Píše čtenář Reflexu renomovanému českému psychiatrovi:

„Pane doktore, jaký je Váš názor na to, že hlava státu ve službách putinovského Ruska veřejně vytrubuje informace od tajných služeb a poškozuje tak naše zájmy a naše vztahy s nejbližšími spojenci. Není to za hranicí normality?“ A odpověď začíná (ano, není tu celá) takto: „Normalitu do toho nepleťme, nesnažme se za každou cenu psychiatrizovat „otázky všedního dne“ a politickou scénu.“ Trochu jsem se porozhlédl po webu a zjistil, že podobných dotazů dostal doktor více a i v dalších odpovědích opakovaně upozorňoval na problematičnost „psychiatrizace“. Jak politiků, tak jiných lidí. Souhlas. Jenže …

Vyjděme z předpokladu, že ti, jimž někdo připadá mimo normu, nemusejí být jen zapšklí hlupáci, kteří chtějí vymámit z psychiatra tvrzení, že ten či onen, kterého prostě nesnášejí, je blázen. I když to rozhodně nevylučuji. … zvl., když jsou sami podobni tomu, na koho se ptají. Mohou to být i lidé rozumní a nenávistí prostí, kterým se jeví být v chování kupř. právě těch viditelných borců a borkyň na politické scéně něco opravdu divného. A nedovedou si to vysvětlit jinak (POZOR, k tomu se ještě vrátíme), než psychickým vyšinutím. Takže se ptají.

Na druhou stranu, pomíjejí nepochybně (a k tomu se taky vrátíme!), že psycholog nebo psychiatr, který dostane ‒ navíc veřejně ‒ takovou otázku, musí být opatrný. Je tu jednak faktum, na nějž upozornil nedávno v televizním interview jiný odborník: Tihle lidé (roz. např. politici) se obvykle vyšetřit nenechají. Tzn., že pokud někdo podá zprávu o politikově duševním stavu, ale nemá data z vyšetření, vystavuje se riziku odborného průšvihu. Přitom zkušený diagnostik nemůže ‒ i třeba jen přes obraz v médiích ‒ nemít alespoň tzv. kvalifikovaný odhad toho, jak na tom činitel je. A s jeho názorem by třeba řada jiných odborníků jen a jen souhlasila. Jenže odborníci jsou (zhusta) jiní, než politici. Takže šetří slovy, zatímco od některých našich představitelů slyšíme přihlouplé diagnózy spoluobčanů, kteří jim zrovna nevoní, více než často. Navíc je tu pro odborníky tzv. Goldwaterovo pravidlo. To není až tak o odbornosti samé, jako spíše o etice jejího používání. Je sice součástí etického kodexu amerických psychiatrů, ale u nás není neznámé. Praví, že s morálkou profese se neslučuje, když psychiatři poskytnou „ … odborné stanovisko k veřejným osobám, které osobně netestovali, a od nichž nezískali souhlas s diskusí o jejich duševním zdraví ve veřejných prohlášeních.“ [1] A to jsem ještě nemluvil o obtížích toho, co-jaká je vlastně „norma“ a co už „abnormita“ (či nakonec i ta patologie) nebo co na pohled považovat za např. momentální „výron“ nějaké emoce a co už za skutečného ukazatele přítomnosti duševní poruchy. A nakonec je tu též reálná hrozba, že nebohý odborník bude vláčen po soudech (byť třeba právě proto, že se trefil). A tak dále.

Ale pokud jde o opatrnost, nemusí jít jen o psychiatry. Dlouhodobě si všímám, jak v médiích např. politologové dokáží rozebírat skutky svého „materiálu“ z hledisek strategických, historických, ideových, a to i když z dotyčného činovníka trčí jako klíčový motiv jednání znamenitě zduřelý egocentrismus. O tom se nemluví. Maximálně se řekne kupř.: „On už je takový, u něj nikdy nevíme“ (i když ve skutečnosti víme). A to tu ani nejde o nějakou diagnózu … No dobře. To není výtka. Je to prostě opravdu složité.

