy duševní práce. To znamená učení s plným porozuměním, na základě rozvoje kognitivních (poznávacích) funkcí. Učit se naplánovat si úkoly, vědomě si stanovit strategii, strategie měnit, když se neosvědčí, uspořádávat, organizovat si informace, vytvářet jejich systémy. Vědět, kde určitou informaci mohu využít a jak ji v běžném životě využívám (viz metoda FIE). Učit se kriticky myslet – ne jen o tom mluvit, ale velmi aktivně kritické myšlení zavádět do procesu učení. Více než kontrolu využívat sebekontrolu. Méně vysvětlovat více se ptát. Pracovat s chybou, využít ji k učení. Vnímat okolní svět, aktuální témata těch, kteří se učí. S vědomím toho, že dnešní děti žijí a budou žít v jiném století, v době technologií.

Je potřeba využívat, dávat a přijímat zpětné vazby, vnímat silné i slabé stránky a pracovat s nimi. Klást si tři základní otázky související s procesem učení. Co? Jak? Proč?

• Co? Je obsahová stránka (tematické plány, podněty, oblasti, často velmi výhodné k využití učení v každé chvíli, situaci)
• Jak? Forma – je v souvislosti s tím, s kým spolupracujeme, s kým se společně učíme. Jakým stylem, metodou, přístupem, jaké podněty, nástroje využijeme. Vnímat učení jako nikdy nekončící, oboustranný proces, učí se všichni aktéři. Nemusím jako učitel, průvodce na nic čekat, mohu promyslet a začít.
• Proč? Je smysl, hledání smyslu učení – v konkrétních příkladech. Nezůstávat pouze u odpovědí, učím se, abych byla chytrá nebo abych nebyl hloupý, ale učím se, protože to konkrétně mohu použít v této situaci v životě. Učení a život se neodděluje. A cílem by mělo být inspirovat, nadchnout tak, aby se člověk učil celý život.

Mezi kompetence 21. století patří: kritické myšlení, spolupráce, soustředěnost a time management.

Zaměřili jsme se tedy s dětmi na kompetenci spolupráce a propojili ji s dalšími oblastmi – češtinou a kreslením. Spolupráce se prolíná všemi oblastmi, je to jen na nás, jak to využijeme a promyslíme. Cílem bylo: zažít spolupráci, uvědomit si její výhody, co spolupráci podporuje, co jí kazí. V jakých situacích je spolupráce výhodná, kdy nevýhodná. Poté v rámci češtiny: zamyslet se a zjistit, jak vznikají slova, vyhledat, uvědomit si význam a obsah slov + spolupracovat.

Spolupráce se učí nejlépe tak, když ji vidíme – pokud spolupracují rodiče, učitelé, vyrůstáme ve spolupráci, přijde nám naprosto přirozená. Spolupráci je třeba zažít, ne o ni jen mluvit.

Zde jedna z mnoho možností spolupráce v učení: Nejprve je potřeba vnímat, co je to spoluučící se skupina, podpořit atmosféru důvěry, porozumění a naslouchání. Ve spoluučící se skupině vnímáme odpovědi a myšlenky všech, nepracujeme tak, že něčí odpověď je nejlepší, nejrychlejší, správná. Respektovat a obohatit se navzájem, to je společné učení.

První otázka na zamyšlení byla: Co pro nás znamená slovo spolupráce – co se každému z nás vybaví, když se řekne tohle slovo?

Odpovědi dětí: „pracuje nás víc na něčem, rozdělíme si, řekneme kdo, co bude dělat, třeba doma jeden uklízí, další vynese koš“ nebo „hrajeme si s legem, skládáme a každý složí něco, potom to dáme dohromady“, když „pracujeme na projektu, každý zjišťuje něco jiného, potom to dáváme dohromady, máme společný cíl.“

Poté děti vyhledaly význam slova na počítači, další v encyklopedii, měli jsme více zdrojů. (kritické myšlení)

Citace: „Spolupráce neboli kooperace je druh sociální interakce. Jedná se o základní formu sociálního chování organismů. Není tedy typická jen pro člověka. Spolupráce znamená společné úsilí zaměřené na dosažení prospěchu všech, kteří se na něm podílejí. Opakem spolupráce je konkurence nebo dokonce přímo soupeření.“ (Výkladový slovník)

Jiný zdroj uvádí: „činnost dvou či více osob nebo subjektů, které si navzájem pomáhají. Spolupráce hraje v životě mravenců zásadní roli.“

Našly ve slovníku synonyma: „partnerství, kooperace, součinnost, dokonce i vztah.“

Další otázka na zamyšlení byla: Kdy je spolupráce výhodná?

„Doma, když spěcháme, rozdělíme si práci“ nebo „když je něco složitějšího, těžkého a nezvládnu to sám, potřebuji k tomu víc lidí“, „ve vědě, tam pracuje celý tým“, „možná i při operaci“, „když vyrábíme něco, tak každý dělá na něčem, poté to dáme dohromady.“

Je nějaká situace v životě, kdy je nevýhodné spolupracovat, dokonce je to na obtíž?

„Při řízení auta, kdo řídí, většinou nechce, aby mu ten druhý do toho mluvil a spolupracoval“, „pokud je někdo na pohovoru, je sám za sebe, když se prezentuje“ tam se nevyplácí spolupracovat, „třeba ve sportu, když seš na závodech, tak seš sám za sebe, ale je fakt, že možná příprava na závody – to je spolupráce trenér, ty, masér a další.“

Jak si myslíte, že slovo spolupráce vzniklo?

„Spojením slov – spolu a pracovat“ A slovo spolu?

Děti našly ve slovníku:

Spolupráce: 1. část slova – spolu – slovo ze 14. století, spolem – staročeské. Ze spojení s a půl. Dělat něco s někým napůl, poté rozšířeno i na více osob. Spolek.

Práce: 2. část slova staročeské slovo prácě (námaha, těžkost, zaměstnání, služba). Jen západoslovanské praca nemá jednoznačný výklad. (Etymologický slovník)

Kde slovo spolupráce slyšíte, říkáte?

„Potřebuju spolupráci, ty neumíš spolupracovat, s tebou nechci spolupracovat, můžeme spolupracovat, jak si představuješ naši spolupráci.“

Následoval výstup zaměřený na spolupráci. Děti měly možnost výběru ze dvou možností:

• napište si slovo spolupráce a vymyslete vše, co je v souvislosti se spoluprací a podporuje ji. Poté opět slovo a napište, co spolupráci kazí, dokonce i ničí. Zamyslete se a napište vše o tomto slově z pohledu češtiny
• pokuste se nakreslit obraz ve spolupráci, pouze 1 tužkou a beze slov

Výstupy 

Po tomto výstupu následovala reflexe. Děti popisovaly, co bylo přínosné ve spolupráci, co se podařilo. Společně jsme mluvili o tom, jak se spolupráce dařila, nebo nedařila a proč. Pokud byl nějaký problém, jak jsme ho společně řešili?

 „Důležité bylo se vnímat navzájem, respektovat.“ „Nevýhoda byla, když jeden chtěl psát slova a druhý kreslit, tak jsme se snažili rozhodnout se. Řešili jsme, diskutovali o tom, zda umí všichni lidi spolupracovat, jestli se to dá naučit.“ Co tedy vlastně spolupráci kazí, asi ztráta důvěry. Z pohledu češtiny jsme řešili, kolik má slovo spolupráce slabik, zda je pomnožné nebo ne, také skloňování v množném čísle bylo zajímavé.“

Otázka, která byla na zamyšlení: Kolik lidí může spolupracovat?

Názory byly různé, někdo tvrdil, že maximálně 20 lidí, pak už je potřeba, aby je někdo vedl. Někteří tvrdili, že nekonečné množství lidí může spolupracovat, když ví, co je cílem, na čem a proč spolupracují.

Další otázky, které vymyslely děti. (můžeme s nimi postupně pracovat, promýšlet, ověřovat, hledat odpovědi, využít při dalším učení)

• Je pravda, že čím více lidí, tím je spolupráce náročnější?
• Potřebuje každý člověk spolupracovat?
• Spolupracují i zvířata?
• Pokud soutěžíme, tam spolupráce tedy není. Je soutěž opakem spolupráce?
• Učíme se spolupracovat, nebo to umíme od určitého věku?
• Mohu spolupracovat sám se sebou?
• Jak by vypadala spolupráce s někým, kdo by nám byl přidělen?

Na závěr jsme vytvořili ve spolupráci obraz. Udělali jsme každý svou kresbu, spojili čáry, detaily. Vzniklo společné dílo, zároveň jsme si každý zachovali svůj jedinečný obraz.

Přeji vám všem krásný nový rok 2020, plný spolupráce, podpory a společného učení.
Mgr. Petra Dočkalová, Terénní učitelka

„Spojení je začátek, setkávání je pokrok a spolupráce je úspěch.“ Henry Ford

„Nejvzácnějším zdrojem není ropa, kovy, čistý vzduch, kapitál, práce nebo technologie. Je jím naše ochota si naslouchat, učit se od sebe navzájem a pravdu hledat, nikoli ji prostě mít.“ Donella Meadowsová

Literatura související s tématem: 

• J.Holt – Jak se děti učí
• R.Feuerstein – Vytváření a zvyšování kognitivní modifikovatelnosti (FIE)
• T.Buzan – Používejme hlavu
• J.Medina – Pravidla mozku