To vše ale neznamená to, že spousta lidí nebude uvažovat jako tazatel v úvodu, že nebude interpretovat chování veřejných osob svými laickými psychologickými teoriemi. Bude. Je to totiž naprosto přirozené a J normální. Existuje dokonce sousloví lidová psychologie ‒ folk psychology (též laická nebo subjektivní). Naplňuje naši mysl více, než bychom třeba i sami tušili. A tak jakoby vznikla jistá proláklina: odborníci se sami drží na uzdě a mnozí laici jak diví a s nevšední jistotou „psychologizují“, interpretují a predikují chování představitelů. A taky se ptají …

Pokud čtenář tohoto blogu náhodou četl i ty další, které jsem zde zavěsil, pak se jistě nepodiví tomu, co napíšu teď. Ale nezačnu od jádra tématu, totiž od vzdělanosti národa v psychologii, nýbrž odtud: V současné době probíhá revize rámcových vzdělávacích programů. Mám na starost „věci“ okolo průřezového tématu „osobnostní a sociální výchova“ (OSV) a jsem rád, že v pracovní skupině je psycholožka, která se sice nevěnuje OSV, ale výuce psychologie jako takové. OSV i psychologie jsou nicméně dvě strany téže mince (možná ani ne dvě strany). Jejich setkávání v jakémsi edukačním modulu by bylo žádoucí. OSV je míněna od začátku prakticky. Je to v podstatě typ sociálně-psychologického výcviku (oděný v hávu didaktickém a obohacený metodami outdoorů nebo edukační dramatiky). Učí primárně dovednostem, ale ‒ samozřejmě ‒ souběžně i pojmenovávání toho, co rozvíjí. Psychologie jako taková, je-li samostatný obor, sleduje více i cíle naukové, poznatkové, ba i teoretické. Ale ‒ podle toho, co říká kolegyně-psycholožka ‒ by měla být i témata psychologie ve škole blízká každodenní praxi. Když to velmi(!!!) zjednoduším(!!!): V OSV se můžeme prakticky učit třeba jak čelit manipulacím, tedy prakticky zkoušet, co říci (nebo neříci) manipulátorovi; v psychologii se pak zase můžeme věnovat kupř. tomu, jaké jsou indikátory psychopatie. Jasně ‒ spojení je ideálem, ale to teprve „technicky“ řešíme. Takže proto je příklad v této podobě.

Kdybychom byli v Česku psychologicky vzdělanější, nedokázali bychom sice nepochybně od stolu přesně diagnostikovat, ale více bychom rozuměli tomu, co je normalita a co to vlastně je „být blázen“, co je „porucha“ a co „nemoc“ a (věřím) více z nás by mělo pod větší kontrolou i své vlastní subjektivní teorie.

Mimochodem, není to tak dávno, co někteří američtí psychiatři začali poněkud přehodnocovat Goldwaterovo pravidlo. A divili byste se proč. Kvůli tomu, jak se chová jejich prezident …

V časopisu The New Yorker dokonce parafrázuje jedna harvardská profesorka psychoanalytika a ‒ pro změnu ‒ virginského profesora, který prý míní, že omezování psychiatrů, aby mluvili o prezidentovi na základě veřejně dostupných informací, je jako říkat ekonomům, aby nehovořili o ekonomice ….[2]

Prostě ‒ myslím si, že jistá odborná psychologizace (tedy ne ta útočná a řízená mindráky toho či onoho „experta“ bloudícího po webu) věcí veřejných, je potřebná. Jak sůl … ať už k ní budeme mířit jakoukoliv (slušnou a odbornou) cestou.

[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Goldwater_rule

[2] https://www.newyorker.com/news/news-desk/will-trump-be-the-death-of-the-goldwater-rule (upozornění na: https://www.euro.cz/blogy/americti-psychiatri-rusi-50-let-stare-tabu-1368328#utm_medium=selfpromo&utm_source=euro&utm_campaign=copylink).